Téměř sedm let čekali lidé z Vlachovic-Vrbětic, až vyšetřovatelé najdou viníka výbuchů v muničních skladech za obcí. „Teď už ho konečně máme, tak ať platí. Rusáci mi dluží nejméně milion, a to jen za ztracené dotace na naše pole,“ rozčiluje se farmářka Renata Pekařová. Podnikatel v lesnictví Dalibor Olšák zase v areálu muničních skladů koupil 117 hektarů lesa, škody jdou do desítek milionů. „Rád bych, aby stát s Ruskem nějaké odškodnění vyjednal, ale půjde to těžko. Tohle je příliš velká hra s globálními rozměry,“ přemítá.
Vrbětice tvoří společnou obec s Vlachovicemi, na samé výspě katastru hospodaří 49letá Renata Pekařová. „Hned u bývalého vojenského areálu vlastním 12 hektarů půdy a pět hektarů lesa. Jen kousek od té šestnáctky, co bouchla první,“ ukazuje k lesům. Munice ze skladu číslo 16 totiž 16. října 2014 její pole i lesy proměnila v minové pole. „Stát to vyčistil až loni na podzim, po šesti letech,“ líčí. Hospodařit tam může začít jen na vlastní nebezpečí, těžba dřeva ani hluboká orba se nedoporučují. Riskovat samozřejmě nechce.
Na 12 hektarů zemědělské půdy pobírala Renata Pekařová dotace zhruba ve výši 150 tisíc korun ročně. „Bez obdělávání byly pozastaveny. Nic jsem nevydělala ani na úrodě, stejně tak jsem nesměla těžit dřevo ve vlastním lese. Škoda za ty roky je hodně přes milion korun, ještě to musím pořádně spočítat.“ Desetitisíce ji stálo i palivové dřevo, pro majitelku lesů nepochopitelný paradox.
Osm evakuací, utrápená maminka
Svým způsobem je tak žena ráda, že se konečně našel viník. Justice i úřady totiž zatím poškozeným jen vzkazovaly, že újmu může zaplatit jedině on.
První oficiální reakce Ruska: Provokaci potrestáme. Předvolalo si českého velvyslance
Rusko přijme odvetná opatření proti rozhodnutí České republiky vyhostit 18 diplomatů, uvedlo v neděli tamní ministerstvo zahraničí. Ruská diplomacie za krokem české vlády vidí americký vliv a vnímá ho jako provokaci. Zároveň si předvolala českého velvyslance Vítězslava Pivoňku. Obvinění z podílu ruských tajných služeb na výbuchu v muničním areálu ve Vrběticích z roku 2014 považuje Moskva za absurdní a nepodložená.
Chvíli se zdálo, že vinu nesou firmy Excalibur Army, Imex Group z Ostravy či Real Trade z Prahy, které v areálu munici skladovaly, soud je ale zprostil obžaloby. „Ale teď už viníka máme, tak ať Rusáci pěkně zaplatí,“ říká poškozená.
Geopolitický rozměr kauzy příliš nevnímá, újmu prostě vnímá v hranicích rodového gruntu. „Maminka se z toho výbuchu a ztráty majetku už nikdy nevzpamatovala. Tak se trápila, až z toho umřela,“ vypráví. „Zkusili jsme tady jak psi, však je to odtud k té šestnáctce jen půl kilometru. Maminka strašně nesla i těch osm evakuací, které nám pyrotechnici postupně nařídili.“
Starosta: Je to napadení
Starosta Vlachovic-Vrbětic Zdeněk Hověžák (STAN) potvrzuje, že poškozené nikdo neodškodnil. „Až na jednu spíš směšnou částku z roku 2015, kdy každý dostal 3 100 korun.“ První muž v obci zatím odhalení, že za výbuchem stojí ruské tajné služby, nevydýchal. „Jsem v šoku, zavání to vojenským napadením. Tady už nelze mluvit jen o nějakém porušení dohod, které máme s Ruskem, tohle je vojenská akce.“
Při výbuchu zahynuli dva zaměstnanci ostravské firmy Imex Group ve věku 56 a 59 let. Zbrojíř a obchodně technický pracovník. Podle starosty chybělo málo a neštěstí si mohlo vyžádat oběti i mezi místními obyvateli.
Stovky kubíků shnilého dřeva
Dalibor Olšák koupil v roce 2014 přímo v areálu muničních sladů a v jeho těsném okolí 117 hektarů lesa. „Jen čtyři měsíce před výbuchem. Měl to být úspěšný podnikatelský záměr, nakonec je to pro mě obrovská ztráta.“
Mluvili jsme s ruskými politiky: Za výbuch ve Vrběticích nemůžeme, Čechům nevěříme
My jsme to nebyli, Čechům nevěříme. Tak Rusko reaguje na obvinění, že vojenská rozvědka GRU měla být zapletena do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích před sedmi lety.
Od výbuchu až do podzimu 2020 do svých lesů nesměl vstoupit. „Těžba, kterou jsme stačili udělat za ty čtyři měsíce před explozemi, tam dodnes leží na hromadách. Na skládkách tam zůstaly stovky kubíků dneska úplně shnilého a nepoužitelného dřeva.“ Další velkou škodu napáchal kůrovec, s nímž nemohli svést regulérní bitvu. Škůdce totiž chránili pyrotechnici.
„Když nám policie loni v říjnu lesy vrátila k užívání, doporučila, ať raději neprovádíme těžbu. Nikdo se přece nepodepíše pod papír, že je tam stoprocentně bezpečno,“ uvažuje a přirovnává následky útoku ve Vrběticích k nebezpečí, jež dodnes představují zbytky výbušnin z druhé světové války.
Detonace z 16. října 2014 měly stejnou sílu jako válečná ofenziva, v okolí dvou zničených muničních skladů bylo nalezeno přes 60 tun zbraní a munice, v lesích se dokonce válely i samopaly.
Ztracené miliony a státní alibismus
O výši újmy nechce Dalibor Olšák mluvit v konkrétních číslech, jsou to miliony. „Cena takového lesa je kolem 20 milionů,“ odhaduje. Až do ukončení záchranných prací loni na podzim podle zákona o žádnou náhradu ani nemohl požádat. Až letos v lednu zkusil získat odškodnění od Zlínského kraje, žádal sedm milionů. „Před třemi týdny přišla zamítavá odpověď, že tohle kraj řešit nemůže,“ říká Olšák. A k tomu dostal alibistické doporučení, že o náhradu škod může požádat „původce havárie“.
Tím „původcem“ havárie je podle všeho Rusko. „Těžko se teď ale budu obracet na Putina, aby mi zaplatil škody. Tohle je příliš velká hra, do které ze své pozice asi nemohu vstupovat,“ říká majitel 117 hektarů lesa. Rád by proto, aby česká vláda časem požádala o náhradu škod přímo Kreml, jen pyrotechnické práce přece přišly stát na jednu miliardu korun.
Petice proti munici
Dalibor Olšák se narodil v roce 1967, o rok později přijeli Rusové v tancích. Když pak v roce 1991 sovětská armáda opouštěla Československo, jednalo se o vysokém odškodnění za škody způsobené během okupace. Kreml nezaplatil ani rubl. „Nedělám si proto iluze, že něco dostaneme z Ruska,“ říká skepticky. Tím tuplem očekává, že když stát ukázal na viníky, odškodní poškozené sám.
Vrbětice, Vlachovice, Haluzice, Lipová. Tam všude byli 16. října 2014 svědky „božího dopuštění“, ovšem z vůle člověka. Napřed si všichni mysleli, že za výbuch může nějaký lempl. Když sklady opustila armáda a začaly se pronajímat soukromým obchodníkům se zbraněmi, nastal prý v areálu neřízený chaos.
„Co jsem zjistila, pracovali tam načerno i různí asociálové. Dvě promile ráno v krvi, to prý bylo normální,“ vyprávěla autorovi tohoto textu Monika Ševčíková z Vlachovic-Vrbětic už v říjnu 2014, pár dnů po výbuchu. V té době už několik měsíců sbírala podpisy pod petici s názvem: Za odvoz veškeré munice. Podepsalo ji na pět tisíc lidí.
O agentech u koní
„Tlaková vlna nám rozmlátila přes 50 oken na stájích i na domě,“ vzpomíná 49letá Olga Stehlíková z místního hřebčína. „Jak kdyby vám někdo střílel samopalem za prdelí a ještě nás ostřelovali z letadel,“ popisuje tehdejší tragédii. Ze stáje má celý areál muničních skladů jako na dlani a tehdy jako by nad údolím vzplanul obrovský ohňostroj. „Teď už vím, jak vypadá válka. Nechtěla bych ji zažít doopravdy, to musí být děsné.“
Žena od koní ale úplně nevěří, že za explozí stojí tajní agenti z Ruska. „Já mám spíš pocit, že to už někdo potřeboval na někoho hodit, když tak dlouho nemůžou najít viníka.“
I pro Olgu Stehlíkovou končí svět na Valašsku, o problémy na Ukrajině anebo v Sýrii se zajímá jen okrajově, když „něco“ zahlédne v televizi. U stolu před stájemi sedí další lidé od koní, ani jim se nezdá, že by ve výbuchu měly ruce ruské tajné služby.
Rusové dokončili, co nestihli v srpnu 1968
„První nám ta detonace vyrazila skla na kůlně. Pak asi buchla ta letecká bomba a tlaková vlna srazila souseda na zem. I já jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách, jak kdyby mě někdo mlátil polštářem,“ líčí vlnu 59letý Pavel Ambrůz.
Velmi dobře si ale též pamatuje, jak v srpnu 1968 přijela do Vrbětic sovětská okupační vojska. „Dva tanky zaujaly postavení tam na kopci,“ ukazuje na svah za svou zahradou. „Strategické místo, odtamtud by mohli Rusové pálit přímo na sklady s municí.“
Tehdy v létě osmašedesátého ale Sovětská armáda zdejší muniční sklady nakonec nezničila. „A vidíte, nakonec to stejně udělala, jen o něco později,“ komentuje Ambrůz, jak Rusko otáčí kolem dějin.
