Z Ostravy je to do Ruska jen hodinu cesty po dálnici. Tedy do bývalého Ruska. Ještě na počátku 20. století totiž carské Ruské impérium (Российская империя) sahalo až k dnešnímu polskému městu Sosnowiec, které leží pouhých 90 kilometrů od Ostravy. A jak na místě zjistil reportér CNN Prima NEWS, Rusko tam podnes připomíná pravoslavný kostel i hraniční sloup. Už carové chtěli Rusko rozšiřovat směrem do středu Evropy, stejný cíl měl později Stalin a dnes zřejmě i Putin.
Na ruské hranice je to dnes z Ostravy 1200 kilometrů, pokud tedy řidič využije nejkratší možné silniční spojení přes Varšavu, běloruský Brest a Gomel do ruského pohraničního městečka Zlynka (Злынка). Před rozpadem Sovětského svazu v roce 1991 to bylo z Ostravy na ruské hranice ještě blíže. Cestovatel musel zdolat pouhých 528 kilometrů, protože samostatné Bělorusko neexistovalo, takže už necelých 200 kilometrů za Varšavou by se ocitl ve Svazu sovětských socialistických republik (SSSR).
Kdybychom ale z Ostravy do Ruska vyrazili na počátku 20. století, čekalo by nás pouhých 90 kilometrů. CNN Prima NEWS na tuhle někdejší blízkost Ruska upozornil ostravský historik Vladimír Kovář, jenž nás také doprovodil do polského města Sosnowiec. V letech 1815 až 1914 právě tady začínalo Rusko. „Ještě dneska tam po Ruském impériu zůstává řada stop. Hraniční sloup, velké nádraží jak z Petrohradu i pravoslavný kostel s typickými kupolemi čili báněmi,“ prozrazuje.
V Rusku za hodinku a čtvrt
„Že to máme z Ostravy do Ruska jen 90 kilometrů, jsem doteď považoval spíš za vlastivědnou zajímavost pro turisty, za dějepisnou bizarnost,“ říká historik Kovář. S ruskou invazí na Ukrajinu si ale opět uvědomil, že Rusko stále touží po ztracených územích. Z dob carského impéria i z éry Sovětského svazu. „Rusové stále pohlížejí i po našem životním prostoru, tedy po střední Evropě,“ varuje.
Od KFC na dálnici D1 v Ostravě-Antošovicích míříme na bývalé ruské hranice přes města Żory, Mikołów a okrajem Katovic. Cesta trvá přesně hodinu a šestnáct minut, ujeli jsme 91,6 kilometru. Po dálnici bychom byli v cíli o pár minut dříve, okresky ale mají zvláštní kouzlo. Katovický uhelný revír třeba pořád čpí uhelným kouřem, většina rodinných domů získává teplo z domácího „černého zlata“. Míjíme těžní věže i hornické kolonie, černé uhlí se tu těží přes 200 let.
První zastávkou ve městě Sosnowiec je takzvané Trojmezí tří císařů. Unikátní místo označené velkým kamenným patníkem, na kterém se do roku 1914 (formálně do listopadu 1918) dotýkaly hranice tří evropských mocností: Německého císařství, Rakouska-Uherska a Ruského impéria. Do někdejšího Ruska jsme vjeli po silnici číslo 79, hranici tu tvoří řeka Biała Przemsza. Trojmezí leží ve čtvrti Sosnowiec-Modrzejów, cesta k historickému pomezí tří říší ale není vizuálně vyznačena. Jede se „polňačkou“ se spoustou děr, cestu lemují břízy, prostě „východní atmosféra“, ačkoliv touto poznámkou nechceme urážet Polsko.
Na Trojmezí tří císařů
U kamenného památníku přemítáme nad evropskými dějinami. Takzvané trojí dělení Polska v letech 1772, 1793 a 1795, na kterém se dohodlo Rusko s Pruskem a Rakouskem, postupně vymazávalo Polsko z mapy tehdejšího světa. Zdejší Trojmezí vzniklo v roce 1815, kdy byl ruský zábor Polska pojmenován ruskými okupanty jako Kongresové Polsko. Na trůn polského krále ale mohli dědičně usedat pouze ruští carové. „Po dvou krutě potlačených protiruských povstáních v letech 1831 a 1863 se Rusko rozhodlo k násilné rusifikaci země a takzvané Kongresové Polsko bylo včleněno přímo do Ruského impéria,“ líčí dějiny ruské anexe historik Vladimír Kovář.
Trojmezí tří císařů u města Sosnowiec v Polsku, 90 km od Ostravy. Na snímku hraniční kámen na ruské straně. Trojmezí oddělovalo Rusko od Rakouska-Uherska a Německa v letech 1815 až 1914. Zdroj: Ivan Motýl
Konkrétně Sosnowiec, kde se teď nacházíme, připadl do takzvané Petrokovské gubernie. Platilo se rubly a kopějkami, na hranicích stáli ruští vojáci, úřadovalo se výhradně v ruštině. A tak to trvalo 100 let, od roku 1815 až do vypuknutí I. světové války. Петроковская губерния, tak zněl tehdejší název gubernie v azbuce. Kdo chtěl jednat s úřady, musel se naučit i takzvanou cyriliku. Azbuka se dostala na reklamní štíty obchodů, do map i na turistické pohlednice. Na počátku 20. století se totiž Trojmezí tří císařů stalo i vyhledávaným turistickým cílem výletníků z Německa, Rakousko-Uherska i Ruska.
Na ruských webech milovníků imperiální historie je dnes často cítit stesk, že tohle území již Rusku nepatří. Jednotlivým gubernátorům Petrokovské gubernie jsou v azbuce věnovány i obsáhlé historické studie. Tak například petrohradský rodák Konstantin Konstantinovič Miller (Константи́н Константи́нович Ми́ллер) vládl Petrokovské gubernii v letech 1890 až 1904, přičemž ruským úspěchům ve středu Evropy věnoval obsáhlou knihu vlasteneckých vzpomínek.
Chrámy jako symbol ruské moci
Z Trojmezí tří císařů postupujeme do centra dvousettisícového města. Sosnowiec dnes tvoří vesměs panelová výstavba, v centru si ale řada budov pamatuje i ruské gubernátory. „Nejvýznamnější památkou z guberniálních dob je pravoslavný chrám dostavěný v roce 1890 v dnešní ulici Jana Kilińskiego. Zajímavé je, že na jeho výstavbu významně přispěli i místní němečtí a židovští podnikatelé. Byl to jejich výraz loajality s Ruským impériem,“ upozorňuje Vladimír Kovář.
Samoděržaví čili absolutistická monarchistická vláda ruských carů vyžadovala naprostou oddanost. Nepřátelé režimu mizeli na Sibiři, někdy i jen mírní kritici systému.
Ruský chrám stojí v klidné ulici za hlavním nádražím, Sosnowiec ale jinak čelí zběsilému dopravnímu ruchu a do kruhových objezdů se často vjíždí právem silnějšího. Baňaté kupole kostela jsou už krátce před setměním efektně nasvícené, uvnitř se schází početná ukrajinská i běloruská komunita, ale také Poláci vyznávající pravoslaví. Ikonostas čili pravoslavný oltář je dílem moskevských umělců z konce 19. století. Jen v letech 1864 až 1914 bylo v ruském záboru někdejšího Polska postaveno více než 100 chrámů.
Zlaté báně svítící nad městy se měly stát nezpochybnitelným svědectvím o přítomnosti Rusů v této části Evropy. Zachovala se i řada projevů, které byly předneseny při svěcení kostelů. „Rusové oznamují světu a neklidným Polákům, že v západním pohraničí se neodvolatelně usadila pravoslavná moc,“ bylo řečeno v jednom z nich.
Chtěli tu zůstat na věčnost
„Když stavíte takto velkolepé chrámy, asi počítáte s tím, že je to dílo na celá staletí. A Rusové byli přesvědčeni, že už tady ve středu Evropy zůstanou na věky věků. Plány jim ovšem zpřetrhala světová válka,“ vypráví historik Kovář. Rusové byli s počátkem války vytlačováni na východ. Sosnowiec opustili bez boje už v srpnu 1914, město vzápětí ovládla německá armáda.
Po skončení I. světové války a obnově polské státnosti pak došlo k násilnému ničení všeho, co připomínalo carskou říši. Do roku 1938 bylo zbořeno asi 150 pravoslavných chrámů, zachovaly se jen ve výjimečných případech. Sosnowiec měl před I. světovou válkou hned tři pravoslavné ruské chrámy, přežil jediný. „Z větších kostelů postavených Rusy se další zachoval například v nedaleké Čenstochové,“ informuje Kolář.
Městem Sosnowiec ruská vojska prošla ještě v lednu 1945, když odsud vyháněla nacisty. Po II. světové válce se ale Rudá armáda vrátila do Sovětského svazu, Stalinovi stačilo, že ve Varšavě sedí polští komunisté oddaní Kremlu. O invazi do Polska naposled uvažovali Rusové na počátku osmdesátých let, kdy se země snažila vymanit z moskevského dohledu pod vedením odborového hnutí Solidarita.
Pijalnia wódki i piwa
Ještě nám chybí hlas domorodců, kteří obývají dvěstětisícový Sosnowiec. „Nenávist Rusů k Polákům je nevyléčitelná. V devatenáctém století jsme se proto Rusům hned dvakrát postavili a bojovali jsme do poslední kapky krve,“ vypráví pateticky 40letý Andrzej, kterého večer potkáváme v pivnici Pijalnia wódki i piwa.
Rusko 90 km od Ostravy. Město Sosnowiec v Polsku bylo v letech 1815 až 1914 součástí jedné z ruských gubernií. Na snímku dochovaný pravoslavný chrám z roku 1890, tedy z ruské éry. Zdroj: Ivan Motýl
„V Katyni vybili naše důstojníky, ve Smolensku povraždili polské elity,“ naráží na důsledky stalinského teroru i havárii polského letadla Tu-154 z roku 2010, z níž část Poláků obviňuje Rusy. Nic takového se však neprokázalo.
Poláci jsou schopni o národní historii rozprávět celé hodiny, ovšem jen o vybraných tématech. Neradi třeba slyší o polském antisemitismu. A že dští síru na Rusko, to neznamená, že milují Ukrajinu. Polský parlament třeba v roce 2016 označil za genocidu vyvraždění zhruba 100 tisíc Poláků ukrajinskými nacionalisty. To je historický fakt z časů II. světové války, odehrál se ve Volyni na západě dnešní Ukrajiny.
Pijalnia wódki i piwa. Název pivnice zřejmě není třeba překládat, v podniku se ale pije hlavně vodka, pivo slouží spíš na zapití štamprlí. „Zrovna pracuji na odborné studii, která se zabývá spotřebou piva a tvarůžků v někdejší ruské části Polska. Situaci srovnávám s někdejšími rakouskouherskými a německými zábory Polska,“ vypráví ostravský historik Vladimír Kovář, toho času ale vedoucí Muzea olomouckých tvarůžků v Lošticích. „V ruském záboru se dodnes preferuje vodka před pivem a tvarůžky tam prakticky neznají. I tohle je důsledek dlouhé ruské anexe,“ vysvětluje dějepisec s nadhledem.
Jisté to nemá ani Česko
Pábitelskou tematiku syrečků ovšem po chvíli zruší pohled do mobilu, komentátoři z celého světa rozebírají hodinový projev Vladimira Putina, který s pomocí historických paralel obhajoval invazi ruských vojsk na ukrajinský Donbas. „Ukrajina nikdy neměla svoji stabilní státnost,“ pronesl třeba ruský prezident. „A Putin je schopen obdobně mluvit i o Polsku,“ opět varuje historik Kovář.
Rusko už sousední Polsko jednou vymazalo z mapy, nikdo tak nemůže zaručit, že to nezkusí znova. A v srpnu 1968 se ruské tanky přece objevily i v Praze, Českou republiku proto někteří předáci v Kremlu určitě také považují jen za jakousi „dočasně ztracenou gubernii“.
