Co dokáže množírna: Fenka Fidorka začala lidem důvěřovat až po roce

Drobná a nenápadná fenka křížence pražského krysaříka jménem Fidorka brzy oslaví své deváté narozeniny. Kdy se však přesně narodila, nikdo neví. Je totiž malý zázrak, že je ještě pořád na světě. Kdyby se o ní včas nedozvěděla Veronika Hájková s Filipem Rožkem z organizace Se psem mě baví svět, žádný zázrak by se nekonal.

Fidorčin život se až do jejích 6 let podobal peklu. V množírně u Berouna totiž rodila štěňata jak na běžícím pásu pro ty, kdo považují průkaz původu za zbytečnost. Když už byla vyčerpaná a stala se pro množitele nepotřebnou, chtěli se jí zbavit. V tu chvíli však zasáhla organizace Se psem mě baví svět. Fenku spolu s dalšími šesti odebrali, a tak začala nová kapitola Fidorčina života.

Po roce zavrtěla ocáskem

„Fidorka se ke mně dostala přes Facebook. Dcera mi poslala obrázek a mě šíleně zaujala její ouška. Takže jsem začala přemýšlet, ráno jsem se vzbudila a řekla jsem, že se na ni pojedeme podívat,“ vzpomíná současná Fidorčina majitelka Irena Nedorostová. „Mamka chtěla psa poměrně dlouhou dobu, tak jsem si myslela, že ji trošku popostrčím, že je to přesně takový typ pro ni – malinká, hubená, hnědá a s velkýma ušima,“ vypráví Lucie Hlaváčková, která Fidorčin inzerát našla na facebookové stránce organizace Se psem mě baví svět.

První setkáni Fidorky a její budoucí majitelky by se dalo značit všelijak. Fenka totiž vlivem života v množírně trpěla strachem z lidí i okolních vjemů. „Měla jsem trochu strach, když jsem ji viděla. Byla hodně bázlivá, schovaná pod křeslem,“ vypráví Irena Nedorostová, která v první chvíli nevěděla, jak reagovat. Přesto se do Fidorky zamilovala a jak se ukázalo časem, láska nepřenáší jen hory, ale i zvířecí duše přes traumatické zážitky.

„Trvalo strašně dlouho, než jsme se spolu sžily. Ze začátku, když jsem si ji přinesla, tak byla pořád ve svém pelíšku,“ popisuje Nedorostová, která s Fidorkou chodila na procházky, ale tím jejich společné chvíle končily. Fenka byla uzavřená ve svém světě a komunikovat dokázala pouze s fenkou Lucie Hlaváčkové. „Po roce jsem zjistila, že má dokonce ocásek, který měla celou dobu schovaný na bříšku. Když začal kmitat, tak jsem si říkala – ježíš, ona ho vůbec neměla kupírovaný,“ líčí Irena Nedorostová své překvapení.

Tři měsíce nestačí

Několikaleté vyčerpávání organismu vlivem rození dalších a dalších štěňat se na Fidorce podepsalo psychicky i fyzicky. Na zádech má jizvy, tlapky jsou kvůli přerostlým drápkům zdeformované a zubů jí zbylo jen pár. Přesto si díky svým zachráncům a hlavně současné majitelce může užívat spokojený podzim života. „Úplně vnímáte, v jakých podmínkách musel ten pes žít, že to trvalo takhle dlouho, než začal fungovat. Vždycky přemýšlím o lidech, kteří si vezmou psa z útulku, za tři měsíce ho vrátí, že se nesžili – to nejde. Ten pes potřebuje rok, dva. Po dvou jsem vnímala, že jsme úplně sehrané,“ dodává Nedorostová.

Lucie Hlaváčková byla své matce díky zkušenostem oporou – což je podle ní jedna z nezbytností pro každého, kdo si chce adoptovat zvíře zachráněné ze špatných podmínek. „Zachránit psa z množírny není o tom ho litovat nebo polidšťovat. Je to pořád pes a musí mít své potřeby naplněné. Jedna z těch potřeb je i vedení – s veškerou láskou, ale vedení. Není to o tom, že si pořídím pejska z množírny a vozím ho v kočárku a nepoložím ho na zem, protože se bojím. To mu moc dobrý život nezajistí,“ míní Hlaváčková, jejíž fenka dělá Fidorce společnost všude, kde jen může – jak ostatně můžete vidět v reportáži nad článkem.

Tagy:

pes adopce psa z útulku záchrana zvířat množírna