Výstup na horu Kinabalu v Malajsii absolvovalo 5. června 2015 celkem 29 studentů a osm učitelů singapurské základní školy – domů se jich vrátilo o devět méně. Školní výlet zasáhlo před deseti lety zemětřesení o síle 6,0 stupně Richterovy škály, spustilo sesuv půdy a část expedice pohřbilo. Tehdy 11letý Prajesh Dhimant Patel vděčí za život horskému průvodci, kterého k němu přivedly jeho zářivě oranžové boty. Na tragické výročí se se svým tehdejším spolužákem rozhodl zemřelé uctít, výstup dokončit a zároveň se „uzdravit“.
Téměř sedm hodin visel jedenáctiletý Prajesh na stromě, sotva se držel při vědomí. Byl to jen slabý a pomalý pohyb jeho nohou, obutých do jasně oranžových bot, který naznačoval stopy života.
ČTĚTE TAKÉ: Děsivé probuzení v Řecku. Šílené, celý hotel se třásl jako dětská kolébka, popisují svědci
Mezi troskami, kusy stromů a balvany, které uvolnilo ničivé zemětřesení, sestupoval z nejvyšší hory Malajsie průvodce, když koutkem oka jasné boty zahlédl. Byl to právě záblesk oranžové barvy, který vedl průvodce k záchraně malého školáka.
Život 18 lidí vyhasl
Uběhlo již deset let od tragického rána 5. června, kdy se 29 žáků a osm učitelů ze singapurské základní školy Tanjong Katong vydalo na výpravu, která měla být nezapomenutelným výletem na 4 095 metrů vysokou horu Kinabalu na ostrově Borneo v Malajsii. Když skupina stoupala po horských stezkách, udeřilo zemětřesení, které vyvolalo sesuv půdy, jenž část výpravy pohřbil.
Lavina, tvořená kameny, zeminou a kusy stromů, vymrštila Prajeshe na strom, kde byl nakonec zachráněn. Sedm jeho spolužáků a vrstevníků spolu se dvěma učiteli se však domů nikdy nevrátilo. Celkem při tragickém zemětřesení na hoře zahynulo osmnáct lidí.
Pro Prajeshe, kterému je dnes 21 let, jsou vzpomínky na tuto událost kvůli prožitému traumatu rozmazané a ztracené v čase – stejně jako jeho přátelé a učitelé, kteří osudného dne zemřeli.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Autostop hrůzy. K tragédii chyběl zlomek sekundy, student z Brna jízdu staršího řidiče natočil
V den desátého výročí tragédie se však cítil připravený se k této temné kapitole svého života vrátit. „Vždycky jsem chtěl vědět, co se stalo, protože mi to nikdo neřekl,“ cituje mladého muže CNN. Spolu se svým bývalým spolužákem a dalším přeživším, Emyrem Uzayrem, se znovu vydal na osudovou cestu, aby opět prošel stezkami, na nichž kdysi málem zahynul.
„Kouzelné boty“ zmizely, talisman zůstal
Když se bývalí spolužáci 20. května tohoto roku setkali, aby společně na horu vylezli, byli připraveni – navzdory přetrvávající úzkosti a strachu – uctít památku přátel, kteří se nikdy nevrátili domů. Po katastrofě v roce 2015 zůstali oba v neurčitém kontaktu, který spočíval v krátkých pozdravech na Instagramu a sporadických zprávách typu: „Jak se máš?“
Přestože spolu v průběhu let téměř nemluvili, jedna věc byla pro oba jasná: Návrat na horu Kinabalu byl nedokončenou záležitostí. Oba se toužili vrátit a v den 10. výročí zemětřesení se konečně zbavit přízraků.
Při výstupu se setkali s Corneliem Sananem, 43letým malajským horským průvodcem, který před deseti lety zachránil Prajeshovi život. První, co mu nyní po letech řekl, bylo: „Kde máš své kouzelné boty?“ A dostalo se mu upřímné odpovědi. „Kéž bych je měl. Byly však spojeny s příliš mnoha bolestnými vzpomínkami, takže mi je rodiče nedovolili nechat,“ svěřil se Prajesh.
Jasně oranžové boty jsou sice dávno minulostí, na krku se mu však houpal náboženský přívěsek: Talisman, který horský průvodce okamžitě poznal. Byl to stejný přívěsek, který měl Prajesh u sebe v den zemětřesení.
Skupina doufala, že celý výstup zvládne absolvovat za dva dny. V časných ranních hodinách však začalo silně pršet, což je donutilo strávit na hoře další den.
To, co se mohlo změnit ve frustrující zpoždění, se stalo příležitostí vyslechnout si příběhy místních obyvatel, kteří si tragický den stále pamatovali – a poslechnout si Sanana samotného. „Stalo se to spíše společnou cestou než cestou osobní,“ zamyslel se Emyr.
Když déšť ustával, pokračovala skupina ve strmém výstupu v rozbahněném terénu hory. „Bylo to fyzicky velmi náročné. V určitém okamžiku jsem si říkal – jak jsme to vůbec zvládli, když jsme byli ještě děti?“ uvedl Emyr a přiznal, že s každým krokem se 21letému mladíkovi vracely vzpomínky na jeho zesnulé přátele.
Pamatuje si bundy přátel i těla
Na rozdíl od Prajeshe si Emyr pamatuje vše, co se osudného dne – který provázel smích nadšených školáků – stalo.
„Byli jsme jen děti a říkali jsme si: ‚Pospěšte si! Pojďte rychleji!‘“ vzpomínal s úsměvem. Den teprve začal, když se země začala třást. „Celá hora se otřásala. A pak se z výšky dolů řítily tisíce kamenů, některé velké jako pneumatiky od auta, a to velmi vysokou rychlostí,“ pokračoval.
Učitelé začali na děti křičet, aby se skrčily na zem. Kameny však padaly takovou rychlostí, na kterou nikdo nedokázal zareagovat. „Pamatuji si barvy bund svých kamarádů všude kolem. A pak... těla,“ doplnil tiše Emyr.
Kvůli zemětřesení utrpěl řezné rány a zlomeninu lebky – ale přežil. Prajeshovy vzpomínky se většinou vytratily, je to však průvodce Sanan, který mu nyní pomohl mezery v paměti vyplnit. Ukázal mladíkovi strom, na kterém ho po několika hodinách našel.
„Zahlédli jsme nepatrný pohyb a pomysleli si: ‚Možná je ještě někdo naživu.‘ Bez jakéhokoliv vhodného vybavení jsme se rozhodli Prajeshe vytáhnout. Prostě jsme to zkusili,“ líčil Sanan. Dnes si Prajesh uvědomuje, jak málo stačilo k tomu, aby ho nikdo nenašel. „Kdybych dopadl jen o pár metrů vlevo či vpravo, neviděli by mě. Stromy by mě zcela zakryly,“ došlo mu.
Tehdy jedenáctiletý chlapec utrpěl těžká zranění. „Nemohl jsem zcela chodit, mluvit, psát. Všechny tyto základní věci jsem se musel naučit od začátku,“ svěřil se Prajesh.
Blízko smrti myslel na druhého
Jeho zachránce byl horským průvodcem teprve pět let a do osudného 5. června neměl s takovou přírodní katastrofou zkušenosti. Toho dne však převzal kontrolu instinkt. Sám Sanan při zemětřesení někoho ztratil: Svého bratrance Robbieho Sapinggiho, kolegu průvodce, který v době tragédie vedl thajského turistu.
Sapinggi byl zasypán padajícím kamením a věděl, že nepřežije – proto poslal turistu do bezpečí. V tragický den přišel o život i další horský průvodce, Joseph Soludin.
Sanan dodnes pracuje jako průvodce. Tato práce se pro něj stala způsobem, jak uctít památku svého zesnulého bratrance. „Pokračuji v této práci, protože část mé duše žije tady, na hoře Kinabalu,“ svěřil se. Pro dříve jedenáctileté chlapce je Sanan hrdinou, mužem, který zachraňoval životy. Sám průvodce se však takto nevidí.
„V ten den jsme tam byli všichni: průvodci, záchranáři, všichni. Nikdo nepomáhal sám. Všichni jsme svým způsobem byli hrdinové,“ dodal tiše.
„Nastal čas přijmout minulost“
Dnes, o deset let později, jsou „stezky smrti“, které byly při zemětřesení zasypány, znovu vybudovány. Došlo však k mnoha změnám, zejména se změnila bezpečnost – každý den je v pohotovosti specializovaný záchranný tým. Hora však zůstala stejná.
„Ve všem, co teď děláme, nosíme jejich vzpomínky. Uctili jsme to, co naši přátelé nikdy neměli šanci dokončit,“ sdělil Emyr po úspěšném výstupu. Když je tíha vzpomínek příliš velká, myslí na maličkosti, jako na oranžové boty zachycené na stromě – důkaz, že život přetrvá i v nejtemnějších chvílích.
„Našli jsme nový smysl života. A uvědomili jsme si, že je čas přijmout minulost a jít dál do budoucnosti,“ dodal Emyr.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Chvíle děsu při oslavách v Liverpoolu. Chaos a křik, lidé bušili řidiči do oken, líčí svědci
