Posledních osm měsíců života strávil ruský agent v rakouské plukovnické uniformě v pražském Lichtenštejnském paláci na Malé Straně. V předvečer smrti ovšem zamířil do Vídně a Pražané si 26. května 1913 mohli přečíst v Národní listech: „Z Vídně. Náčelník generálního štábu 8. sboru v Praze, plukovník Alfred Redl, spáchal dnes v hotelu ve vnitřním městě sebevraždu, střeliv se do úst.“ Důvod? Provalila se jeho dlouholeté špionážní činnost pro Rusko. Ve zpravodajské žargonu byl Alfred Redl takzvaným krtkem, tedy agentem uvnitř ústředí zpravodajské služby protivníka. „Naverbovat či zlanařit krtky, o to se Rusové v Praze zcela jistě snaží i dnes,“ říká historik Tomáš Kykal.
Příběh rakouského plukovníka z Prahy je už 110 let neutuchajícím zdrojem inspirace. Dostal románovou, filmovou i seriálovou podobu a stále láká i historiky. Není divu. Redl se vypracoval na jednoho z nejúspěšnějších špionů ve službách Ruska v moderních evropských dějinách. A v době kremelské invaze na Ukrajinu má jeho příběh i aktuální souvislosti.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Krutý omyl vagnerovců: Pálili mě a bodali do očí, zuří Rus. Spletli si ho se špionem
„Asi nejcitelnější dopad pro Rakousko-Uhersko měl zásadní podíl Alfreda Redla na rozbití rakouské špionážní sítě v Rusku,“ přemítá v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Tomáš Kykal, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu v Praze. „Strategické informace zahraničním tajným službám prodával od roku 1907, kdy se stal přednostou výzvědného oddělení v rámci vojenského zpravodajství rakousko-uherského generálního štábu, německy se tomu říkalo Evidenzbüro,“ popisuje kauzu. Nejčastěji prodával informace ruské straně, občas si ale přivydělával i úniky dokumentů pro italské či francouzské zpravodajce.
Zrada, nikoliv duševní porucha
V pondělí 26. května 1913 našli čtenáři v pražské Národní politice nesčetně zajímavých zpráv. Ruský car Mikuláš se vrátil do Petrohradu po návštěvě Německa. Papež přijal 150 poutníků z Vídně. V Jungmannově třídě na Královských Vinohradech spadl z kola dvanáctiletý zlatníkův syn Ferdinand Koukal a zůstal ležet v bezvědomí na dlažbě. Fotbalová Slavia vyrazila k přátelskému zápasu do Lvova, kde nad místním polským týmem Czarni zvítězila neuvěřitelným výsledkem 12:1. Na páté straně Národní politiky v černé kronice se ale objevila i následující zpráva:
„Plukovník Alfred Redl se zastřelil. Náčelník generálního štábu 8. sboru v Praze plukovník Redl spáchal včera v noci ve Vídni v hotelu ve vnitřním městě sebevraždu, střeliv se do úst. Přibyl do Vídně v sobotu z Prahy, ubytoval se v hotelu a odebral se do svého pokoje. Včera ráno důstojnický sluha jeho nalezl jej v lenošce již jako mrtvolu. Z pravice vypadl mu revolver, tvář byla zalita krví. Dopoledne dostavila se do hotelu vojenská komise, která sepsala protokol, o příčině sebevraždy nemohla však nic zjistiti.“
Konkurenční Národní listy příčinu smrti vysvětlily takto: „Sebevraždu spáchal pravděpodobně v záchvatu duševní poruchy.“ Nebyla to pravda, v hotelu se od náčelníka generálního štábu i šéfa vojenských tajných služeb dozvěděl, že spadla klec. A že byl odhalen jako ruský špión.
Mrzký čin plukovníka Redla. Tak informoval o ruském špionovi časopis Český svět v červnu 1913. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Mrzký čin plukovníka Redla. Tak informoval o ruském špionovi časopis Český svět v červnu 1913. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Krtek z Prahy
Snem všech minulých i současných zpravodajských služeb je získat agenta přímo uvnitř ústředí zpravodajské služby protivníka. Krtek, to je dnes mezinárodně užívaný termín pro tento špionážní post. V dobách válečného ohrožení či přímo v rámci vojenských konfliktů je krtek nenahraditelným zdrojem informací. „Ani 110 let po smrti Alfreda Redla se zřejmě nic nezměnilo na jejich získávání. Vždy jde o to vytipovat si správné osoby s přístupem k utajeným informacím, nějak je načít a pak případně kompromitovat. Dostat je do pozice, kdy jsou velmi dobře vydíratelní, a následně stupňovat požadavky na ně kladené,“ přemítá historik Kykal.
Pátrání po špionech, kteří pracují pro Rusko, se v demokratických zemích zintenzivnilo po ruské invazi na Ukrajinu. Třeba britský občan David Ballantyne Smith si letos v únoru vyslechl rozsudek justice, která ho poslala na déle než let 13 za mříže. Přiznal se ke špionáži ve prospěch Ruska na britské ambasádě v Berlíně. „Česko je důležitou základnou pro ruské špiony. Mají tady vytvořené vazby, dokonale znají prostředí, v řadě případů tady studují jejich děti, mají dokonalé zázemí i sympatie části české společnosti, která trpí vůči Rusku pseudoslovanským sentimentem,“ upozornil loni v dubnu vojenský historik Eduard Stehlík.
Užiteční idioti fotící transporty
Plukovník Redl má mnoho pokračovatelů. Badatel Kykal porovnává, co se ale za posledních 110 let zásadně změnilo: „Obrovský rozdíl je v technických a technologických možnostech, které dnes zpravodajské složky mají, aby získaly potřebné informace. Pokud jde o sběr indicií, dost často už dnes státy ani nepotřebují platit velké krtky a riskovat jejich prozrazení. Stačí armáda užitečných idiotů, kteří třeba v Česku natáčejí vojenské transporty směřující na Ukrajinu. A videa a snímky z mobilů pak publikují na sociální sítích, ani si mnozí neuvědomují, že zrazují zájmy vlastního státu.“
Na sociálních sítích třeba kolovaly fotografie tanků a bojových vozidel pro Ukrajinu, které veřejnost dokumentovala naložené na vlakové soupravy nedaleko Jihlavy. „Pokud máte nějaké sklady a je třeba konat transport, tak takovou techniku nemůžete teleportovat a do kabelky ji neschováte,“ reagovala na snímky ministryně obrany Jana Černochová na zpravodajském webu Seznam Zprávy.
Zničení rakouské špionážní sítě v Rusku
Prodejem mobilizačních i dalších vojenských strategických dokumentů ruské straně zřejmě Alfred Redl zásadně zkomplikoval i počátek první světové války. Traduje se, že rakouskouherský generální štáb ruskou armádu podceňoval právě kvůli Redlovi. Už v roce 1929 německý publicista Hans Rudolf Berndorff v knize Špionáž uvedl: „Redl zatajoval systematicky všechny zprávy agentů z Ruska o rozmnožení ruské armády. Byl-li některý vyzvědač obzvláště svědomitý a hlásil zesilování ruského vojska několikráte za sebou, vydal ho ihned Rusku, a tak se stalo, že při vypuknutím války roku 1914 měli Rusové o 74 divise aktivních oddílů více, než se v Rakousku tušilo.“
Historik Tomáš Kykal považuje za nejúspěšnější Redlovu operaci destabilizaci a postupně úplné zničení rakouské špionážní sítě v Rusku. Generální štáb armády tak zůstal v předvečer války prakticky bez zpravodajských informací z budoucí východní fronty. „Zajímavé je, že dodnes nemáme přesné informace, jak rozsáhlé byly Redlovy úniky dokumentů, které prodal Rusům či dalším cizím mocnostem. Zamezila tomu právě ona skandální sebevražda, která byla Redlovi umožněna,“ přemítá vědecký pracovní Vojenského historického ústavu v Praze.
Zrádce pod koberec
Když se totiž na počátku roku 1913 spíše náhodou provalily některé Redlovy vazby na ruské i další zpravodajské služby, generální štáb ve Vídní se snažil případný skandál spojený s odhalením zrádce zamést pod koberec.
Redl byl pozván do vídeňského hotelu Klomser, kde mu náčelník generálního štábu Conrad von Hötzendorf a šéf zpravodajských služeb generálního štábu August Urbanski oznámili, že jeho vlastizrada byla odhalena. Rytířsky mu však nabídli, že selhání vůči rakouskému trůnu může vyřešit sebevraždou. „Náležité vyšetřování Alfreda Redla přitom mohlo rozkrýt velikost celé jeho zrady,“ nechápe Tomáš Kykal tehdejší postup. Výslechy mohly zásadně eliminovat dopad agentovy zpravodajské činnosti, například při plánování rakouských vojenských operací na ruských hranicích či v Srbsku. „Nástupce trůnu František Ferdinand d'Este, který byl v té době inspektorem veškeré ozbrojené moci v Rakousku-Uhersku, s umožněním sebevraždy zásadně nesouhlasil. A oba vysoké vojenské důstojníky kritizoval a myslím si, že se je chystal i vyměnit, jenže vypukla válka.“
Vydírání kvůli homosexualitě neprokázáno
Redlův luxusní pražský byt v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí v Praze byl prohledán ještě v neděli 25. května 1913. Našla se v něm řada zásilek z Ruska, značné obnosy peněz i fotolaboratoř, to vše potvrzovalo, jak aktivním byl velezrádcem císaře pána.
Překvapením bylo i dámské zařízení bytu, které popsal pražský zuřivý reportér Egon Erwin Kisch: „Nábytek byl všechen červený, hedvábně prošívané přikrývky a růžový plyšový přehoz na posteli s nebesy, převládal alabastr, z něhož byla kuřácká garnitura, deska na nočním stolu i sošky, všude ozdobné drobnůstky a všechny tři pokoje plné pachu z voňavek. Nápadný byl obrovský toaletní stůl – plný barviv na vlasy, tub, kelímků, ondulovaček, pouzder s manikúrou a voňavek.“
Homosexualita byla v té době trestná. Mohli tedy Rusové rakouského plukovníka vydírat? „Neexistuje žádný důkaz, že by ruská strana o jeho náklonosti ke stejnému pohlaví věděla a nějak ho v tomto smyslu tlačila ke zdi. Redl se stal ruským špionem výhradně ze ziskuchtivosti, potrpěl si na nesmírně nákladný život, který zdaleka nemohl utáhnout jen ze svého platu. Když se někdo jeho jmění podivil, odkazoval na neexistující dědictví.“
Mrzký čin a rakouský šlendrián
Národní listy brzy po Redlově smrti vylíčily, v jakém automobilu jezdil po Praze. „V neobyčejně elegantním a přepychovém voze ze závodu Daimler. Je to takzvaný řetězový vůz za cenu 18 tisíc korun,“ informoval deník 7. června 1913. Redl si ho pořídil již v roce 1911, když byl ještě podplukovníkem, redakce přitom spočítala, že na jeho koupi by potřeboval dva roční platy. Hned v roce 1912 si nicméně opatřil další vůz za 13 500 korun, k němu koně a luxusní vybavení bytu. Situace se stávala neudržitelnou, úřady musely zvědavým žurnalistům přiznat, že Redl zradil a jeho luxus povětšinou zaplatila státní pokladna tehdejšího carského impéria.
Obrazový týdeník Český svět už 6. června 1913 napsal k Redlově fotografii: „K sebevraždě plukovníka Redla pro zradu státu. Náš stát měl letos mnohou trpkou chvíli, ale nejbolestnější je mrzký čin plukovníka Němce Redla, který tak rozechvěl všechny národy. Redl zrádcoval pro Rusko...!“
„Případ především ukazuje nedůslednost, neschopnost a šlendrián rakouskouherského vojenského zpravodajství, tedy kontrašpionáže. Neschopnost odhalit tak rozsáhlou špionáž ve vlastních řadách,“ shrnuje příběh plukovníka Redla historik Tomáš Kykal. „Celá blamáž absurdně vyvrcholila tím, že když se prodávala Redlova pozůstalost, zpravodajci zapomněli projít plukovníkův fotoaparát. A ten byl zpeněžen i se založeným filmem, na kterém byly zdokumentovány další tajné vojenské informace.“
