Smutný osud divokých mustangů. Dopadnou jako indiáni?

Vláda přišla s tím, že tráva není určena pro ně, ale pouze pro dobytek farmářů. Ti tedy začali mustangy nemilosrdně vybíjet – pro maso do psích konzerv, jako příkrm pro kuřata nebo prostě jen tak ze sportu. Byli skoro vyhubeni. V roce 1971 sice Kongres vydal zákon na ochranu „divokých koní“ a oslů, ale v přístupu k nim toho už moc nezměnil. Koně dnes vadí farmářům stejně jako dříve.

Státní organizace Organizace Bureau of Land Management Wild Horse & Burro Program (BLM WHBP) se proto už před 15 lety rozhodla se situací alespoň trochu pohnout. Mají ranče v 10 státech, kam převážejí zachráněné koně, které ale nahání do stád helikoptérami. Ti, co se při náhonu zraní, jsou automaticky prodáni masnému průmyslu. Ochránci zvířat tvrdí, že se tyto „nehody“ stávají často. Podle BLM WHBP ale momentálně v Americe žije asi 82 tisíc mustangů a divokých oslů. V souladu s ekosystémem dokáží ranče zvládnout 27 tisíc těchto zvířat. To znamená, že 55 tisíc jich je navíc. Jejich populace je schopná se rozrůst o 18 až 20 % za rok (od roku 1971 se jejich počet ztrojnásobil). Organizace nabízí tisíc dolarů každému, kdo se rozhodne adoptovat „divokého koně“ a dát mu domov. Musí podepsat adopční smlouvu, kde se zavazuje, že koně nepřeprodá. Za rok 2019 bylo zprostředkováno přes sedm tisíc adopcí. Dave and Lizzie Winfieldovi tak například jeli uprostřed tuhé zimy 500 mil přes Idaho do Challis pro svého tříletého šedého valacha Theodena a okamžitě se zamilovali. Dave měl zrovna pracovní prázdniny, a tak mohl se svým Theodenem trávit všechen volný čas. Ochočení zdivočelého koně není nic jednoduchého, u Davea jsou navíc i prasata, psi a děti, takže jen udržení pozornosti dávalo koni nejdříve zabrat. Přírůstek do rodiny si ale velmi chválí.

Veškeré snahy zachránit „divoké koně“ jsou obdivuhodné. Ale budou mustangové mustangy, pokud někdo ochočí jejich nespoutané duše?

Poslední novinkou je testování vakcíny, která by pomohla kontrolovat plodnost koní, a tím by pro farmáře nepředstavovali takový problém. „Vakcíny, které se používají teď, mají krátkou životaschopnost, každý rok se musejí opakovat. Vakcína Oocyte Growth Factor by byla životaschopná tři a více let. Nemuseli bychom zachraňovat tolik zvířat. Vše je ale ve fází testů,“ napsala BLM WHBP. Práce ochranářů by se tak mohla více soustředit na kvalitu života koní a nemuseli by řešit jejich nahánění helikoptérami a adopce.

Kdo pomáhá, je program American Wild Horse Campaign (AWHC), který se snaží mustangy udržovat volně na západních veřejných pozemcích. Domov „divokých koní“ a oslů podle nich tvoří pouhých 12 % z celkové rozlohy veřejných pozemků spravovaných Úřadem pro správu půdy (BLM). Proti tomu ale stojí nejen komerční pastva hospodářských zvířat, ale i těžební průmysl. AWHC se to snaží řešit dialogem a kreativními nápady, které by zaručily bezproblémovou symbiózu.

Zachránili takto i Cirruse, momentálně asi nejznámějšího mustanga, který je navíc naprosto výjimečný svou vizáží. Na svém krku má podobiznu koně, ale tak dokonalou, že má i hnědé oko a vlastní světlou hřívu. Nyní se adaptuje na záchranném ranči Montgomery Creek Ranch v Kalifornii.

Mezi velké zachránce „divokých koní“ patří například i americký country zpěvák Willie Nelson. Zachraňuje koně před smrtí a týráním. Koupil proto ranč v Texasu, který pojmenoval Luck ranch, a má na něm více než 70 zachráněných koní. Povětšinou jejich životy vykoupil na dražbě – směřovali na jatka.

Zpěvák Willie Nelson zachránil 70 koní před smrtí a týráním

Slavní pomáhají

Když americký country zpěvák Willie Nelson nezáří zrovna na pódiu, téměř jistě ho najdete doma na jeho texaském ranči. Dnes může „Luck Ranch“ – téměř tři sta hektarů půdy – domovem nazývat i více než 70 zachráněných koní.

„Divocí koně” žijí napříč skoro celým světem, ale většinou všude čelí těžkým životním podmínkám, ať už protože jejich populace klesá, nebo jsou naopak přemnoženi, a tak se lidé snaží (všelijak) jejich počet snižovat.

Mustang (Severní Amerika), Bronco (Nové Skotsko), divocí koně na pobřeží ostrovů Abaco (u Floridy), nezkrotný Cimarron (Latiská Amerika), namibijský kůň (Namibie), divocí poníci Ainos (Řecko), Achetta (Sardinie), Camargue (jižní Francie), Exmoorský pony (jihozápad Anglie), rumunští divocí koni (Fagaraššké hory), zabajkalský kůň (Rusko), kůň Převalského (do volné přírody navrácen díky pražské zoologické zahradě), Brumby (přemnoženi, Austrálie), Tarpan (Ukrajina, vyhuben lovem), Garrano a Soirraia (Portugalsko).

Poznámka autora: Pojem „divoký kůň“ není odborně správné označení, za jediného původního divokého koně byl považován kůň Převalského, ale podle posledních vědeckých poznatků byl i jeho předek domestikován. Laicky jsou takto označováni všichni koně, kteří přežijí bez lidské péče. Odborně bychom je však měli nazývat polodivokými (prastaří – plemena koní, která mají vzhledově i geneticky velmi blízko ke svým divokým předkům; a zdivočelí – zdivočelí potomci koní evropských kolonizátorů). Pro účely tohoto článku je proto divoký kůň psán s uvozovkami.

Žili tady s námi: Tajemný kůň, kterého vybili lidé

Svět zvířat

Od nepaměti se proháněli po střední a východní Evropě ještě spolu s mamuty. Poslední z nich byl však údajně zabit lidmi na sklonku devatenáctého století. Řeč je o tarpanech, divokých koních, kteří se dali jen sotva zkrotit.