Soudní znalec, který svědčil proti Kotlebovi: Ztrácí půdu pod nohama, nebojím se ho
Jediným soudním znalcem se specializací na neonacismus je v České republice historik Jan B. Uhlíř. Svědčil i v aktuálním procesu na Slovensku s předsedou extremistické Lidové strany naše Slovensko (LSNS) Marianem Kotlebou. Toho prokuratura obžalovala, že v roce 2017 rozdával při charitativní akci šeky na částku 1 488 eur, čísla 14 a 88 přitom patří k nacistické a neonacistické symbolice. Soud bude pokračovat 8. září. „V soudní síni se mi zdálo, že Kotleba ztrácí půdu pod nohama,“ prohlásil Uhlíř v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Ne každý ví, co číslovka 1 488 symbolizuje, tedy čísla 14 a 88. Co pro extremisty znamená číslice 14?
Číslice 14 je zástupným symbolem pro takzvaných čtrnáct slov amerického neonacisty Davida Lanea (1938–2007), která v překladu zní: „Musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost pro bílé děti.“ Lane byl členem Ku-klux-klanu a teroristické organizace Řád, jejímž cílem bylo „osvobození od židů“ a „absolutní vítězství árijské rasy“, byl nakonec odsouzen na 190 let odnětí svobody a zemřel ve vězení.
A co se skrývá za číslicí 88?
Číslice 88 představuje zástupný symbol za HH, protože H je osmým písmenem abecedy. HH pak znamená „Heil Hitler!“ – tedy v dobovém překladu „Hitlerovi zdar!“. Spojení obou těchto zástupných symbolů představuje kontinuitu mezi ideologií neonacistickou a nacistickou.
Speciální trestní soud v Pezinku aktuálně posuzuje, jestli Marian Kotleba tuhle neonacistickou symboliku používal záměrně a sám je novodobým nacistou. Přispět k jeho usvědčení mělo i vaše odborné svědectví, spolupodílíte se tak na případném Kotlebově odsouzení. Nemáte obavy z pomsty jeho extremistických stoupenců?
Při skládání znaleckého slibu jsem byl upozorněn, že má práce nebude jednoduchá. Byl to krásný eufemismus, který si připomínám vždy, když stojím jako znalec před soudem, zatímco obhájce člověka, jehož se týká můj posudek, se mě snaží „grilovat“. Nikoliv odborně, málokterý právník má vystudované moderní dějiny, ale osobně s poukazem, že nejsem nezaujatý, neboť můj pradědeček Jan Uher patřil v roce 1939 ke špičce domácího odboje na Moravě. Byl odsouzen k trestu smrti za přípravu velezrady a popraven v Berlíně-Plötzensee. Zkrátka: pravnuk popraveného hrdiny nemůže být údajně objektivní, neboť si nese rodinné trauma a nyní se mstí.
Jak se bráníte takovému nařčení?
Mohu pouze dodat, že jsem nikdy neporušil znalecký slib a nehodlám tak činit ani v budoucnu. Strach necítím, cítím zodpovědnost. Nepochybuji, že svou činností riskuji podstatně méně než pradědeček. A dokud mé jméno působí na obhajobu jako červený hadr na býka, je nepochybné, že svou práci dělám dobře.
Můžete v pár větách přiblížit, čím byl pradědeček Jan Uher před okupací?
Po návratu z první světové války byl v letech 1919 až 1921 soukromým knihovníkem prezidenta Masaryka. Od roku 1925 působil nejprve jako docent, posléze jako profesor na Masarykově univerzitě v Brně a je považován za spoluzakladatele moderní československé pedagogiky. Významně se angažoval v zednářské lóži Cestou světla. V reakci na okupaci spoluzaložil odbojovou organizaci Zemský národní výbor a stal se jejím vedoucím pro Brno-venkov. Participoval rovněž na programovém prohlášení Nová republika, které mělo po pádu nacistického Německa sloužit jako podklad pro vypracování nové ústavy. A úzce spolupracoval s dalšími odbojovými skupinami, s Obranou národa a Politickým ústředím. V Brně a v rodném Prostějově jsou po něm pojmenovány ulice, v roce 1946 byl in memoriam vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a v roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka.
Jak se vám během procesu s Marianem Kotlebou „dýchalo“ na Slovensku?
Atmosféra na Slovensku mě příjemně překvapila. Do Bratislavy jsem odjížděl o den dříve a celé odpoledne a večer se toulal po městě. Na češtinu reagovali všichni veskrze pozitivně, mile a snažili se všemožně poradit – třeba v knihkupectví mi byl přidělen zaměstnanec, který mi podrobně představil novinky a charakterizoval dokonce jejich autory. Nakonec jsem zašel do rybí restaurace na břehu Dunaje. Byl jsem tam sám, číšník měl dost času, za půl hodiny jsme si potykali. Byl to Rom a na Mariana Kotlebu měl jasný názor. Při odchodu mě vyprovodil až před vchod a loučil se se mnou se slovy: „Až přijedeš příště, zavolej dopředu, abych měl službu!“
A vstup do soudní síně Speciálního trestního soudu v Pezinku?
Na cestu z Bratislavy jsem dostal profesionální doprovod, který se o mě dokonale postaral a dovedl mě až ke dveřím soudní síně. Ta byla nabitá k prasknutí, nějakých sto až sto dvacet lidí, včetně několika poslanců LSNS. Jako znalec jsem u soudu strávil nejméně čtyři hodiny, ale na rozdíl od naší soudní praxe jsem měl právo také klást otázky. To znamená, že postavení znalce má na Slovensku obecně větší váhu a vážnost než v Česku.
Kotlebovi jde o hodně, minimálně o politickou kariéru, jak na vás u soudu působil?
Byl velmi vážný, snad i překvapený a zdálo se mi, že ztrácí půdu pod nohama. Byl si dobře vědom toho, že v případě pravomocného odsouzení přijde o poslanecký mandát.
Nemělo by to podle vás platit i v České republice?
Ano, jsem přesvědčen, že i u nás by podobný zákon měl velký smysl.
Přerušil jsem vás, jaký tedy byl Kotleba v soudní síni?
Snažil se mě znevěrohodnit, a to i s pomocí úsměvných drobností. Tázal se například, proč používám jako kontaktní e-mail adresu začínající „g.stauffenberg“ s tím, že šlo o nacistického generála. (Claus Schenk von Stauffenberg byl strůjcem neúspěšného atentátu na Hitlera v roce 1944, pozn. red.). Nemělo vůbec smysl reagovat, neboť bylo jasné, že Kotleba má špatné poradce v oblasti moderních dějin. Snad jsem ho podvědomě i poněkud přecenil, pokud se týká výše IQ. Obhájci, kteří jej obklopovali, se ale chovali zcela profesionálně a nebyla z nich cítit osobní antipatie, jak je tomu většinou u nás. S jedním z nich jsem o přestávce hovořil, nakonec mi popřál hodně štěstí.
Kotleba u soudu tvrdil, že prý ty číslice použil náhodou. Co by se stalo, kdyby se otevřeně přihlásil ke skutečnému významu uvedených symbolů?
Otevřené přiznání k neonacistické ideologii by nepochybně vedlo k zákazu LSNS, proto ono mlžení.
Stranu LSNS se slovenská justice už několikrát snažila označit za neonacistickou a zakázat její činnost. I případ s darem 1 488 eur se táhne od roku 2017, nedávno se ale na Slovensku změnila politická reprezentace a tím i atmosféra ve společnosti. Jak na vás působila soudkyně a prokurátor? Prokurátor se pro média vyjádřil, že „nejde o žádný náhodný shluk čísel, ale o jasné fašistické a neonacistické poselství a propagaci nacismu“.
Prokurátor se zcela ztotožnil s mým posudkem, stejně jako slovenští kolegové. Soudkyně byla velmi pečlivá, šlo jí o každé slovo, o každou větu. Pokud jí má formulace přišla příliš stručná, raději se na ni zeptala znovu, v některých pasážích opakovaně. Proto jsem u soudu strávil téměř čtyři hodiny. Paní soudkyně mi přišla jako žena na svém místě, soustředěná, vzdělaná, nebojácná. Absolutní profesionálka zvyklá ustát tlak nejen v soudní síni, ale i ten mediální.
V červnové části procesu vystoupili i odborníci z Historického ústavu Slovenské akademie věd Jakub Drábik, Ján Hlavinka a Michal Schvarc, kteří konstatovali, že „LSNS je jedinou relevantní neonacistickou stranou na Slovensku“, což také dostatečně vyargumentovali. Proč tyto důkazy zatím nestačí k usvědčení Kotleby?
Obecně je svědectví historiků méně validní než znalecký posudek, byť může být třeba podrobnější. Navíc na Slovensku měl paradoxně větší váhu hlas českého soudního znalce, protože nebyl jakkoli spojen s děním a atmosférou v zemi, jejíž není občanem, tedy byl vnímán jako nezávislý a skutečně objektivní.
Pokud soud v září pošle Mariana Kotlebu do vězení, oslabí to podle vás i jeho voličskou základnu? Anebo naopak posílí?
Netroufám si predikovat, nejsem ani prognostik, ani politolog, ani politický komentátor. Domnívám se však, že LSNS je spíše stranou jednoho muže a že případné odsouzení Mariana Kotleby bude mít na LSNS vliv spíše negativní. Pokud ovšem nenajdou schopného propagandistu, který z Mariana Kotleby vytvoří mučedníka.
Kotleba měl v parlamentních i prezidentských volbách slušné výsledky třeba na Kysucku u hranic s Českou republikou, kde ho volí i starší věřící voliči, na které podle politologů velmi působí jeho souznění s klerofašistickým režimem z let 1939 až 1945. Jak živý je na slovenském venkově odkaz Slovenského státu?
Generaci dnešních padesátníků a jejich dětem je Tisovo Slovensko cizí. Jejich rodiče ho ale vnímají spíše pozitivně, jako první pokus o úplné osamostatnění země, byť se jedná o hluboký omyl, neboť Slovenská republika byla německým satelitem ve stejné míře jako později Československo satelitem sovětským. Tiso je u této generace – nelze samozřejmě generalizovat – obecně vnímán jako mučedník a je rozhodně populárnější než Edvard Beneš.
Jak byste jako přední odborník na Protektorát Čechy a Morava a druhou světovou válku charakterizoval režim Slovenského státu?
U kořenů posílení slovenského nacionalismu za první republiky stáli Češi, kteří nepovažovali Slováky za rovnocenné partnery a dávali jim to bohužel najevo. Na druhou stranu první republika Slováky jako národ zachránila a měla pro ně podstatně větší smysl než pro nás. Slovenský stát, vzniklý 14. března 1939 z hrůzy před možnou maďarskou okupací, vnímám jako satelit Třetí říše. Jeho režim byl plně podřízen zájmům Berlína, a to do všech důsledků, včetně příšerné viny za holokaust, který byl plně ve slovenské režii. Většinu asi udiví, že za druhé světové války proti sobě de iure, nikoli de facto, bojovali Čechoslováci a Slováci, což báječně zapadá do řady paradoxů našich moderních dějin.
Vrátím se k číslovkám 14 a 88. Jak je používá česká neonacistická scéna? Kde se s nimi lze setkat a jak jejich používání stíhá česká policie?
U nás jsou oba zástupné symboly používány v rámci neonacistické scény jak ve formě tetování na všech možných částech těla, tak samozřejmě i ve formě oděvních součástí či nášivek. Policie České republiky k nim rozhodně není lhostejná. Dle mé zkušenosti je monitoruje a stíhá velmi pečlivě.
Domnívám se, že neonacistické tendence v České republice nejsou nijak silné, ovšem nevymřely. Jaké jsou nejčastější projevy neonacismu u nás ve srovnání s dnešním Slovenskem?
Ve srovnání se Slovenskem jsou chabé. Naše pravicová extremistická scéna je rozdrobená, neschopná se sjednotit, postrádá vůdce. Takže neexistuje jediné hnutí či strana, která by měla sebemenší šanci uspět ve volbách do Poslanecké sněmovny. V Čechách se tedy občas pořádají demonstrace, pochody a srazy, ale vše doposud v podstatě na hospodské úrovni, která nijak neovlivňuje politickou scénu. Slovenští nacionalisté či neonacisté se obecně vztahují k Tisovu Slovensku, zatímco naši neadorují protektorát, ani třeba „apoštola“ národní zrady Emanuela Moravce, ale vztahují se buď přímo k mezinárodní neonacistické scéně anebo ke Třetí říši a vyzdvihují její vojáky a bojovou techniku.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
