reklama

Prožil paralyzující strach ze smrti, dnes vede spolek ArsAnima a pomáhá

V České republice žije přes půl milionu lidí s neléčenou depresí nebo s některou z úzkostných poruch. Většina těchto lidí se neléčí kvůli obavám z psychiatrie a stigmatu psychiatrického pacienta nebo v důsledku chybné diagnostiky ze strany praktiků. Přitom hlavně úzkostné poruchy jsou onemocněním, které lze pomocí správně nastavené medikace a psychoterapie přinejmenším stabilizovat. I přesto dokáží silné úzkosti a deprese člověku otočit život o 180 stupňů. Své o tom ví Jeroným Janíček, který od svých 18 let trpí právě jednou z úzkostných poruch, k níž se později přidala deprese. Dnes vede spolek ArsAnima, kde spolu s dalšími pomáhá lidem se stejným onemocněním. CNN Prima NEWS pustil do soukromí svých prožitků a pocitů.

reklama

Jeronýme, úzkosti se u vás objevily, když vám bylo 18 let. Prožil jste v té době nějaké trauma, nebo to přišlo náhle?

První záchvat masivní úzkosti přišel náhle, což ale nevylučuje prožitek traumatu. Otec emigroval do zahraničí, když mi bylo šest, a o pár let později zemřel můj strýc, k němuž jsem měl silnou citovou vazbu. Jistě, tuto situaci asi zná ze svého života řada lidí, u nichž se žádné psychické onemocnění nikdy nerozvinulo. Když k tomu ale přičtete genetickou zátěž, tak není existence úzkostně-depresivní poruchy ničím překvapujícím.

Záchvaty strachu ze ztráty kontroly a zešílení. Bušení srdce, pocení, tlak na hrudi, nemožnost popadnout dech a nepopsatelný, zcela paralyzující strach ze smrti.

Můžete popsat, jaké byly první projevy úzkosti?

Pamatuji si je velmi dobře. Šlo o záchvaty strachu ze ztráty kontroly a zešílení. Následovalo bušení srdce, pocení, tlak na hrudi, pocity na omdlení, motání hlavy, nemožnost popadnout dech a nepopsatelný, zcela paralyzující strach ze smrti. Později jsem zjistil, že jde o projevy panické ataky, která souvisí s řadou úzkostných poruch, a že se mi bude bohužel vracet ve chvílích zvýšeného stresu celý život. K panikám se přidal i strach z jízdy městskou hromadnou dopravou, a nakonec i z jakéhokoliv pohybu po městě, protože jsem měl strach, že mě panika přepadne i tam. Takže jsem všude začal jezdit taxíkem a postupně se izoloval od okolí.

Z nemocnice mě propouštěli s dost nevybíravými komentáři, že jsem simulant, aniž by mi někdo z lékařů byl schopen říct, že může jít o projev psychického onemocnění.

Jak dlouho trvalo, než jste navštívil lékaře?

Poměrně dlouho. První dva roky jsem trpěl obavami z onemocnění srdce nebo štítné žlázy. Během té doby u mě zasahovala mnohokrát záchranná služba. Poprvé mě záchranáři v nemocnici předali do péče na interní JIP, později se ovšem scénář zjednodušil. Po změření tlaku, EKG a krevních testech jsem byl pokaždé propuštěn domů. A mnohdy s dost nevybíravými komentáři o tom, že jsem simulant, aniž by mi někdo z lékařů byl schopen říct, že může jít o projev psychického onemocnění. Snad největší chybu udělal můj tehdejší praktický lékař, který mi začal předepisovat sedativa, která sice krátkodobě úzkost potlačila, ale vybudoval jsem si na nich závislost.

Praktik mě před možností závislosti na benzodiazepinech nevaroval. Nakonec byl rád, že díky lékům omezil kontakt s obtížným pacientem. Jenomže já jsem zcela logicky hledal příčinu neustupujících obtíží a nenapadlo mě, že tlak na hrudi, dušnost a rychlá srdeční akce spojená s hrůzou ze smrti může jakkoliv souviset s psychikou. Až jsem jednou kdesi objevil útlou knihu předního českého psychiatra Jána Pavlova Praška z Olomouce, která se jmenovala Panická porucha. Po jejím přečtení mi bylo okamžitě jasné, že nemocné není mé srdce, ale že trpí duše.

Po jaké době léčba zabrala?

První velká úleva od úzkostí, obav a strachu nastala zhruba do měsíce od nasazení antidepresiv ze strany psychiatra. A pak postupně, v řádu dalších měsíců, kdy jsem začal pravidelně docházet na psychoterapii. Zajímavé je, jak se dodnes řada lidí mylně domnívá, že psychoterapie je něco jako „přátelské popovídání“. Přitom jde o náročnou a systematickou práci, která je často velmi nepříjemná, ale ve výsledku nesmírně prospěšná. Na druhou stranu bylo hodně bolestivé zjištění, že nemoc má tendence se vracet, a to občas i v nepříjemnější podobě než na začátku. Je to dáno většinou mírou stresu, který aktuálně zažíváte.

Úzkosti a deprese jsou dvěma zcela odlišnými světy, které se občas protnou. Deprese je ale daleko bolestivější.

Později jste onemocněl i depresí. V čem je deprese jiná?

Úzkosti a deprese jsou dvěma zcela odlišnými světy, které se občas protnou. Deprese je ale daleko bolestivější stav. Záchvat masivní úzkosti netrvá většinou déle než hodinu, i když jej každý prožívá různě dlouho a může se opakovat i několikrát denně. Ale pokaždé, když skončí, tak se vám alespoň trochu uleví.

Deprese je naopak stavem emoční vyprázdněnosti, sebenenávisti a skutečné vnitřní bolesti, kterou lze jen těžko popsat. Postupně se přestanete zajímat o své okolí, uzavíráte se čím dál více do vězení vlastního světa a postupně začínáte rezignovat i na život. Nic z toho nenastane náhle, ze dne na den. Po fyzické stránce nemoc připomíná těžkou chřipku bez typických příznaků, jakými jsou horečka, kašel a rýma. Při první atace jsem byl schopen spát čtrnáct až šestnáct hodin denně a po probuzení jsem se necítil ani trochu odpočatý. Za hodinu už se mi chtělo spát znovu. Někomu deprese způsobuje opak a spí velmi málo. A tak je to i s jídlem. Zatímco jeden se začne přejídat, druhý téměř nejí. Bez pomoci odborníků může mít onemocnění depresí fatální důsledky.

Své čtyřicáté narozeniny jsem „oslavil“ v jedné z psychiatrických nemocnic. Na ten den do konce života nezapomenu.

Kdy jste se rozhodl založit spolek a co všechno to obnášelo?

Své čtyřicáté narozeniny jsem „oslavil“ v jedné z psychiatrických nemocnic se středně těžkou depresí. Na ten den do konce života nezapomenu. Venku sněžilo, byla zima, období vánočních svátků. A já si říkal, že tohle je můj absolutní konec. Na psychiatrii jsem do té doby nikdy hospitalizován nebyl, a tak jsem pobyt v „léčebně“ zprvu vnímal jako velikou prohru a selhání. Z deprese jsem se dostával více než rok, ale paradoxně po jejím odeznění přišly opět úzkosti. Silnější než v mých osmnácti letech.

Takových lidí je u nás půl milionu, což je obrovské číslo.

A jelikož jsem původní profesí publicista a analytik, rozhodl jsem se společně s kolegou, který znal deprese také důvěrně, že uděláme něco pozitivního pro ty, kteří se s úzkostmi a depresemi vůbec neléčí. Takových lidí je u nás půl milionu, což je obrovské číslo. Většinou tito lidé nevyhledají odbornou pomoc, protože mají obavy z psychiatrie a psychofarmak, nebo se obávají nálepky „psychiatrického pacienta“, případně u nich praktický lékař psychickou nemoc nerozpozná. Začali jsme proto natáčet dokumentární cyklus o projevech a léčbě úzkostí a depresí Život za zdí a s ním přišla v roce 2018 i nutnost založit spolek ArsAnima.

Vedete jej sám nebo máte spolupracovníky?

Sám bych to nezvládl. Natáčíme dokumenty, pořádáme přednášky a v přípravné fázi je i výstava, protože mimo jiné sdružujeme i umělce se zkušeností s některou s psychických nemocí.

Chtěl bych varovat před šarlatány nejrůznějšího typu, kteří v rolích pseudoléčitelů, terapeutů bez adekvátního výcviku a vzdělání, ale i koučů, slibují za nehorázné peníze vyléčení tak vážného onemocnění, jakým je deprese.

Tolik aktivit nemůže stát na jednom člověku v invalidním důchodu, který trpí silnými a často paralyzujícími úzkostmi, které ho dokážou vyřadit klidně na několik dnů z běžného života. Proto je spolek založen na spolupráci několika lidí. Když je někdo z nás ve stavu, který mu neumožňuje pracovat, převezme za něj práci kolega.

Co doporučujete lidem, kteří trpí úzkostmi a depresemi? Na koho by se měli obrátit?

Z vlastní zkušenosti vím, jak důležité je vyhledat odbornou pomoc včas. Kdybych úzkostnou poruchu rozpoznal brzy, měl bych naději na rychlé vyléčení. Pokud někdo pociťuje delší dobu zvýšenou úzkostnost, zažívá ataky úzkosti, o nichž jsem mluvil, nebo se propadá do deprese, měl by psychiatra nebo psychologa vyhledat okamžitě. I když jsou čekací doby dlouhé, doporučuji v této fázi využít pomoci krizových center, kterých u nás postupně přibývá.

Rozhodně by si lidé s neléčenými úzkostmi či depresemi neměli říkat, že jejich obtíže odezní, nebo že je zvládnou sami, nejlépe silou vůle. Neodezní. A nezvládnou. Většina obtíží se jen zhorší a léčba bude o to delší a složitější. A každého, koho se to týká, bych chtěl ještě varovat před šarlatány nejrůznějšího typu, kteří v rolích pseudoléčitelů, terapeutů bez adekvátního výcviku a vzdělání, ale i koučů, slibují za nehorázné peníze vyléčení tak vážného onemocnění, jakým je deprese. Včasná návštěva skutečného odborníka je základem úspěšné léčby, což je u vysokého tlaku jasné všem, ale u deprese jen málokomu. Přitom obě onemocnění člověka ohrožují na životě.

V době, kdy jsem plánoval sebevraždu, vyprchala síla i zájem požádat kohokoliv o pomoc.

S depresí často souvisí i sebevraždy. Zažil jste někdy sebevražedné myšlenky?

Ano, zažil jsem sebevražedné myšlenky. Psychiatrie zná několik typů sebevražd, ale sám mohu stručně popsat jen svět vlastích myšlenek, které mě samotného k sebevraždě vedly. Zprvu se jen tu a tam objevovaly poměrně dotěrné a nepříjemné myšlenky na smrt. Ty postupně sílily, až jsem přešel do fáze hledání nejlepší, resp. nejméně bolestivé cesty vedoucí k ukončení života. Racionální část myšlení evidentně ochabovala. Uvěřil jsem tomu, že jsem na světě a pro svět zbytečný, nikdo o mě ve skutečnosti nestojí a druhým způsobuji svou existencí a jednáním jen problémy. Rozdal jsem docela dost osobních věcí, na nichž mi dříve záleželo a napsal pár dopisů na rozloučenou, které jsem různě přepisoval a dával si záležet na obsahu.

Otázkou je, jak ty dopisy vypadaly doopravdy, což naštěstí nikdo neposoudí, protože jsem je všechny zničil. V době, kdy jsem už sebevraždu plánoval, vyprchala síla i zájem požádat kohokoliv o pomoc. Jako by mě čím dál tím rychleji unášel proud temné řeky směrem k cíli, kterým byla smrt. A paradoxně se mi ulevilo, protože jsem našel řešení pro své utrpení. Naštěstí má bývalá manželka včas rozpoznala, že je můj stav opravdu vážný a odvezla mě na psychiatrii. Tím mi zachránila život.

V současné době žijeme ve velkém napětí ohledně koronaviru. Údajně se máme připravit na nárůst sebevražd. Co si o tom myslíte?

Pokud dojde v důsledku restrikcí a útlumu obchodu ke globální ekonomické krizi, bude to pro mnohé znamenat ztrátu zaměstnání nebo ohrožení podnikání. Existenční problémy generují ve velkém distres neboli negativní formu stresu vyplývající z traumatizujících událostí, které nemůžeme nijak ovlivnit. Tento stres v nás může aktivovat některou z úzkostných poruch nebo depresi, která může skončit právě sebevraždou.

K psychickým onemocněním vedou různé cesty a jak jsem říkal v úvodu, hodně záleží na naší genetické výbavě a rodinném prostředí, v němž jsme jako děti vyrůstali a jak jsme se od rodičů naučili přijímat a řešit krizové situace. Jinými slovy – fakt, že někdo přijde o práci, ještě automaticky neznamená, že onemocní depresí nebo dostane infarkt. Ale riziko onemocnění se tím rozhodně zvyšuje.

Na první pohled se jevíte naprosto zdravě, i když prožíváte peklo.

Nesmíme zároveň zapomenout na faktor času, neboť čím déle jsme distresu vystaveni, tím se zvyšuje také riziko onemocnění depresí, a tedy i ohrožení sebevraždou. Proto je tak důležité včas vyhledat odbornou pomoc, i když nám psychiatr ani psycholog novou práci nenajde a podnikání nezachrání. Ale díky jeho odbornému zásahu máme šanci uvidět vlastní situaci z jiného úhlu, načerpat potřebné síly a začít řešit nemoc i problémy jinak než předčasným odchodem ze světa.

Jak moc ovlivnily úzkosti a deprese váš soukromý život?

Bohužel dost zásadně. Nesdílím s mnoha jinými přesvědčení, že zkušenost s úzkostmi nebo depresí člověka vnitřně obohatí nebo ho činí citlivějším a více empatickým. Stejně tak si nemyslím, že by někoho mohla vnitřně obohatit zkušenost s vředovou chorobou žaludku nebo tříštivou zlomeninou. Zvlášť těžší formy úzkostných poruch a deprese vám kvalitu života velmi zhoršují. A k tomu se na první pohled jevíte naprosto zdravě, i když prožíváte peklo. Když už jste bez příznaků a nezaregistrujete včas větší stresovou zátěž, může přijít dost velká rána, když se vám onemocnění v plné síle vrátí – a jste znovu na začátku.

Úzkostná porucha vzniká kombinací genetické dispozice a dětských zkušeností, míní lékař

Depresemi se zabývá MUDr. Martin Hollý, který pracuje jako psychiatr a sexuolog a od roku 2008 působí jako ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice. V rozhovoru mimo jiné zmiňuje rozdíl mezi úzkostí a depresí a jak postupovat při léčbě.

Může se stát, že člověk začne trpět úzkostí i bez zjevné příčiny? Tím chci říct, jestli k tomu musí být příčina, jako například úmrtí nebo genetická dispozice?

Úzkostná porucha obvykle vzniká kombinací genetické dispozice a dětských zkušeností. Spouštěčem vzniku může být aktuální životní událost. Ta však obvykle nevysvětluje dostatečně závažnost příznaků.

Když máme strach, bojíme se něčeho určitého. Úzkost ale nemá příčinu.

Jak byste definoval úzkost?

Úzkost je emoce, kterou lze přirovnat ke strachu. Když máme strach, bojíme se něčeho určitého. Úzkost ale nemá příčinu. Tu si my sami najdeme. Úzkost se navíc projevuje i tělesnými příznaky. Obvykle se jedná o svírání kolem žaludku a na hrudi.

Jaký je rozdíl mezi úzkostí a depresí, pane doktore?

Jsou to dvě samostatné diagnostické jednotky. Někdy se u úzkostné poruchy může projevit pokles nálady, obvykle jde o sekundární příznak, a naopak u deprese může být jedním z příznaků úzkost. To může někdy komplikovat rozlišení mezi těmito nemocemi.

Lze úzkost zcela vyléčit?

Přestože se úzkostná porucha často řadí mezi středně těžké duševní poruchy, tak u některých klientů může vést až k invalidizaci a prakticky celoživotní problematice. Velké části lidí s touto problematikou však dokážeme efektivně pomoct a prakticky je příznaků zbavit.

Když má člověk sebevražedné myšlenky, je v takovém případě vždy třeba hospitalizace?

Pokud se u člověka objeví sebevražedné úvahy či tendence, vždy potřebuje vysokou míru podpory, kterou je často možné poskytnout jenom v rámci hospitalizace.

Jsou nějaké možnosti, jak úzkostem předejít?

To je široká otázka. Jistě platí všechny zásady psychohygieny. Zmínil bych důležitost zachovat pravidelný denní rytmus a vyhýbání se alkoholu.

Zpověď malíře Jana Eipella, který žije s hraniční poruchou osobnosti a také našel sílu pomáhat v ArsAnima, naleznete v přiloženém videu, stejně jako vyprávění Jeronýma Janíčka.

Tagy: deprese sebevražda pomoc úzkost antidepresiva pacientská organizace

Další hlavní zprávy

Nehody

Dálnici D1 blokuje vážná nehoda, na 210. kilometru se srazilo šest aut, včetně kamionů

Dálnici D1 blokuje vážná nehoda, na 210. kilometru se srazilo šest aut, včetně kamionů

  • Aktualizováno

Hromadná nehoda šesti aut uzavřela dnes krátce před polednem dálnici D1 před exitem 210 u Holubic na Vyškovsku. Dálnice ve směru na Prahu je neprůjezdná, v opačném směru se tvoří kolony. Policisté dopravu odklání na exitu 210. Objízdná trasa vede po silnici 430, auta se vrací na dálnici na Rohlence, řekl policejní mluvčí Petr Vala. Tři lidé jsou zranění, na místě zasahuje pět posádek záchranářů včetně vrtulníku.

reklama
Platy učitelů vzrostou v příštím roce o devět procent, oznámili ministři
Česká pošta porušila normy distribuce zdravotnického materiálu, uvádí SÚKL
reklama
reklama
Prymula: Denně bude osm tisíc nakažených. Milion nemocných ale nedopustíme

Partie

Domácí zpravodajství

Vojtěch měl skončit už v lednu, vědomě lhal, nešetřil končícího ministra Milan Kubek
Další články
reklama
reklama