Všechno není zalité sluncem, koronavirová krize byla náročná i pro mě, přiznává v otevřeném rozhovoru pro web CNN Prima NEWS olympijská vítězka a vrcholová sportovkyně Barbora Špotáková. Rozpovídala se i o své motivaci zúčastnit se příští rok olympiády.
Jak jste prožívala uplynulé týdny? Šila jste roušky a pekla chleba?
Je pravda, že o pečení housek jsem přemýšlela, ale pak jsem od toho rychle upustila. Ale jako většina českých žen, které mají školou povinné dítě, jsem se s ním doma učila a daleko víc vařila, protože ve středisku Dukly se nevařilo. Takže uplynulé týdny byly náročnější.
Co jste vařila? Jsou vaše děti vybíravé, nebo snědí všechno, co uděláte?
Starší šestiletý Janek byl vybíravý, ale už se trochu zlepšil. Dvouletý Darek je takový Otesánek, toho je radost krmit. Jedí skoro všechno. Zeleninu moc ne, ale tu nemá ani moc rád partner.
A dáte si s nimi, nebo musíte držet nějaký režim a vařit si zvlášť?
Většinou jedí podle mě. Já tam mám navíc nějaké potravinové sportovní doplňky.
Snažila jsem se udělat svůj mikrosvět, který mám spojený s rodinou a s tréninkem.
Říkala jste, že to období bylo náročnější. Máte doma prvňáčka, dvouletého syna a přítele hasiče…
A psa.
Jak jste tu situaci zvládali?
Ze začátku byl každý nesvůj. Snažila jsem se udělat svůj mikrosvět, který mám spojený s rodinou a s tréninkem a nenechat se tím vším příliš ovlivnit. A hlavně nehrát hru se strachem. I když musím přiznat, že v pár okamžicích jsem měla pocit strachu, ale pak jsem si řekla, že to není opodstatněné. Jakmile máte dvě děti, do toho vaříte a musíte odjíždět na trénink, tak nemáte moc čas nad něčím přemýšlet. Domluvili jsme se i s mojí mamkou, které je přes 70 let, že k nám bude docházet.
Váš partner Lukáš pracuje jako hasič, takže je v první linii. Neměla jste obavy, že by se mohl nakazit?
V naší rodině byl jedním z nejvíc rizikových, ale mohla bych mít o něj starost pořád, když má takové povolání. Ale jelikož se střídali na dvě směny, tak nakonec chodil do práce o něco méně než obvykle, takže mohl víc hlídat.
Zavedli jste nějaká speciální hygienická opatření?
Minimálně. Snažila jsem se nenechat vystrašit do té míry, že budu nechávat boty za dveřmi a oblečení dávat do jiné místnosti a kloktat dezinfekci. Pořád jsme si myli ruce, ale kluci jsou tomu už tak naučení.
Jednou budu vzpomínat, jak jsem svého syna učila psát a číst.
Jaká je Barbora Špotáková jako učitelka?
Janeček by říkal, že jsem hodně přísná. Moji rodiče jsou učitelé, tak asi nějaké pedagogické sklony mám. Ale to je výhoda, baví mě to. Vzala jsem si z toho to, že jednou budu vzpomínat, jak jsem svého syna učila psát a číst. Sice u toho občas křičíme, takže všechno není zalité sluncem, aby si někdo nemyslel.
Spousta rodin říká, že je toto období těžké na psychiku. Měla jste tedy i vy náročnější chvíle?
Křičíme hodně. Několikrát jsem partnerovi říkala, že si nedokážu představit, že bychom žili v paneláku, hlavně kvůli sousedům. Ti by trpěli. Párkrát ten hlas zvýšíme. Přece jen jsem v armádním centru a Lukáš je hasič. Takže když na nás někdo zařve, tak nám to nevadí.
Kluci si to nechají líbit, nebo se ozvou?
Jsou živější a také hodně hlasití. Takže jsem opravdu ráda, že bydlíme v domku mimo Prahu.
Dokázala byste naopak najít na celé situaci něco pozitivního?
Člověk si uvědomí, že nic na tomhle světě není samozřejmé a stálé. Všichni berou všechno jako samozřejmost. Myslím, že spousta lidí si najednou všímá toho, jak je jaro nádherné a že Velikonoce nejsou o tom, že člověk jde do krámu a nakupuje beránky, ale o tom, jak se příroda probouzí. Pak si všimnete, kolik lidí má nádherné oči, které víc vyniknou, když nosí roušky. Ukázala se solidarita mezi lidmi, to mě kolikrát dojalo. Ale projeví se i negativní vlastnosti. Když se lidé bojí, tak se chovají jinak. Měli jsme i nějaké negativní zážitky.
Jaké?
Jak lidi na někoho, kdo je v přírodě, volají, ať si vezme roušku. Lidé v tom strachu nepřemýšlí hlavou. Jdou sami v lese a mají roušku na puse. Za mě je daleko lepší se nadechnout čerstvého vzduchu.
Stalo se to vám osobně? Že na vás někdo křičel, ať si vezmete roušku.
Já jsem ji zrovna měla, ale něco takového se nám stalo. Ty vlastnosti se v krizových situací projeví a lidi si utřídíte.
Jak vypadá váš koronavirový den? Jak stíháte tréninky, když se učíte se synem a vaříte? Večer většinou připravíme jídlo na druhý den. Ráno kolem sedmé vstaneme a už v osm se začínáme s Jankem učit. Kolem desáté odjedu na trénink. Vracím se na oběd. Když se poštěstí a menší spí, jdu si lehnout s ním. Mezi těmi tréninky je to pro mě nutnost. Odpoledne jezdívám na druhý trénink.
Jak probíhají tréninky, když je skoro všechno zavřené?
Mám v domě takovou malou posilovnu, která se nakonec ukázala jako zásadní a ocenila jsem ji. Teď jsme rádi, že už můžeme do té normální. Doma mám dost věcí na skákání, kousek od domu mám kopce v lese, tam jsme udělali kvalitní tréninky.
Elán mám, psychicky mě to velmi baví. Jde o to, abych vydržela zdravotně.
Takže místo na stadion jste chodila trénovat do lesa.
Ano, není mi to cizí. Když jsem měla malého Janečka, tak jsme bydleli v chatě v Mníšku. Tam jsem běhala po lese pořád. Ale je pravda, že tartan je hrozně důležitý. Při tréninku se musí jít tzv. do kvality, přes překážky se musí běhat na tartanu, házet také.
Cítíte nějakou změnu, když jste měsíc a půl trénovala v lese?
Technika hodu je horší. Házeli jsme na trávě a za dva týdny na tartanu jsem ještě nenašla ten ideální rytmus. Tělo najednou začíná takzvaně spínat rychleji, a ještě odhod netrefuji, abych to řekla laicky. Ale na to je ještě měsíc času.
Vrcholem letošní sezóny měly být olympijské hry v Tokiu, které se přesunuly na přelom července a srpna 2021. Vydržíte ještě ten rok?
Nedělám si z toho takovou hlavu. Když teď forma opadne, nic se neděje, protože olympiáda letos není. V mém věku je ten rok navíc samozřejmě složitější. Ale od ledna jsem s novým trenérem Janem Tylčem a spolupráce je fantastická. Důležité je, abych to ukázala při závodech. Elán mám, psychicky mě to velmi baví. Jde o to, abych vydržela zdravotně. Fyzická únava je ten menší problém, vždycky je důležitější hlava. Teď jsem rozhodnutá, že do té olympiády jdeme. Musela jsem se samozřejmě zeptat doma. Vrcholový sport je přeci jen oběť pro rodinu. Jediné, co mi vadí, je, když vidím rodiny, jak jedou společně na výlet, a já jedu na závody a zase odjíždím od dětí.
Bylo těžké se rozhodnout, jestli chcete ten rok obětovat?
Určitě. Ještě rok budu kluky trochu šidit. Ale dá se na tom najít i něco pozitivního. Janek mi říkal, ať vydržím.
Radila jste se i s šestiletým synem?
Radila, je už takový rozumný. Hlavně mám i podporu od partnera a doufám, že vydrží i babička. Je to křehké, záleží to na hodně věcech.
Co vám řekl partner?
Ani dlouho neváhal. Byl zrovna v práci a měl čas si to probrat. Ani nepřemýšlel, že bych do toho nešla.
Natočila jste video o odsunuté olympiádě, ve kterém jste vystupovala téměř se slzami v očích. Obrečela jste zrušenou olympiádu?
Video jsem natočila pět minu poté, co jsem se o zrušení olympiády dozvěděla. Prvotní šok byl těžký. Potom si to člověk probere v hlavě a nějak se oklepe. Zažila jsem hodně věcí, hodně zranění, o kterých jsem si myslela, že se z nich neoklepu. Ale nakonec se forma vždy vrátila. Není to žádná tragédie. Možná kdybych odkládala mateřské povinnosti, tak by to bylo horší. Ale mám dva krásné kluky a jde jen o to prodloužit si o rok kariéru.
Olympiáda zmizela z hlavy a tělo se samo unaví, když ten cíl není.
Jak těžké je tohle celé období pro sportovce?
Je zvláštní, že nevíte, co bude a na co trénovat. Musíte mít v hlavě nějaký cíl, který vás žene. A ten se najednou ztratil. Je zajímavé vidět, jak psychika ovlivňuje fyzično. Olympiáda zmizela z hlavy a tělo se samo unaví, když ten cíl není.
Český atletický svaz přichystal sérii mikro závodů. Pomůže to na cestě do Tokia?
Jakmile jsme se dozvěděli, že se mají opatření trochu rozvolnit, tak jsme se pídili po tom, jak uspořádat závody. Vymysleli jsme série mikro závodů po celé republice. Prvního června bychom měli společně, i když od sebe, ale ve stejnou dobu po celé republice závodit na stovce stadionů. Doufám, že to ocení i veřejnost. Všichni jsme poznali, jak nám chybí sledování sportu i kultury.
Nekoná se ani srpnové mistrovství Evropy v Paříži. Věříte, že by mohly být takové mikro závody i mezinárodní?
Věřím, že by to mohl být příklad i pro ostatní země. Ale třeba se povolí vyšší počet lidí na akcích. Ale je to cesta aspoň k nějakému závodění. Trénujeme, abychom závodili. Musí se ukázat, jak na tom člověk je výkonnostně, navíc je to i zábava. Nejenom pro nás, ale i pro diváky.
Jak atlety ovlivní zrušené závody?
Myslím, že někteří totálně ztratili motivaci pro celou letošní sezónu. Nemají takový ten drajv, vidím to kolem sebe. Snažím se si to nepřipouštět a aspoň otestujeme spolupráci s novým trenérem. Jsme spolu krátce, teprve od nového roku, takže nám snad i ten rok navíc přijde vhod.
Budou přesunuté olympijské hry definitivním koncem kariéry?
Nejspíš ano. Budou pro mě obrovskou motivací, ještě větší než letos.
Vnímá váš starší syn, že má slavnou maminku?
Určitě. Říkají mu to ve škole, zažil to i ve školce. Ale když to zmíní, tak to zahraji do autu. Nemá cenu to řešit. Ale říkal mi, že mi věří, že to ještě dám. Snaží se mě podpořit. Když vidí, že mi někdo fandí, tak on je ten hlavní fanoušek.
Přála byste si, aby šel ve vašich stopách?
Už teď dělá gymnastiku, oba synové jsou šikovní a aktivní. Je mi jasné, že starší bude víc jako já – na individuální sporty. Atletika by byla hezká volba.
Barbora Špotáková (38)
Královna oštěpu, vynikající atletka a olympijská vítězka z olympiády v Pekingu (2008) a Londýna (2012) doufá, že k řadě medailí přidá i nějakou z olympijských her v Tokiu, které se z letošního léta přesunuly na rok 2021. Špotáková je držitelkou světového rekordu v hodu oštěpem v ženské kategorii, hodila 72,28 metru. Narodila se 30. června 1981 v Jablonci nad Nisou. K atletice ji přivedli rodiče. Špotáková žije s profesionálním hasičem Lukášem Novotným, mají spolu dva syny – Janka (6) a Darka (2).
