Stará se o nedonošené děti, sama porodila předčasně. Bála jsem se, co nás čeká, říká lékařka

Co vás zavedlo k oboru neonatologie?
Od momentu, kdy jsem se rozhodla, že zkusím studium medicíny, jsem věděla, že pokud ze mě doopravdy jednou bude lékařka, chci pracovat s dětmi. Ale tehdy jsem si nepomyslela, že budu pracovat s těmi nejmenšími a nejzranitelnějšími – s novorozenci. Když jsem ukončila studium medicíny, mým snem bylo pracovat na neonatologii. A pak přišla nabídka místa ve Fakultní nemocnici v Ostravě právě na tomto oddělení. Bylo to jako splněný sen.

Sama máte ale zkušenost s předčasným porodem.
Ano, přestože první těhotenství se synem Kubou bylo naprosto v pořádku a narodil se v termínu, u druhého těhotenství to bylo úplně naopak. Už ve 20. týdnu těhotenství jsem musela odejít z práce kvůli rizikovému těhotenství, a to vcestné placentě. Ve 28. týdnu jsem skončila v nemocnici kvůli krvácení, které se od té doby opakovalo tak dlouho, dokud mi ve 30. týdnu neodtekla plodová voda. Následně jsem po dvou týdnech dostala infekci plodových obalů a Julinka musela císařským řezem na svět.

Kolik vaše holčička měřila a vážila po narození a jak na tom byla zdravotně?
Julinka měřila 43 centimetrů a vážila 1 740 gramů, na svou nezralost byla velmi šikovná. Od začátku si zvládala dýchat sama, nepotřebovala kyslík. Vzhledem k nezralosti ale dostala infúzi a následně kvůli mé infekci i antibiotika. Její zdravotní stav byl naštěstí velmi dobrý.

Jak jste zvládla předčasný porod po psychické stránce, když víte, co vše se může stát?
Předčasný porod, i když jsem s ním v kontaktu dnes a denně, byl pro mě jako pro mámu velmi těžký. Každý porod bolí, ale ten předčasný nejvíc na duši. Bylo to velmi těžké období pro mě i celou naši rodinu. Směsice strachu, smutku, beznaděje, odloučení a lásky. Měla jsem podporu od rodiny, přátel i kamarádek z práce. Byla jsem pořád mezi svými, ale často jsem se cítila velmi sama. Bála jsem se, co nás čeká, protože když člověk pracuje s nedonošeňátky, moc dobře ví, že v neonatologii nic není jisté. Každý další den je velký dar, ale také se může každou chvíli vše změnit. Běhaly mi hlavou příběhy našich dětí, které jsem u nás na oddělení jako lékařka zažila, a ne všechny z nich byly radostné, a to moc mé náladě nepřidávalo.

Co vám nejvíce pomohlo kromě rodiny a přátel?
Nejvíce mi asi pomohlo slyšet od jedné naší sestřičky, která měla rovněž předčasně narozenou dcerku, že vše může dobře dopadnout. Potřebovala jsem asi nějaký opravdový příklad, něco, co se skutečně stalo se šťastným koncem. Byla jsem moc ráda, když za mnou přišla a vyprávěla mi o své Markétce. Moc mě to povzbudilo.

Co pro vás naopak bylo nejtěžší?
V té době pro mě bylo asi nejhorší odloučení od tehdy čtyřletého syna Kubíčka. Strašně mě bolelo srdce, když jsem nemohla být s ním. Myslím, že nás to oba poznamenalo dodnes. Jsme na sobě velmi závislí a syn dodnes velmi těžce nese jakékoliv odloučení, kterého s ohledem na mou profesi není málo.

Jak dlouho jste musela zůstat s malou v porodnici?
Strávila jsem s Julinkou v porodnici „jen“ tři týdny, pro mě to byla ale nekonečná doba. Proto naprosto obdivuji maminky, co mají u nás děti někdy tři až šest měsíců a stále každodenně za nimi jezdí a dokážou fungovat, protože doma často mají ještě další dítě. Je to pro ně nepředstavitelně těžké období. Vždycky si říkám, že kdo to nezažil, nikdy nepochopí.

Denně vám projde pod rukama tolik nedonošených dětí a najednou máte sama vlastní. Jak jste tohle vnímala?
Jako lékařka jsem někde uvnitř tak nějak cítila, že by mělo být vše v pořádku, že naše karty byly rozehrány dobře. Děti narozené ve 32. týdnu těhotenství jsou většinou šikovné, ale ne vždycky to tak musí být. Dodnes prožívám spolu s mými malými pacienty velmi podobné příběhy prakticky dnes a denně. Ráda si povídám s maminkami na oddělení ne jako lékařka, ale jako máma, které se stalo to samé. Vím, že jim to pomůže tak, jako to kdysi pomohlo mně. S některými jsem dokonce v kontaktu i po jejich propuštění, a to i po delší době, když už ta jejich nedonošeňátka chodí do školy. Občas se vídáme a musím říci, že tato setkání bývají velice emotivní.

Vzpomenete si na některý konkrétní příběh, alespoň krátce?
Ale jistě. Dodnes si pamatuji na jednoho našeho malého pacienta, který byl sice donošené miminko, ale velmi nemocné. Strávil u nás na oddělení asi čtyři měsíce. Když potom po osmi letech se přišli rodiče s malým Matějem ukázat, bylo to tak emotivní, že jsme nikdo z nás nebyli schopni říct ani slovo. Jen jsme se objali a plakali štěstím, že to vše nakonec dobře dopadlo.

Pojďme se ještě vrátit k vaší dcerce. Jak jste zvládli první rok života? 
První Julinčin rok byl doopravdy kolotoč kontrol, rehabilitací, kojení a hraní si s Kubíčkem a pak i Julinkou. Po mém návratu z porodnice jsem si nechávala Kubíčka doma velmi často, nechtělo se mi ho dávat ani do školky, nechtěla jsem jej opustit už ani na chvíli. V té době mi moc pomohla celá moje rodina, protože to bylo období velmi intenzivní.

Jak je na tom Julinka coby šestiletá dívenka?
Julinka je dnes moc šikovná holčička, která v září nastoupila do první třídy a zvládá vše s přehledem. Chodí na keramiku a na hodiny klavíru. Nikdo by nepoznal, že vážila o dva až tři kilogramy méně než většina jejích spolužáků.

Po jaké době jste se vrátila po mateřské s Julinkou zpět do práce?
Do práce jsem se vracela, když bylo Julince 18 měsíců, nejdříve na zkrácený úvazek a postupně to navyšovala. Návrat nebyl jednoduchý, velmi často mě situace na oddělení vrátily zpátky k mému příběhu. Když se narodilo miminko, které bylo věkem nebo hmotností podobné mé Julince a mělo nějaké komplikace, prožívala jsem to stejně, jako by to byla moje dcerka.

Jak byste zhodnotila kvalitu neonatologické péče v Česku?
Kvalita péče u nás je vynikající. Jsme na špičce v Evropě i ve světě.  Ani si neuvědomujeme, že velké množství našich dětí, které žijí plnohodnotný život, by jinde ve světě nemusely vůbec přežít.

Od kterého týdnu těhotenství dnes lékaři dokáží miminko zachránit?
Hranice životaschopností je 24. týden těhotenství. Medicína dnes je schopná zachránit miminka již od 22. týdne těhotenství, je to ale velmi rizikové a rodiče musí vyslovit přání, že mu chtějí dát šanci. Od 24. týdne se již intenzivně léčí všechny děti.

Vybavíte si ještě nejmenší miminko, které jste měli na oddělení?
Nejmenší miminko, které si pamatuji, je Honzíček. Narodil se ve 23. týden těhotenství, má úžasnou maminku, díky které vše zvládl. Jinak hmotnostně byla nejmenší holčička s váhou 430 gramů, byla úžasná, ale také to bylo hodně strastí a stresu pro všechny, než mohla jít domů. Podle mého názoru je pro předčasně narozené děti neskutečnou podporou, když si rodiče řeknou, že to zvládnou. Ta miminka pak dělají neskutečné pokroky a žijí stejně plnohodnotně jako my ostatní. A za to vše můžou poděkovat svým rodičům, kteří to nikdy nevzdali a bojovali za ta malá stvoření stůj co stůj.