Starostka Nových Lidic: Ženy se po válce do míst tragédie vracely. Cítily se doma
Výběr redakce
Ve čtvrtek si připomínáme 79. výročí vypálení obce Lidice. Postupem let přímí pamětníci této tragédie z 10. června 1942 ubývají. Někteří naštěstí své vzpomínky vyprávěli svým dětem, vnoučatům nebo při besedách. Podobnou zkušenost má i starostka Nových Lidic Veronika Kellerová. Její babička totiž byla jednou z přeživších lidických žen. Ta si i přes těžký osud uchovávala optimistického ducha a společně s ostatními se na místo staré obce ráda vracela. Měla pocit, že je zase doma.
Vaše babička byla jednou z přeživších lidických žen. Jak na tu dobu vzpomínala?
Babičce bylo v roce 1942 sedmadvacet let. Naštěstí nebyla vdaná a neměla děti. Do koncentračního tábora šla se svojí maminkou a tetou. Bohužel se obě nevrátily. Tatínka a bratra jí zastřelili v Lidicích.
Čtěte také
Vdala se v roce 1946 a pak založila rodinu. Následkem útrap v koncentračním táboře nemohla dlouho otěhotnět. Jezdila hodně po besedách a bohužel se jednou tak rozrušila, že o své první miminko přišla. I kvůli tomu o koncentráku strašně nerada mluvila. Mojí mamince a tetě o tom nechtěla vyprávět. Na fotku své maminky se dlouho nemohla podívat.
Jaká babička byla?
Byl to strašně hodný a optimistický člověk. Hodnějšího člověka jsem ve svém životě nezažila. V životě nikoho nepomluvila, snažila se mi vštípit lásku k Lidicím a začala mi vyprávět víc než dcerám.
Většina lidických žen později bydlela v Nových Lidicích. Jak se jim žilo vedle místa, kde zemřeli jejich přátelé, příbuzní a sousedé?
To je zajímavá otázka. Ženy pořád vypálené Lidice braly jako součást svého domova a své historie. Ony se tam i hrozně rády vracely. Většina z nich to vůbec neřešila. Třeba si chodily sednout na kopec „Růžák“, koukaly se do údolí a cítily, že jsou doma. Babička byla rodilá Lidičanka, ale byla tu také paní, která se do Lidic nastěhovala krátce před tragédií. Měla čtyři děti a o všechny přišla. Byla už bohužel ve věku, kdy děti mít nemohla, takže zůstala sama. Ta už se do Nových Lidic nenastěhovala.
A jak jste to vnímala a vnímáte vy?
Ani já jsem to tak nevnímala. Hodně lidí se mě ptalo, jak tady mohu žít. Co se týče Nových Lidic, z mého a mámina pohledu tady byl krásný život – strašně dětí, hrozně akcí a považovali jsme si toho, jak byla vesnice hezká. Zkrátka se oddělila stará a nová historie.
Čtěte také
Lidické ženy domy v obci dostaly. Objevovala se i závist?
Někdy se možná od někoho závist objevila. Babička mi říkala: „Co mi kdo závidí? V Lidicích jsme měli tři baráky, tady jeden a přišla jsem o celou rodinu.“ Jinak si myslím, že se jí v Nových Lidicích žilo docela hezky.
Žije ještě někdo ze „starých“ Lidic?
Nyní žije jediná lidická žena. Jinak už pak žijí lidické děti. Teď jich je deset. Většina z nich se ale narodila v roce 1942.
Spolupracujete i s jinými obcemi, které potkal podobný osud?
Máme Iniciativu vypálených obcí, kde je sdruženo jedenáct obcí republiky. Z roku 1942 tam jsou Lidice a Ležáky a zbylé jsou z Moravy. Ty zase jsou z roku 1945. Většinou tam byli partyzáni a Němci se tu strašně mstili. Teď jsme se se starosty kvůli covidu dlouho nesetkali, takže se těšíme, až se uvidíme.
K pandemii koronaviru se váže i má další otázka – budou 10. června probíhat vzpomínkové akce?
Určitě, ale je to těžké. Když je plánujete, musíte začít v únoru, v březnu. Co se týče pietní vzpomínky, v podstatě není pro veřejnost. Není to jako dříve, kdy sem chodily tisíce lidí.
Jak vás poslouchám, myslím si, že jste na svůj post starostky v Nových Lidicích velmi pyšná.
Ano, jsem na to moc hrdá. Dělám to už dvanáctým rokem a Lidice jsou mojí srdeční záležitostí.
Lidické ženy při jednom ze vzpomínkových večerů Zdroj: ČTK
Čtěte také
Eliška přišla do CNN Prima NEWS jako stážistka a aktuálně tvoří zpravodajství obsah jak z domácího, tak zahraničního dění. (eliska.mikova@iprima.cz)
