Wolfie ušel obrovský kus cesty. A i když lidským rukám už nikdy věřit nebude, dostal šanci na šťastný a spokojený život. Zdroj: Láska ke zvířatům o.s. a Zdenka F.
Tohle je Wolfie. Jeho život bylo všechno možné, jen ne procházka růžovým sadem. Narodil se na Slovensku v romském ghettu, odkud si odnesl množství špatných a kousavých návyků. To byl důvod, proč měl být utracen – dostal totiž nálepku „nezvladatelný agresor“.
Tohle je Wolfie. Jeho život bylo všechno možné, jen ne procházka růžovým sadem. Narodil se na Slovensku v romském ghettu, odkud si odnesl množství špatných a kousavých návyků. To byl důvod, proč měl být utracen – dostal totiž nálepku „nezvladatelný agresor“.
Tou dobou tříletý Wolfie ale dostal šanci. Byl převezen do KS Nová Baňa, kde s ním začali pracovat a nakonec se dostal do dočasné péče v depozitu Láska ke zvířatů, z.s. I přesto, že v dočasce udělal obrovské pokroky, přestal kousat do všeho a do všech, nabídka na trvalý domov nepřišla. Po třech letech ale do jeho příběhu vstoupila Zdenka.
„Když jsme se rozhodli s manželem Tomášem hledat pejska k adopci, měli jsme jasně stanovené, jakého pejska hledáme. I když možná naše požadavky nebyly úplně běžné. Jelikož žijeme v bytě, chtěli jsme pesana střední velikosti, už dospělého nebo seniora, který je v nějakém útulku již roky z důvodu komplikované povahy. Chodila jsem tou dobou pomáhat do jednoho útulku už nějakých devět let a nemohla jsem si vzít štěndo, které domov najde snadno a rychle. Věděla jsem, že potřebuji dát naději a nový domov někomu, kdo by se jinak nedočkal. A pak jsme díky skvělé inzerci depozita, našli Wolfieho.
Byl dokonalý - nejhezčí pes, kterého známe - asi kombinace německého ovčáka a špice. Jeho roztomilost ale dokázala vyvážit komplikovaná povaha. Cizí lidi dokáže Wolfie ignorovat, ale jak na něj chtějí sáhnout, je zle. Krátké varování nazubením a následuje tvrdý výpad, často několikanásobný,“ popisuje už z vlastní zkušenosti Zdenka.
Šťastný Wolfie. Zdroj: Zdenka F.
„Wolfieho jsme jednou navštívili a při druhé návštěvě ho odvezli domů. Věděli jsme, že to bude těžké, ale počítali jsme s tím a nechtěli jsme čekat. Manžel má od Wolfíka pár jizev. Já měla štěstí a vždy jsme útok viděla pár vteřin předtím, než se Wolfie rozhodl a dokázala jsem vždy odvést jeho pozornost. S košíkem mě samozřejmě nespočetněkrát napadl, ale to byly situace, kdy jsem věděla, že to přijde a proto měl košík. Ten ostatně nosí venku stále, abychom předešli problémům.“
Díky Wolfiemu Zdenka pochopila, jak je nebezpečné chtít pohladit cizího psa. Na procházkách se s tím setkává dnes a denně a lidé často nerespektují ani mezinárodní symbol, kterým je žlutá stužka. Ta upozorňuje okolí na to, že její nositel nestojí o kontakt s lidmi z různých důvodů – agresivita, bojácnost, výcvik, atd.
„Dnes, po pár letech po adopci, je vše již mírnější a po mně s manželem Wolfie zavrčí jen vzácně nebo ve vypjaté situaci. Naučil se mít rád ještě pár nejbližších lidí v našem okolí. Nicméně pohlazení od cizího člověka nebude nikdo pro něj, lidským rukám nevěří. Šrámy z minulosti jsou příliš silné, ale i tak urazil obrovskou cestu, odvedl hodně práce a je z něj zcela pohodový pejsek, který s námi spí v posteli a navždy se vryl do našich srdcí.“ Wolfie žije v domácnosti nejen se svými majiteli, ale i s adoptovanou fenkou Fanynkou.
Má příběh vašeho chlupáče také šťastný konec? Pošlete nám ho i s fotografiemi na primamazlicek@iprima.cz. Každý šťastný konec totiž může být inspirací pro ty, kteří ho teprve hledají.
Fany: „Počkej, až to dofotíš, jak tě kousne!“ Wolfie: „Počkej, až to dofotíš, jak tě nekousnu!“ Zdroj: Zdenka F.
