Stačila vteřina a Tomášovi se obrátil život vzhůru nohama.
Mícha poškozená po pádu z výšky (55 procent případů), auto/moto nehody a sportovní úrazy. To byly jen loni příčiny celkem 131 úrazů páteře, které patří k jedněm z nevážnějších následků nehod. Své o tom ví Tomáš, který po jednom neuváženém skoku do vody skončil na vozíku. Dnes si připomínáme Světový den úrazů, který od roku 1992 připadá na 17. října a Tomáš se s námi k tomuto dni podělil o svůj příběh. Doufá, že pomůže dalším lidem být opatrnější.
Tenhle skok jsem neměl rád, ale nechtěl jsem vypadat, že to nezvládnu.
Tomáš v šestnácti letech dostal vysvědčení z prvního ročníku střední průmyslové školy a vyrazil s kamarády do bazénu. Daní za hloupou hru, kdy kluci skákali bláznivé skoky po hlavě a každý pak musel právě předvedený napodobit, mu je invalidní vozík, na kterém stráví zbytek života.
„Sportoval jsem odmala. Závodně jsem plaval, pak jsem rekreačně jezdil na kole, lyžoval, běhal, chodil do posilovny...“ popisuje Tomáš a na hlase mu navzdory očekávání není znát žádná lítost. Tomáše kromě sportu bavily manuální činnosti, rád pracoval v dílně, tvořil ze dřeva, kovu, pracoval s betonem. Vzhledem k talentu a zálibě v programování měl před sebou zářnou kariéru. Vlastně – pořád má. Ve studiu pokračuje.
Osudový den začal vysvědčením
Průběh Tomášova úrazu byl doslova učebnicovým příkladem, jak se nechovat u vody. Tomáš byl po posledním dni školy unavený, doma usnul během sledování filmu. Už to jej možná mělo varovat, nicméně pak odpoledne vyrazil skákat do plaveckého bazénu s partou kamarádů. Pravidla „hecovací“ hry zněla jasně: jeden z kluků vymyslí a předvede skok a všichni ostatní ho „musí“ zopakovat. Kluci navíc skákali na mělčině, kde je skákání zakázáno. Plavčík je nechal, protože kluky znal a věděl, že skáčou a plavou dobře – Tomáš v bazénu závodně plaval deset let. První skákající skočil šipku po hlavě, bez rukou.
„Tenhle skok jsem opravdu neměl rád. Jenže jsem nechtěl vypadat, že to neskočím, tak jsem se k tomu odhodlal. Bál jsem se, aby z toho nebyl trapný a bolestivý „placák“, tak jsem skok nasměroval více do vody,“ popisuje Tomáš svůj příběh. Poté už si toho moc nepamatuje, jen šílenou ránu do hlavy. „Kmital jsem rameny, aby ostatní poznali, že je něco špatně. Po chvíli mě kamarád vytáhl, pak už asistoval i plavčík a přijela záchranka.“
Tomáš po svém riskantním skoku skončil na vozíku.
Tomáš si vybavuje pocit stále skrčených nohou, stále chtěl, aby mu je někdo natáhl, nohy však už byly rovně. Převezli ho při vědomí na urgentní příjem v Ústí nad Labem, kde šel po sérii vyšetření rovnou na operaci. Následoval pobyt na ARO, JIP a pak už spinální jednotka v pražském Motole.
Mluvte se mnou na rovinu
Už nebyl dítě a navíc byl sportovec s určitým povědomím o lidském těle, proto tušil od začátku, že něco bude „hodně špatně“. A vadilo mu, že s ním kvůli neplnoletosti zpočátku nikdo napřímo nekomunikoval. „Pořád jsem jim říkal, že chci, aby se mnou mluvili přímo, na rovinu. Musela mi s tím pomoci psycholožka, po její přímluvě, že to opravdu zvládnu, s tím potom začali a komunikace se zlepšila.“
Tomáš strávil na spinální jednotce tři měsíce. Z toho dva a půl musel ležet, a to způsobem, jakým si vůbec neumíme představit – bez hnutí hlavy. To měl zakázáno kvůli stabilizaci. Zbytkem těla nezvládl hýbat kvůli následku ochrnutí. Zvládl jenom mluvit. „Nedá se dělat vůbec nic. Přesto jsem to kupodivu snášel dobře. Zejména první měsíc vám samozřejmě dávají různé tlumicí léky, tak je člověk trochu mimo,“ povídá zcela samozřejmě Tomáš, jako kdyby mluvil o včerejším zápase v hokeji.
Museli jsme se kvůli mému handicapu přestěhovat.
Teprve později mohl začít naplno rehabilitovat, a to byl pro něj signál začít co nejvíce pracovat na změnách k lepšímu. Tomáše chodil navštěvovat kamarád, který jej vytáhl z vody; ale u ostatních kamarádů Tomáš zjistil, že kamsi tak nějak zmizeli, nestáli už o kontakt. Zpočátku byl boj za lepší zítřky hodně těžký. „Jak ale přicházely první pokroky, jak jsem pohnul rukou, najedl se, zvládl jízdu na vozíku, začalo být lépe. A ty pokroky moc pomohly i mým rodičům. Myslím si, že teď, když zjistili, že leccos můžu, už to neberou jako něco strašného.“
Rodina se musela kvůli Tomášově handicapu úplně přestěhovat. „Během devíti měsíců, co jsem byl pryč, můj táta všechno zařídil a já se už vrátil do nového, pro mě přizpůsobeného bydlení,“ říká Tomáš.
Skoky do vody patří mezi ty nejrizikovější.
Krize? O čem to mluvíte?
Když se v našem povídání přesouváme k psychické stránce věci, pořád očekávám, že „teď to přijde“. Na duši musí přece něco takového zanechat nějaké dost hluboké šrámy. Nebo ne? „Já na ty negativní věci nekoukám. Řešíme, co se dá. Pokračuji ve studiu, naše škola je bezbariérová, vidím, že se dá sportovat, řídit, cestovat. Každý pokrok mi pomůže. Přemýšlím stylem, že když posílím tenhle sval, budu moct jezdit na kole. Handbike už jsem vyzkoušel, taky třeba bocciu, plánuji řidičský průkaz, chci se potápět, cestovat, dodělat školu a najít si práci. Jako každý. Krize? Nevím, o čem mluvíte,“ směje se mladý muž.
Prevence a osvěta v souvislosti s rizikem úrazů je důležitá, říká lékař
MUDr. Jiří Kříž, primář Spinální jednotky při Klinice rehabilitace a tělovýchovného lékařství UK 2. LF a FN Motol k tomu říká: „Děti sice mají páteř poměrně pružnou, ale nelze na to spoléhat jako na ochranu před úrazy s vážnými následky. Tomášův příběh je doslova ilustrativním případem, jak se úrazy mladistvých stávají velmi často. Je to předvádění se před kamarády při skocích do vody, na lyžích nebo kolech, navíc velmi rizikovým způsobem – na mělké vodě, bez lyžařské helmy, chrániče páteře atd. Rodiče i děti a dospívající sami by měli na rizika při sportu myslet a dbát na jejich prevenci."
O prevenci a osvětě o rizicích úrazů páteře pojednává program BanalFatal!. Smyslem je upozornit děti a mladé lidi, že i zdánlivě banální situace mohou skončit tragicky. „Opatrnosti je třeba při skocích do neznámých vod, ale také při lyžování – zde je důležité chránit se helmou a používat páteřák, helma by měla být neodmyslitelnou součástí i dalších sportů, jako je jízda na kole, na koloběžce nebo kolečkových bruslích,“ dodává Tereza Meravá z České asociace paraplegiků (CZEPA).
„Program BanalFatal! považuji za jeden z pilířů činnosti CZEPA. Mnoho úrazů zejména mládeže a mladých dospělých vzniká bohužel stále zbytečně, nedodržením bezpečnosti při sportu, absencí ochranných pomůcek, machrováním. Ani mnoho dospělých neví, že v páteři je mícha a její poškození má fatální následky. Kdybych coby sedmnáctiletá dívka absolvovala podobnou besedu, dost možná bych dnes na vozíku neseděla,“ uvedla Alena Jančíková, ředitelka České asociace paraplegiků.
Úrazy jsou považovány za velký problém zejména dětského věku. Ve vyspělých zemích jsou příčinou až 40 % úmrtí dětí do čtrnácti let. Nejčastěji se jedná o pády, dopravní nehody a úrazy způsobené opařením nebo popálením.
