V tom, co dělá, může i drobná chyba znamenat, že se domů už nikdy nevrátí. Její životní příběh je plný odvahy, rizika, občas slz a především adrenalinu. Při svých výstupech viděla na vlastní oči umírat lidi. Řeč je o Kláře Kolouchové, jednačtyřicetileté horolezkyni, která dokázala téměř nemožné.
Začínala s tenisem, respekt si ale zjednala úplně něčím jiným. Stala se první Češkou v historii, která zdolala tři nejvyšší hory na Zemi. Po výstupu na Mount Everest stanula na vrcholech hned dvou osmitisícovek – posvátné Kanchenjungy a také nejnebezpečnější K2, kde při výstupech umírá každý čtvrtý člověk. Právě tuto horu zdolala až na třetí pokus. Poprvé musela ustoupit lavině a při druhém ji zradilo zdraví. Její touha po lezení však překonala všechny překážky.
„O té smutné statistice jsem věděla, ale neodradilo mě to. Stát se může cokoliv, s tím rizikem už do toho jdete. Velmi důležitý je strach, beru ho jako svého parťáka. Nesmí vás paralyzovat, musí vás chránit. Je to taková pojistka proti nebezpečí,“ popsala v pořadu KB Interview Martina Moravce na CNN Prima NEWS.
Lezení je trochu jako porod
Během výstupu přitom byla svědkem tragické události. „Právě na K2 se zřítil kolega z jiné expedice, proletěl kolem mě, když jsem byla na stěně. Když vidíte smrt přímo před očima, zatrne vám. Jsou to ale momenty, které k tomu bohužel patří. Nakonec převážil pocit nevzdat to a o to víc se soustředit na každý krok. Tam se chyby neodpouští,“ dodala Klára.
Do nebezpečných výprav, které trvají několik dlouhých týdnů a probíhají v tuhých zimách s omezeným spánkem a jídlem, se pouští i jako matka od dvou dětí. „Člověk samozřejmě cítí větší zodpovědnost, a o to je to komplikovanější, ale vzdát se toho nehodlám,“ je přesvědčená horolezkyně.
Lezení je pro ni dobrodružství, které potřebuje k životu. "Na každém výstupu nastanou samozřejmě chvíle, kdy si říkám, proč to vlastně dělám, že tu ani nechci být. Například, když máte ve stanu minus dvacet. Slzy občas jsou, emocím nechávám volný průchod. Nakonec ale vždycky převládnou jen ty hezké vzpomínky. Přirovnala bych to k porodům. Pokud bychom si měli připomínat jen tu jejich ‚masakroidní‘ část, tak na světě nemáme žádné děti,“ uvedla s úsměvem Kolouchová.
V baťohu nesmí chybět rtěnka
I v drsných podmínkách, které hory přináší, se v rámci možností snaží o sebe dbát. „I tam chci zůstávat ženou. Alespoň jednou za čas si umyji vlasy a pokaždé mám s sebou v baťohu rtěnku, kterou se občas zkrášlím. I když se řeší každý gram a chlapi si třeba uřezávají i zubní kartáčky, aby měli zavazadlo lehčí, já ji tam vždycky nějak propašuju,“ prozradila. Vykonávání potřeby jí v krkolomných terénech také nečiní žádný problém. „Muži to mají samozřejmě jednodušší, ale i my ženy si s tím dokážeme krásně poradit,“ dodala.
Na K2 jsem se rozhodl, že už nikdy nepolezu s ženskou, říká horolezec Radek Jaroš
Před 70 lety byla poprvé zdolána desátá nejvyšší hora světa – Annapurna v Nepálu vysoká 8 091 metrů. 3. června 1950 ji pokořila skupina francouzských horolezců. O extrémních výkonech, hranicích lidského těla a pudu sebezáchovy hovořili hosté pořadu Silný hlas – horolezec Radek Jaroš a trenér házenkářů a bývalý československý reprezentant Michal Barda.
Když zdolá horu a stojí na jejím vrcholu, hlavou se jí honí ledacos. „Někteří lidé mají tendence si to krásně idealizovat. Říkají si, jak to musí být krásné a romantické, když se shora díváte na celý svět. Častokrát ale kvůli počasí není vidět vůbec nic. Já v tu chvíli cítím úlevu, propojuje se strašně moc emocí. Ale to brzy opadne a pak jediné myšlenkové pochody velí rychle mazat zpátky dolů, což je kolikrát zrádnější než cesta nahoru. Až když jsem už doma a vidím fotky nebo video, když se podaří natočit, tak si to pak opravdu užívám. Ten dojezd je na tom všem asi nejkrásnější,“ přiblížila Klára Kolouchová, která se horolezectví plánuje věnovat i v budoucnu.
„Po stromech jsem jako malá nelezla“
„Jasně, člověk se tam chodí dobrovolně trápit, tuhé mrazy, nelidské podmínky – ale mě to baví. Člověk si sám sobě něco dokáže, získá určitý klid, nadhled do života, a to je pro mě zásadní. Není to jen o tom výstupu, ale i samotná příprava, celý ten proces, kdy se ta výprava chystá, má něco do sebe. Když můžete vyskočit z toho koloběhu života a občas si hrábnout až na dno svých sil. Nevím, jak dlouho mi to ještě vydrží, co bude dál. Třeba si najdu něco jiného, ale zatím si život bez hor nedokážu představit,“ vylíčila Klára.
Jako dítě se přitom věnovala tenisu a měla sen dobýt Wimbledon. „Abych jako malá třeba lezla s klukama po stromech, nebo mě to nějak táhlo k horám, to vůbec ne. Mám ségru, takže u nás byla jasná holčičí domácnost. Stát se světovou šampionkou se povede jen pár vyvoleným. Dnes už mám tenis jen jako koníček,“ uvedla Kolouchová.
K horolezectví se prý dostala náhodou, když žila v Londýně. "První výprava byla do Argentiny, pak do Himaláje, postupně jsem to dávkovala. Objevila jsem nový svět, který jsem předtím neznala, a zamilovala si ho,“ řekla horolezkyně. Na strastiplné výpravě na druhou nejvyšší horu světa K2 ji doprovázela dokumentaristka Jana Počtová. Vznikl tak unikátní snímek, který se v létě objeví v českých kinech.
