Tady se mučilo i podle Josefa II.: Kasematy pod Špilberkem budí hrůzu po staletí

Ještě dnes je tu cítit atmosféra nelítostného žaláře. Své si tu zažili – a většinou nepřežili – zejména ti, kdo byli odsouzeni za nejzávažnější zločiny. Podle vedoucího místních průvodců Michala Hančáka měří zdejší chodby více než 600 metrů.

ČTĚTE TAKÉ: Brněnská Moria: U tajemných podzemních vodojemů si budete připadat jako v jiném světě

„Věznice byla rozdělena na dvě části. Přízemí bylo určeno pro nejhorší zločince, úkladné a sériové vrahy, kteří byli odsouzeni k doživotnímu přikování, protože Josef II. zrušil trest smrti. Dole bylo zakázáno svítit a topit. Vězňové byli přikováni na metr dlouhém řetězu, který vážil 10 kilogramů. Pokud se někdo dostal do spodních pater, měl minimum šancí, že se ještě někdy dostane na svobodu,“ říká Hančák.

Věznice budí hrůzu dodnes

Odsouzení za nejhorší zločiny tu většinou nepřežili déle než tři měsíce. Chcete-li slyšet o rekordmanech – nejkratší doba, po kterou tu vězeň vydržel, činila 14 dní. Nejdéle pak přikování zvládl vězeň Gromann, a to 20 měsíců. Na naléhání lékaře mu dozorci okovy sice sundali, ve výkonu trestu nakonec ale stejně zemřel.

Jako nejtvrdší věznice za habsburské monarchie prosluly kasematy na konci 18. století. Později pak začaly vznikat nejrůznější mýty a povídačky, které i dnes nedávají mnohým spát. O jedné z nich se Hančák zmiňuje i před kamerou pořadu Prima Česko: „Třeba o krysím kanále, kde měli přikovávat ty nejhorší zločince za nohy.“

Další z místností údajně sloužila jako mučírna. Ovšem tuto pověst vedoucí průvodců vyvrací. „To všechno souvisí s 19. stoletím a se začátkem prohlídek v kasematech, kdy se průvodci snažili zatraktivnit výklad. A proto sem byly nainstalovány mučící nástroje z dob útrpného práva. Ale na Špilberku a v kasematech se tímto způsobem nikdy nemučilo.“

Hrůzné pověsti kasematy dosáhly za vlády Josefa II. I osvícenský reformátor a miláček selského lidu, jakým syn Marie Terezie byl, měl zkrátka své libůstky. „O spodním patře, kde byli přikovaní vrazi, se dlouhá léta tvrdilo, že sám Josef II. navštívil celu a nechal se do ní na hodinu zavřít. A že potom prohlásil, že podmínky byly tak otřesné, že už v těchto prostorech nikdo nesmí být vězněný. Skutečnost byla taková, že tuto krutou formu trestu navrhl sám Josef II.,“ uvádí Hančák povídačky na pravou míru.

Kasematy se zamlouvaly i krutým nacistům

Kdo se dostal do vyšších pater věznice, byl na tom o něco lépe. „Horní patra byla určena pro lehčí zločince, delikventy typu defraudantů, žhářů, zlodějů a podobně, kteří byli odsouzeni k mnohaletému žaláři. Nebyli přikováni v celách a dostali se i na denní světlo. Vykonávali těžkou manuální práci – buď na pevnosti, nebo dělali, jak bychom dnes řekli, veřejně prospěšné práce,“ vykládá dále šéf zdejších průvodců.

A pokračuje povídáním o zdejší stravě. Místní vězni překvapivě nejedli jen chléb a vodu. „Pokud se bavíme o nejstarších dějinách kasemat na sklonku 18. století, kdy věznice začínala, byl jídelníček prostý. Když to hodně zjednoduším, chleba s vodou byl základ a pracující vězňové v horních patrech měli třikrát týdně nárok na teplou stravu. V úterý, ve čtvrtek a v neděli dostávali hovězí maso, hrách, kroupy, luštěniny a zeleninu,“ vyjmenovává Hančák.

Jako žalář se používaly kasematy pod Špilberkem ještě během první i druhé světové války. Část vězení ve spodním patře vybudovala během 2. světové války německá armáda. Říká se, že gestapo tady chtělo mít plynové komory.

Kasematy byly poprvé otevřeny veřejnosti v roce 1880 jako vůbec první místo na hradě. Však už tu loni proběhla 143. prohlídková sezóna. A věřte, že takové vězení byste jinde hledali jen těžko. Vydat se sem můžete denně – buď sami, nebo s průvodcem.