Pan Držka - moje telátko. Zdroj: Kateřina Hadrabová
Držka (můj psí senior) z pelíšku vzkazuje, že dneska to psaní nechává na mně. Trucuje, protože jsem ho vykoupala. Zase. Stál ve vaně jako zmoklá slepice a vzdorovitě držel tlamu zavřenou, když jsem se ho pokoušela uchlácholit dobrůtkou, zatímco na něm musel 5 minut působit specielní veterinární šampon. Na veterinu mimochodem chodíme častěji než do kavárny (tam se stavuju akorát pro kafe s sebou - samozřejmě do vlastního kelímku - na vysedávání u kávy holt nemám čas). Držka si totiž usmyslel, že kamarád Tobík, adoptovaný naháček naší útulkové dobrovolnice Péti, má vlastně docela styl. Takže zatímco pracuju, jsem ve škole, pracuju nebo spím, usilovně maká na odstranění chlupů vykusováním a olizováním. Po přední pravé a přední levé noze to momentálně odnáší pravá zadní... uff. (Mimochodem, pokud jste se s tímto typem "sebezkrášlování" vykusováním u psů někdy setkali, budu ráda za váš komentář a zkušenost pod tímto článkem, třeba na facebookové stránce Prima Mazlíček).
Držka (můj psí senior) z pelíšku vzkazuje, že dneska to psaní nechává na mně. Trucuje, protože jsem ho vykoupala. Zase. Stál ve vaně jako zmoklá slepice a vzdorovitě držel tlamu zavřenou, když jsem se ho pokoušela uchlácholit dobrůtkou, zatímco na něm musel 5 minut působit specielní veterinární šampon. Na veterinu mimochodem chodíme častěji než do kavárny (tam se stavuju akorát pro kafe s sebou - samozřejmě do vlastního kelímku - na vysedávání u kávy holt nemám čas). Držka si totiž usmyslel, že kamarád Tobík, adoptovaný naháček naší útulkové dobrovolnice Péti, má vlastně docela styl. Takže zatímco pracuju, jsem ve škole, pracuju nebo spím, usilovně maká na odstranění chlupů vykusováním a olizováním. Po přední pravé a přední levé noze to momentálně odnáší pravá zadní... uff. (Mimochodem, pokud jste se s tímto typem "sebezkrášlování" vykusováním u psů někdy setkali, budu ráda za váš komentář a zkušenost pod tímto článkem, třeba na facebookové stránce Prima Mazlíček).
Ilustrační foto Zdroj: facebook.com
Většinou mi vlastně ani nedochází, kolik pozornosti Držkovi věnuju. Známe se za ta léta dobře a ačkoli nepochybuju, že tím pozornějším a citlivějším z nás dvou je jednoznačně on, přesto něm i já spolehlivě poznám drobné změny v jeho náladě, rozpoložení, chuti do jídla nebo do hry. Pozornost a zájem jsou ostatně tím nejcennějším, co v dnešní uspěchané době máme, a co mnohdy našim blízkým můžeme dát.
Ve světě domestikovaných zvířat jsou to většinou mámy, kdo v prvních dnech a týdnech života dávají svým čtyřnohým dětem veškerou pozornost, zájem a péči. Olizují je, čumáčkem postrkují, broukají jim a mazlí se s nimi. Ale mámy tu pro ně nebudou navždycky. Když jste domestikované zvíře, potřebujete v životě, krom své mámy, hlavně dva druhy štěstí - štěstí na to, narodit se jako to správné zvíře, a štěstí na toho správného člověka. První druh štěstí Držka měl - narodil se jako pes, prý nejlepší přítel člověka a to už je slušná šance, že se s vámi taky jako s přítelem bude zacházet. To druhé štěstí si k němu hledalo dosti klikatou cestičku, ale jestli se život se mnou dá nazvat štěstím, pak nakonec měl i to druhé.
Po Facebooku už druhý den koluje fotka měsíčního telátka, holčičky, která má v pondělí zamířit na jatka. Nemá jméno, mámě jí sebrali hned co se vykulila na svět, první zvířecí štěstí taky neměla, protože narodit se jako tele není žádné velké štěstí. Spíš velká smůla.
Bezejmenná telecí holka bez mámy na mě z monitoru kouká velkýma smutnýma očima, a já jí moc přeju, aby do toho pondělí stihla popadnout za pačesy aspoň ten druhý druh štěstí a najít si toho správného člověka. Někoho, kdo časem pozná všechny její neduhy, bude ji obtěžovat ošetřováním a uplácet dobrotami, aby netrucovala, protože to kopýtko se opravdu opilovat muselo zlato, fakt... Koukám do těch velkých smutných očí bezejmenného telátka a říkám si, je ten rozdíl mezi ní a mým trucujícím Držkou opravdu tak velký?
#nekupujadoptuj
