Tomáškovi je 11 let a své vrstevníky pomalu dohání.
Osud byl k Tomáškovi nemilosrdný. Do vínku dostal vývojovou dysfázii a syndrom ADHD. Znamená to opožděný vývoj řeči, velmi malou slovní zásobu i další problémy, jako narušenou jemnou a hrubou motoriku. Měl alespoň to štěstí, že ho adoptovali milující lidé. Maminka mu ale záhy zemřela. Jediným řešením byla speciální školka a poté škola. Jak zvládl tatínek Aleš péči o syna a kde mu nejvíce pomohli? Začtěte se s námi do příběhu, se kterým se svěřil.
Aleš D. z Prahy je tatínek dvou dětí, dospělé Marie a jedenáctiletého Tomáše. Chlapečka si adoptovali s manželkou, když mu byly tři měsíce. „Během těhotenství se u ženy rozvinula srdeční vada a další dítě nám už lékaři nedoporučili. My jsme ale toužili po velké rodině, tak jsme zvolili cestu adopce. Onemocnění srdce u manželky vykazovalo totiž progresivní tendenci a nikdo z lékařů nedokázal odhadnout, jaký bude další vývoj,“ vypráví příběh tatínek. „Tomáška jsme si osvojili, když byl ještě miminko, a dodnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v životě udělal,“ pokračuje Aleš.
Tomášek měl velmi omezenou slovní zásobu. Postupně se u něho začala projevovat hyperaktivita.
Ve dvou letech Tomášek prakticky nemluvil. „Spoustu slov komolil, měl hrozně malou slovní zásobu a nedokázal vytvářet věty. Raději jsme s malým zašli k logopedovi, abychom nic nepodcenili,“ říká Aleš. Následovalo kolečko foniatrie, neurologie a logopedie. Lékaři zjistili, že Tomík trpí mozkovou dysfázií a dysartrií (motorická porucha řeči, pozn. red.) a bude vyžadovat speciální logopedickou péči. Rodiče začali s malým chodit na logopedii každé dva týdny, jak jim doporučil lékař. Jenže žádný posun se nedostavil. Navíc se začal u Tomíka projevovat neklid a hyperaktivita. „Při logopedických cvičeních se nebyl schopný koncentrovat na zadané úkoly a využil každé příležitosti, aby od nich utekl. Práce s ním vyžadovala opravdu velkou trpělivost. A ještě jsme se dozvěděli, že trpí i syndromem ADHD,“ dodává tatínek (ADHD – neurovývojové onemocnění, jehož základními symptomy jsou nepozornost, impulzivita a hyperaktivita, pozn. red.).
Tomášek je veselý kluk.
„Když byly Tomáškovi čtyři roky, manželka zemřela, a to pochopitelně ovlivnilo i synův vývoj. Bylo to hrozně těžké. Byl jsem rád, že jsem zvládl zabezpečit základní chod domácnosti,“ pokračuje Aleš ve svém vyprávění. Tomášek zaostával, nebyl schopný se zapojit do hry s ostatními dětmi. Bylo zřejmé, že dosavadní logopedická péče nestačí a Tomášek potřebuje každodenní intenzivní odbornou péči. „Tomík je velmi živé dítě, které vyžaduje spoustu práce a energie, dítě, které má velmi silné emoce, jejichž projev je někdy nepříjemný, ale na druhou stranu dokáže nesmírně obdarovávat svojí dobrosrdečností a roztomilostí. O to víc bylo skličující, že mu nedokážu pomoci. Byl jsem zoufalý a obával jsem se o Tomíkovu budoucnost a o jeho uplatnění v životě,“ vzpomíná Aleš.
Po maminčině smrti se synův vývoj ještě zpomalil. Pomoc jsem nakonec našel ve speciální škole.
Na doporučení manželčiných kamarádek, z nichž jedna má podobně postiženého chlapce, přihlásil syna do mateřské školy Don Bosco, která se zaměřuje na děti s těžkou logopedickou vadou. A Tomášek konečně začal dělat pokroky. „Zpočátku mě zarážel odměřený přístup paní zástupkyně v mateřské školce. Ale brzy jsem pochopil, že pro úspěšný rozvoj dítěte je zcela nepostradatelná dobrá a poctivá spolupráce v rodině. Ukázalo se, že to bylo dobře míněné upozornění,“ pokračuje tatínek. Škola se velmi aktivně zapojila, součástí byly i pravidelné konzultace s učitelkami, Tomášek dostával pravidelné úkoly. Ukázalo se, že se nejedná jen o logopedický problém, ale rozsáhlejší postižení, které ztěžuje vnímání podnětů a brzdí v rozvoji rozumových dovedností.
„Z mateřské školky Tomáš postupně přešel do školy Don Bosco a za ty roky udělal velké pokroky. I když je to běh na dlouhou trať, protože Tomovo postižení bylo masivní. Nyní je Tom v páté třídě a zvládá učivo bez větších potíží,“ popisuje tatínek a dodává, že v současné době má Tomík stále potíže s výslovností některých hlásek jako je „r“ nebo „ř“. Někdy se v rychlejší řeči zapomene a některé hlásky „polyká“ nebo se zakoktá. Stačí ho však upozornit a trošku zpomalit a pak je vše dobré.
Speciální školka a škola pomáhá dětem s těžkými vadami řeči
Rodiče dětí s těžkou poruchou řeči se mohou obrátit na církevní školu a školku, která se zaměřuje na logopedické vady u dětí. Mgr. Daniela Špinková je ředitelka Církevní ZŠ a MŠ logopedické Don Bosco, kterou navštěvuje také malý Tomášek. V čem spočívá dysfázie, jak řečové vady postupně odstranit a v čem vnímá výhodu speciální školy, ve které jsou si všechny děti „rovny“?
Mgr. Daniela Špinková ředitelka Církevní ZŠ logopedické Don Bosco a MŠ logopedické
Co je vývojová dysfázie?
Vývojová dysfázie je porucha postihující vývoj řeči. Příčinou je mikroskopické narušení centrálního nervového systému, tedy mozku, zejména v jeho sluchové a řečové oblasti v perinatálním období, tj. těsně před porodem, během porodu a po porodu. Důsledkem je pak narušený verbální vývoj dítěte. Řečový projev většinou nechybí úplně, vývoj řeči je však opožděn a liší se kvalitou od normálu. Projevuje se ztíženou schopností nebo neschopností naučit se slovně komunikovat, i přes to, že podmínky pro rozvoj jsou přiměřené. Při vývojové dysfázii dochází u dítěte k poruše centrálního zpracování řečového signálu. Jinými slovy to znamená, že dítě vše normálně vidí a slyší, ale jeho centrální nervová soustava a mozek nejsou schopny dostatečně správně tyto zrakové a sluchové signály zpracovat.
Existuje více typů dysfázie, můžete je popsat?
Obecně rozlišujeme dva typy dysfázie: senzorický a motorický. Při senzorickém typu dysfázie dítě řeč vnímá nedokonale, nerozumí pojmům, neorientuje se v klíčových slovech, mateřský jazyk je pro něj v zásadě cizím jazykem. Při motorickém typu dysfázie dítě sice rozumí, ale není schopno se vyjádřit, mívá svůj vlastní slovník, kterému rozumí často jen jeho nejbližší. Naučená slova komolí, vyjadřuje se agramaticky: neumí skloňovat, časovat, používá nesprávný slovosled. Jeho projev tak opět připomíná řeč cizince. Vývojová dysfázie jde často ruku v ruce s dalšími hendikepy, jakými jsou např. specifické poruchy učení a pozornosti.
Jsou tyto vady odstranitelné – řešitelné?
Děti s těmito řečovými poruchami se mohou cítit v běžných situacích méněcenné, uvědomují si, že jim ve škole nejde učení tak jako ostatním, i když se pravidelně připravují. Spolužáci se jim často smějí, nebo jim vyčítají určité úlevy ve výuce a v hodnocení. To vše může vést k uzavírání se do sebe, rezignaci na učení, ke zvýšené agresivitě, nebo k dělání třídního šaška. Často bývají tyto děti jednoduše označovány za líné nebo hloupé…
Lze nějakým způsobem předejít tomu, aby se vada u dětí takto rozvinula?
Ano, je potřeba co nejdříve určit diagnózu potvrzenou pediatrem, logopedem, neurologem, psychologem. Pak můžeme s dítětem začít intenzivně a komplexně pracovat. Kromě běžné výuky poskytujeme každému dítěti individuální logopedickou intervenci a rozvíjíme jeho komunikační dovednosti. Trénujeme sluchovou a zrakovou paměť, cvičíme pozornost, jemnou i hrubou motoriku, fonematický sluch, rozvíjíme slovní zásobu. Také hodně zpíváme – rytmus a melodie těsně s řečí souvisí. Děti dysfázie beze zbytku nezbavíme, ale dokážeme ji kompenzovat a naučit, jak s ní zacházet.
Škola se specializuje na děti s těžkými vadami řeči. Zdroj: Don Bosco
V čem vidíte výhodu školy zaměřené na tyto děti?
Logopedická škola by měla být odrazovým můstkem pro bezproblémové začlenění řečově hendikepovaných dětí do hlavního proudu vzdělávání. Ne pro všechny takové děti je inkluze možná a vhodná. Rodiče by vždy měli mít možnost volby mezi běžnou a speciální třídou. Výhodou logopedických škol a tříd je odborné vedení speciálním pedagogem a malý počet dětí ve třídě – maximálně čtrnáct. Školní vzdělávací program je ve všech předmětech zaměřen na rozvoj řečových schopností a komunikačních dovedností, navíc je každému dítěti vypracován individuální plán logopedické intervence. Škola disponuje logopedickými pomůckami, užívá vhodný typ učebnic. Záměrem logopedické školy je, aby zde děti setrvaly jen po dobu nezbytně nutnou k upravení řeči a pak pokračovaly na běžných školách. Ze zkušeností však víme, že rodiče od nás většinou nechtějí děti vracet zpátky do spádových škol.
Musí děti ještě docházet k logopedovi, nebo stačí to, co se učí ve škole?
Logopedická škola zaručí dětem komplexní a soustavnou odbornou logopedickou intervenci, absolvovat souběžnou logopedickou terapii není nutné. Samozřejmě vítáme další podpůrné kurzy a odbornou péči foniatrů, neurologů, psychologů a dalších specialistů.
Jak jste zvládli distanční výuku s těmito dětmi?
Na tu druhou – podzimní – vlnu jsme již byli lépe připraveni. Učitelé se dokázali proškolit v systému Teams, Skype i WhatsApp, rodinám s nedostatečným PC vybavením jsme pomohli darováním počítačů a příslušenství, technickou pomocí při jejich instalaci a při potížích, horší připojení bylo řešeno i distribucí SIM karet. Do on-line výuky byli zapojeni i asistenti pedagoga a vychovatelé, kteří pomáhali s doučováním a další morální podporou dětí i rodin. Myslím, že to všichni tentokrát zvládli na výbornou, samozřejmě i díky rodičům a jejich nemalému nasazení. Velmi těžké období to bylo pro naše prvňáčky, sotva se stačili ve škole pořádně nadechnout, bylo vše jinak. Ale naše paní učitelky vymyslely kromě „vysílacích časů“ i pravidelné individuální konzultace spojené s prací dítěte spolu s rodičem, takže se povedlo nepřerušit ani výuku, ani lidský kontakt. Stejným způsobem pracovala v době karantény i naše MŠ, konzultace s rodiči a řečová náprava postupovala i tam. Ještě jednou bych chtěla touto cestou všem poděkovat: pedagogům, dětem, i rodičům.
Povězte ještě něco o škole Don Bosco – kromě toho, že se zaměřujete na vady řeči, jste církevní škola, jak tedy vypadá výuka ve škole?
Církev převzala logopedickou školu spolu s restitucí budovy Salesiánského kláštera v Kobylisích, kde měla škola do té doby své sídlo, hned po sametové revoluci. Salesiáni potřebovali klášter celý pro sebe, proto byly všechny součásti školy – MŠ, ZŠ a internát – přesunuty do provizorních prostor pronajatých MČ Praha 8 na bohnickém sídlišti. Od zániku ji zachránilo Arcibiskupství pražské, které se stalo od roku 1996 jejím zřizovatelem. Žáky vychováváme v duchu křesťanské etiky s možností výuky náboženství. Společně prožíváme církevní liturgický rok, několikrát do roka slavíme školní mše svaté. S dětmi i pedagogy pracuje školní kaplan a školní katecheta, oba jsou nepostradatelnými členy našeho týmu. Do výuky je zařazena i etická výchova, kde si děti osvojují prosociální chování, tolik nutné pro plnohodnotný lidský život. I mnohé školní projekty nesou křesťanská témata a pomoc potřebným.
Jaká jsou kritéria přijetí?
Zásadní je doporučení k docházce do logopedické základní nebo mateřské školy od školského poradenského zařízení – pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra. Ti určí stupeň podpory a zájemci pak podají přihlášku k přijímacímu řízení do MŠ, zápisu do 1. třídy, nebo k přijímacímu řízení do ostatních ročníků ZŠ. Důležitou roli hraje věk dítěte, závažnost diagnózy a kapacitní možnosti školy. Zájemců o umístění do naší školy je každý rok více, než můžeme uspokojit. Pokud se však uvolní místo, můžeme přijímat děti i kdykoli v průběhu školního roku.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Naším hlavním plánem je uskutečnit svůj sen a postavit pro děti novou moderní logopedickou školu. Bohužel v současné době pracujeme v nevyhovujících prostorových a technických podmínkách, škola je dislokována do čtyř od sebe vzdálených pronajatých objektů, bez dostatečného zázemí, s možností zajistit jen část toho, co bychom chtěli a mohli. Proto náš zřizovatel, Arcibiskupství pražské, chce pomoci s vybudováním školy nové. Již je vybrán pozemek a připravena projektová dokumentace. Teď zbývá už „jen“ sehnat dostatek financí na zahájení stavby. Vyhlásili jsme na podporu stavby i veřejnou sbírku.
