Tonya Graves: Teta, díky které zpívám, mi zemřela na koronavirus. Neumím ani noty

Nezlobte se, že začnu osobně. Před pěti lety jsem byla na vašem koncertě v Ostravě, a vy jste mi uprostřed koncertu dala drink s tím, že jste ráda, že dnes večer nejste v klubu jediná černoška. Byl to vtip, nebo vás skutečně někdy mrzí, že zde není víc lidí tmavé pleti?

Byla to sranda. Asi jsem byla překvapená, že tam byla jiná černoška. Nestává se mi to často, ale nevadí mi to.

Bylo to poprvé, co jste měla někoho tmavé pleti na koncertu?

To ne, ale v Česku je takových lidí málo. Já jsem na pódiu většinou jediná. Když vidím dalšího člověka s tmavou pletí, tak si řeknu: Jé, to je super!

Je těžší být Afroameričankou v USA než v Praze?

Stoprocentně ano. Tady sice není tolik černochů, ale historie soužití bělochů a černochů v Americe je úplně jiná, velice komplikovaná a nepříjemná. Nedávno jsem se dívala na jednoho komika, který dělal politicky nekorektní vtipy o černoších. Ale v USA je to realita.

Rodiče mi říkali, že to budu mít v životě těžší. Jsem černá a jsem žena.

Řeší Afroameričanky ve Spojených státech více dilemat než ty v Evropě?

Já jsem tady 25 let, takže je pro mě složité na to odpovídat, i když mám samozřejmě sestry, sestřenice, tety a tak dále. Já už to nevnímám. Také záleží kde v Evropě. Ale když mi bylo asi osm let, rodiče mi řekli, že život pro mě bude dvakrát těžší než pro ostatní, protože jsem žena a jsem černá. To znamená, že se musím snažit dvakrát víc než ostatní. Tady to pro mě ale funguje úplně jinak, dělám to, co si přeji dělat. Názory ostatních to nemohou ovlivnit.

Říkáte, že vám nevadí nekorektní humor.

Vůbec.

Ale také jste říkala, že vás uráží karikatura blackface, parodie, kdy se běloši stylizovali jako černoši.

To není humor ani parodie. Parodie je, když si někdo, kdo něco umí, dělá srandu z někoho, kdo není tak dobrý. Třeba kdybych já dělala parodii na nějakého zpěváka. Ale když běloch dělá parodii na nějakého černocha, co umí? Je velmi složité to vysvětlit někomu, kdo není černoch. Je to urážlivé hlavně pro Afroameričany, protože je to spojené s otroctvím a podobně. Je to jako kdybych měla židovskou rodinu, pozvala bych přátele na šabat, a dorazila bych v kostýmu Hitlera. To není vtipné, že? Blackface taky není vtipný, je to stejný pocit.

Zaznamenala jste v souvislosti s blackface kauzu okolo svetru Gucci, který měl údajně blackface připomínat, když měla modelka přetažený černý svetr s výraznými rudými rty přes obličej?

Ale jeden ten svetr je černý a jeden bílý. Myslím, že chtěli jen udělat obrovské červené rty. Lidi se toho samozřejmě chytli, že je to blackface. Všechno není urážka.

Čím to je, že se ve všech médiích objevila právě černá varianta svetru, a bílou nikdo neviděl?

Protože ten bílý nevypadal tak dobře, černý byl hezčí (smích).

Loni jste říkala, že si chcete požádat o české občanství. Už jste to udělala?

Ještě ne, nevím, jak to teď bude s koronavirem, všechno je "upside down". Doufám, že to konečně bude. Neudělala jsem si ho dřív, protože jsem se nechtěla vzdát amerického občanství. Tady je pro mě domov, ale tam jsem se narodila, a vždy budu alespoň maličko Američanka. Moje srdce je ale tady.

V Česku tedy nemůžete zatím volit. Volíte v Americe?

Jo, samozřejmě, jinak bych si nemohla stěžovat, a já si občas stěžuju ráda. Jsem zvědavá, jak to teď bude, normálně volím přes velvyslance, ale teď ho tady ani nemáme.

Chystáte se tedy k blížícím se prezidentským volbám?

Ano. Zase je to docela bída, to je můj názor, i když nejsem politik. Jeden kandidát, který by pro mě mohl být naděje, nechce být prezidentem, což respektuji.

Pokud získáte české občanství, přijdete o to americké?

Teď přesně nevím, jaký je zákon. Mohla jsem mít oboje, ale teď, když řádí korona, nevím, jestli to zase nezmění. Mám trvalý pobyt, zelenou kartu a jsem matka dvou českých občanů.

Mrzela by vás ztráta amerického občanství?

Jo, protože jsem Američanka, "for better or worse". Občanství bych si ráda nechala, je fajn mít americký pas. Na letišti byly občas i kratší fronty. Ale jinak je to jen malá kniha, neříká, kdo skutečně jsem. To, že jsem Američanka, nikdo nezmění.

Roli v Menzelově filmu jsem dostala náhodou. Jsem malá, a na casting přišli samí dvoumetroví černoši.

Vaším nejoblíbenějším českým spisovatelem je Bohumil Hrabal, kterého jste četla v anglickém překladu. Troufáte si na originál?

Teď jsem začala číst první knihu v češtině, kterou mi daroval jeden známý. Má vtipný název: Žena mi slíbila černošku, od Miloše Čermáka. To jde, je napsaná jednodušším jazykem, vtipná. Hrabala jsem zatím nečetla v originále, ale ráda bych, spousta věcí se v překladu ztratí.

Ve filmové adaptaci Hrabalova díla Obsluhoval jsem anglického krále jste si zahrála roli habešského císaře. Byla to náhoda, nebo jste si šla cíleně za svým snem?

Byla to fakt náhoda. Tu roli jsem dostala jen díky tomu, že jsem tak malá. Režisér hledal pro roli habešského císaře někoho malého, ale na casting přišli samí dvoumetroví černoši. Někdo dostal nápad, abych šla na konkurz já. Tak jsem tam šla, stála jsem mezi těmi dvoumetrovými chlapy. Režisér mi říkal: Vy jste nějaká vážná. Já říkala, že jsem myslela, že když hraju císaře, mám být vážná. „Hmm, tak na shledanou.“ Já myslela, že to nevyšlo. Do půl hodiny mi volali, že mě režisér miluje. Byl to fakt sen, točit film s jedním z mých nejoblíbenějších českých režisérů (Jiří Menzel, pozn. red.) podle knihy jednoho z mých nejoblíbenějších spisovatelů.

Nedávno jste si zahrála v hudební komedii Ondřeje Trojana Bourák. Jak jste se dostala k roli členky oblíbené kapely hlavního hrdiny?

Roman Holý (producent a hudební skladatel, pozn. red.) mi volal a říkal: „Hele, nechceš hrát zpěvačku ve filmu?“ – „To si piš!“ On měl geniální nápad, že nebudeme hrát na playback, když známe tolik skvělých muzikantů. Matěj Ruppert už byl v tom filmu také obsazený, tak se rozhodlo, že v kapele budou opravdoví muzikanti, a to bylo super. Byla tam Tereza Černochová, Žofie z Mydy Rabycad. Taky mám strašně ráda oba bratry Trojanovy, Ivana i Ondřeje. Zatím to vypadá, že premiéra bude 11. června, těším se.

Kde se ve vás vzala touha věnovat se i herectví?

Já jsem taková hyperaktivní. Divadelní herectví jsem studovala na univerzitě. Pak jsem změnila názor, nechtěla jsem hrát, ale psát pro dětské televize. Nedostudovala jsem. Později jsem začala pracovat jen s dětmi, což mě strašně bavilo. K herectví jsem se znovu dostala až tady v Česku. První film, který jsem tady natočila, byl snímek Iguo Igua Tomáše Krejčího, měl tehdy asi 23 let. To byly krásné časy.

V Česku jste se prý nechtěla stát zpěvačkou, ale pokračovat v práci s dětmi. Jak jste se k tomu dostala?

Já jsem nejstarší z pěti dětí. Chtěla jsem pomáhat a měla jsem z toho super pocit. Možná je to sobecké, ale mám radost, když můžu rozdávat radost druhým.

Cítíte to podobně i v hudbě?

V hudbě je to krásný kruh energie. Když jsem na pódiu, rozdávám lidem zpět to, co mi dávají. Je to nádherný karmický kruh.

Máte hudební vzdělání, nebo jste samouk?

Ne, vůbec, neumím ani noty. Někdo se mě zeptá, jaký zpívám tón, a já to nevím.

Teta mi zemřela na koronavirus. Říkala, že je Afroameričanka, že nad ní nevyhraje.

Milujete hudbu odmala?

Odmala jsem zpívala s tetou, která před sedmnácti dny zemřela na koronavirus.  Byl to můj oblíbený člověk a zpívala se mnou furt. Nevím, jestli jsem chtěla být zpěvačkou, ale vím na sto procent, že zpívám díky ní. Volala jsem si s ní, než umřela. Říkala, že nikam nejde, že má sílu, protože je Afroameričanka, že nad ní žádný koronavirus nevyhraje. Ale vyhrál. Měla nejkrásnější hlas.

Kdyby vás v roce 2000 neoslovili členové kapely Monkey Business, ubírala by se vaše hudební cesta jinudy?

Hodně věřím vesmíru a myslím, že nás směruje na cestu, na které máme být. Myslím, že bych byla i tak tím, kým jsem dnes. Za svou cestu jsem vděčná.

Zajímáte se o českou hudební scénu?

Samozřejmě, je to moje zaměstnání. Pochopitelně mám ráda Monkey Business, to jsou úžasní muzikanti. Občas si pustím věci jako Wohnout nebo Lucie, některé staré věci od Chinaski, které se mi líbí. Blue Effect, některé věci od Olympic a Jirky Korna. Viděla jsem ho naposled na Plesu jako Brno, a to bylo fakt top, opravdu český poklad.

A co mladé české kapely?

To je složité, já moc neposlouchám hudbu, jen v autě, to miluju. Ale myslím, že jsem špatný DJ. Jak zpívají Depeche Mode, I Enjoy the Silence. Líbí se mi Mydy Rabycad, ale ti už jsou tady déle. Novější je kapela Vanua2, jsou úžasní. Je tam kytarista a zpěvák, kteří hráli v Blue Effect s Radimem Hladíkem, než umřel. Nedávno jsem s nimi spolupracovala na jedné písničce, snad spolu v budoucnu uděláme víc věcí.

Máte nějaké hudební přání?

Chtěla bych být zase vidět, ale to je spíš na vládu, kdy skončí nouzový stav. Jednou má nouzový stav končit 25. dubna, pak 11. května, teď 17. Včera jsem dala na Instagram ukázku z pěkného, pět let starého koncertu, který jsem dělala pro Český rozhlas Olomouc. Doufám, že to brzy skončí, a nejen já, ale všichni ostatní muzikanti a umělci vůbec budou moci zpátky na jeviště.

Vy jste se na dobu karantény přesunula na chatu.

Není lehké být v karanténě ve městě se dvěma dětmi. Tady můžeme jít do lesa a ponorka přijde trochu později.

Proměnila jste se v učitelku, když jsou zavřené školy?

Vůbec. Myslím, že můžu říct za většinu rodičů v republice, že nejsme a nechceme být učiteli. Nemáme na to nervy (smích).

Říkala jste, že vaše děti mluví lépe česky než anglicky a že někdy z angličtiny nosí dokonce trojky. Pomáháte jim teď?

To už se zlepšilo, teď mají potíže s češtinou, ale spíš proto, že nedělají domácí úkoly. Čeština je ale jejich rodný jazyk, spolu mluví česky, se mnou anglicky.

Američané se bojí odpovědnosti. Nečekala jsem, že v Česku pocítím větší svobodu.

Zmínila jste, že jste ráda, že vaše děti vyrůstají v Česku. Proč?

První věc – karanténa. Ve Státech to vůbec neberou vážně. Taky myslím, že je špatná doba na to, být mladý hnědý kluk ve Spojených státech. V Americe navíc vymýšlejí, že nebudou očkovat děti. Pak se vrátily spalničky, které už tu nebyly, a lidi kvůli tomu můžou umírat. Američané se také bojí odpovědnosti, bojí se, že dítěti ublíží a pak budou mít deprese. Občas je důležité být na děti přísný.

Bojíte se něčeho vy?

Myslím si, že ani ne. Přijela jsem do Evropy, protože jsem v Americe byla nespokojená. Myslela jsem, že když se podívám jinam, poznám, jak dobře se tam vlastně mám. Nečekala jsem, že přijedu do Česka a pocítím větší svobodu než v Americe.

V srdci jste prý spíš Češka. Změnila vás Evropa, nebo jste vždy cítila, že do Spojených států nepatříte?

Možná jsem tam nikdy nepatřila, tady jsem se cítila – a pořád se cítím – doma. V roce 1998 jsem byla s kapelou měsíc v Curychu. „Švajc“ není můj šálek kávy, připadá mi hodně sterilní. Po týdnu jsem říkala, že chci domů. Ptali se mě: „Do Ameriky?“ „Ne, do Prahy!“ Když jsem to řekla, poprvé jsem poznala, že tady je pro mě doma. Když přijedu do Ameriky, je to takový kulturní šok! Až moc všeho. Já jsem zrychlená, ale tohle je na mě příliš.

Máte nějaký zvyk, o kterém byste řekla, že je americký, a zůstal vám?

Mám ráda, když lidi klepou na veřejných záchodech, než otevřou (smích).

Platí ještě, že byste se chtěla v důchodu odstěhovat na ostrov? A máte představu, jaký by měl být?

Vím, že i v důchodu budu pracovat, protože jsem hyperaktivní a nemůžu přestat. Jaký ostrov, ještě nevím, ale můj plán je, že budu chodit do baru nebo kavárny, kde bude hudba. Lidi budou mít drinky, já zazpívám jednu dvě písničky a zbytek večera bude hrát kapela. Budu nejlepší hostitelka na světě a budu stále rozdávat radost.