"Poklidné procházky se psem? Cha, cha, cha, to víš, že jo."
Než do mého života vstoupil Alfons, Mazánek a řada dočasných smraďochů, měla jsem celkem jasnou představu, co by v mém životě mělo být a taky co by tam být nemělo a chvíle ostudné trapnosti jsem si vytvářela pouze sama. Chuligáni to ovšem hodili úplně na jinej level.
Než do mého života vstoupil Alfons, Mazánek a řada dočasných smraďochů, měla jsem celkem jasnou představu, co by v mém životě mělo být a taky co by tam být nemělo a chvíle ostudné trapnosti jsem si vytvářela pouze sama. Chuligáni to ovšem hodili úplně na jinej level.
Exkrementy kam se podíváš
Můj život se celkově točí nějak moc kolem exkrementů. Než smradoši dorazili, měla jsem představu, že budu sečtělá a zábavná takovým nenuceně intelektuálním způsobem. Realita je ovšem jinde a moje zábavné historky jsou v naprosté většině o hovně. Doslova. A tak celkově se kolem mě nějak moc vylučuje.
Dostávám se tedy do situací, kdy musím například poprosit řemeslníky, kteří zrovna předělávají kuchyň, zda by mohli na chvilku odejít do předsíně, protože můj starý jorkšír stojí ve dveřích se zkříženýma nohama, potřebuje si dojít na záchod a on se stydí čůrat před cizíma lidma, víte. Proč nejdeme ven, ale do kuchyně se mě neptejte, to je na dlouho. Děkuju za ochotu.
"Můžeš mi vysvětlit, co dělají ti chlapi u mě na záchodě?"
"Můžeš mi vysvětlit, co dělají ti chlapi u mě na záchodě?"
Pořád taky něco sbírám a utírám a nejhumornějším zážitkem včerejšího dne byl připravenej pytlík na venčení, původně od hroznovýho vína. Při sbírání jsem zjistila, že má všude takové malé dírky. Asi aby tam šel vzduch. Smála jsem se velmi nenuceně.
Intelektuální je na tom ovšem možná jen moje přemýšlení o pytlících versus ekologie. S papírovým pytlíkem s dalším papírkem uvnitř, ze kterého si složíte lopatičku, prostě neumim a nemám čas si to tam patnáct minut nějak plácat, přehazovat a nasávat atmosféru, než do toho pytlíku polovinu dostanu. Ekologický sáčky jsem zkoušela. Nikde jsem se ovšem nedočetla, co přesně znamená slovo rozložitelné, respektive za jak dlouho se to rozloží a jak je s tímto odpadem dále nakládáno. Nevím, jak se recykluje pytlík s hovnem a jestli by s tím recyklovatelným bylo nakládáno jinak než s tím nerecyklovatelným a já si prostě nechci dělat seminární práce na téma hovno, protože to se zase vracíme k tomu, že nevím, jak se mezi moje hlavní činnosti dne, dostalo řešení vyprazdňování někoho jiného.
Venku
Vzít někam smraďochy je vždycky silnej zážitek, Mazánek ovšem jasně vede. Moje milovaná holčička je totiž extrovert, nevyzpytatelná malá čúza a venkovní zlo. Tu poslední cestu na veterinu jsem jí ještě nezapomněla.
Mazánek není uřvanej typ, který by vyšel z domu a na všechny pokřikoval. Je to typ vybíravé sirény. Kolem pěti psů projde klidně, ale potom se jí šestej nelíbí a začne peklo. Zní to trochu jako siréna od záchranky, je to dlouhý a je to strašný a nejde to nijak zastavit. Můžete jí klidně pověsit za ocas na strom a ona bude řvát dál. Lidé se většinou vrací se podívat, jestli jí tam nevraždim, Mazánek to vyšperkovává „neodejdu, já tu budu stát a řvát“ a při snaze ji odvléci si různě lehá. A když na vás kouká půlka ulice, tak prostě nemůžete odtáhnout psa po zemi pryč.
Poté, co jsem jí dostala do auta, se Mazánek tvářila spokojeně. Ona má cestování ráda, protože to znamená akci a určitě bude nějaká pozornost. Normální psi na veterinu nechodí rádi, jejich majitelé je opravdu po zemi do ordinace sunou a na stole se tváří schlíple a hledají u svého majitele záchytný bod.
Mazánek ovšem vždy nakráčí do ordinace jako by jí to tam patřilo, vyskočí paní doktorce na klín, všem chce dát pusu a ukázat břicho. Naposledy jsem si odnesla spolu s očkováním dotaz, jestli ji doma dostatečně hladíme, když si přišla pro pozornost. Že jsem se cítila jako velmi špatný sluha, bylo Mazánkovi samozřejmě naprosto jedno, na rozloučenou všem zamávala a nechala se milostivě odvézt domů.
Alfons začal s cestováním taky dělat problémy. Když začal vypadat jako větrník, byla jsem nucena přežít uličku hanby a patnáct minut tlačit kočárek s rozhlížejícím se nerudou uvnitř, aby mohl chlapec navštívit svou kadeřnici. Přemýšlela jsem, jestli mu mám napsat na krk ceduli, že ho jen tak nevozim, ale že tam prostě nedojde, anebo tomu nandám korunu a dám si do vlasů třpytivou mašli.
A taky by se asi hodilo říci nahlas, že od příchodu smraďochů navíc nějak podezřele často vypadám jako takovej lepší bezdomovec. Jelikož si už ale nepamatuji, jak se žije bez mýho fajnovýho dočaskařskýho kabátu, musím na závěr říci, že život bez psa musí být hrozná nuda!
