Třicet let draze vykoupené německé jednoty. Rozdíly mezi východem a západem ale mizí

Do Drážďan, hlavního města Saska sousedícího s Ústeckým krajem, můžeme cestovat po dálnici už téměř 14 let a z Prahy se tam vozem dostaneme za necelých 100 minut. Saská metropole ani zdaleka nepřipomíná zanedbané šedivé město, kterých byla před více než třemi dekádami plná nejen Německá demokratická republika (NDR). Drážďany jsou dnes moderním městem a do značné míry také výkladní skříní úspěchu německého sjednocení.

Jenže za vším tím leskem se skrývá obrovské nejen politické úsilí, spousta odříkání a hlavně peněz, které během posledních 30 let směřovaly ze západu na východ. Odhaduje se, že bývalé Západní Německo poslalo svému východnímu a nepoměrně chudšímu bratru od roku 1990 až dva biliony eur, tedy v přepočtu kolem 54 bilionů korun. Taková suma odpovídá desetinásobku ročního hrubého domácího produktu České republiky.

Německá euforie

Němci ovšem na počátku cesty ke sjednocení zažívali euforii. Vzhledem k tomu, že bylo jasné, kdo reunifikací získá více, se na 3. říjen 1990 těšili hlavně „Ossis“, tedy občané NDR. V západních zemích sjednocení vyhlíželi spíše politici, kteří cítili šanci zapsat se nesmazatelně do dějin. A nakonec se jim to opravdu povedlo. Když se dnes zeptáte na největší počin tehdejšího spolkového kancléře Helmuta Kohla, pravděpodobně se vám dostane odpovědi, že měl zcela zásadní zásluhu na opětovném spojení obou německých národů.

Pokud bychom se obyčejných Němců ptali, zda bylo sjednocení států kdysi rozdělených železnou oponou správné, odpovědi by byly nejspíše značně různorodé. Nejen Drážďany, ale i menší města či obce v bývalé NDR jsou nyní daleko hezčí a upravenější než tenkrát, a tak vlastně vůbec nepoznáte, jestli právě stojíte v zemi, kde kdysi řádila Stasi, nebo někde v poměrně bohatém Hesensku. Zapátráme-li ale v datech, zjistíme, že rozdíly zejména v ekonomické úrovni obou německých částí přece jen přetrvávají.

Rozhodně to ale není taková katastrofa jako bezprostředně po pádu Berlínské zdi. V polovině roku 1990 totiž byly západoněmecké mzdy v průměru asi pětkrát vyšší než na východě. Dnes jsou rozdíly v příjmech podstatně nižší a dokonce už ani nelze jednoznačně říci, že platí obvyklé dělení na bohatý západ a chudý východ. Žebříčku jednotlivých spolkových zemí podle ekonomické úrovně na osobu přesto vládnou ty západní. Rozdíl mezi nejbohatším Hamburkem a nejchudším Saskem-Anhaltskem představuje asi 130 procent ve prospěch druhého největšího německého města.

Každý pátý bez práce

Nepomohlo ani to, že se mzdová úroveň ve východních spolkových zemích začala rychle zvedat a ještě do konce století přesáhla 70% úroveň výdělků na západě. A právě to někteří ekonomové považují za jednu z vážných chyb, ke které během procesu sjednocování došlo. „Východní Němci se vzhledem k nižší životní úrovni stali pro své západní spoluobčany nebezpečnou konkurencí na pracovním trhu. Byli totiž ochotni akceptovat výrazně nižší mzdy. Aby ochránily vlastní pracovní místa, využily západoněmecké odbory svou vyjednávací sílu a protlačily rapidní zvyšování mezd na východě. Tomu ovšem zdaleka neodpovídala produktivita, a východní Němci se tak začali stávat nezaměstnatelnými. Výsledkem byl dramatický nárůst východoněmecké nezaměstnanosti, která během 90. let vyletěla z počátečních přibližně deseti až ke dvaceti procentům,“ uvedl pro CNN Prima NEWS Vít Hradil, makroekonomický analytik Raiffeisenbank.

Právě vysoká nezaměstnanost je hlavním důvodem, proč zpočátku panovaly na východní straně rozpaky. Jak už bylo zmíněno, na zmírnění těchto negativních následků putovaly ze západu na východ obří dotace, přičemž v jejich rámci narůstal podíl sociálních transferů až nad 60 procent. Podle Štěpána Křečka, hlavního ekonoma společnosti BH Securities, to ale nebylo optimální řešení. „Východ si na dotace zvykl a stal se na nich závislým. Dotace pokřivily tamní hospodářství a řada východoněmeckých provozů by bez nich nedokázala fungovat. To ukazuje odvrácenou tvář dotací, díky nimž lze zlenivět, protože jejich příjemci nejsou vystaveni volnému trhu,“ řekl pro CNN Prima NEWS.

Prapůvod takového vývoje ale možná tkvěl už v samotném zárodku plánovaného sjednocení. Ještě před vytvořením politické unie bylo totiž nutné myslet na celou plejádu praktických věcí, mezi něž patřila otázka, jakou měnu bude nově vzniklý stát používat. Bylo prakticky nemyslitelné, aby měl jeden stát i nadále dva měnové systémy, a tak se jen řešilo, při jakém směnném poměru občané NDR převedou své uspořené východní marky na ty západní.

Kolik marek za marku

Vzhledem k tomu, že neexistovala žádná vodítka pro jeho stanovení, začalo se o směnném poměru nepokrytě licitovat. Nejprve přišel návrh na výměnu 3 ku 1 v neprospěch východní marky. Politici se ale obávali, že to by vedlo k přílišnému znehodnocení východoněmeckých úspor, což by mohlo sjednocovací proces v očích veřejnosti zdiskreditovat. Východoněmecká vláda podala protinávrh na poměr 1 ku 1. To se zase nezdálo západoněmecké centrální bance Bundesbank, která prosazovala kompromis 2 ku 1 v neprospěch Ostmark.

Vzhledem k tomu, že i Kohlův kabinet a západoněmecká opozice podporovaly 1 ku 1, byl tento směnný poměr stanoven pro částky do šesti tisíc východních marek. Větší objemy peněz už se směňovaly v poměru 2 ku 1. Výsledkem tedy byla výměna 64 miliard východních marek v poměru 1 ku 1 a 211 miliard v poměru 2 ku 1.

Z východních Němců se tak přes noc stali boháči, což se promítlo do každoročního růstu dovozu zboží do zemí bývalé NDR. Ještě v roce 1998 dosahoval obchodní schodek této části Německa asi 50 % HDP. To v kombinaci s tlakem na růst mezd vedlo k již zmíněné dvouciferné nezaměstnanosti. Východní Německo si také prošlo procesem privatizace, která se neobešla bez následků. Hodnota privatizovaného majetku se odhaduje na 1,3 bilionu tehdejších marek, z čehož asi 230 miliard bylo ztraceno. Zejména v podobě ukončení činnosti privatizovaných podniků.

Kdy doženeme Německo?

A jak se v Německu žije dnes? Někdejší ostrá ekonomická hranice mezi východem a západem pomalu mizí, zato se začínají projevovat rozdíly mezi severem a jihem, přičemž jih je ta bohatší část. „Nejdůležitějším faktorem je to, že severnější části Německa jsou bohatší na nerostné suroviny jako například uhlí. Přístup k nim byl po velkou část 20. století velkou výhodou, které se jihu nedostávalo. Musel si tak hledat alternativy. Jenže netrvalo dlouho a uhlí a ocel přestaly být hnacím motorem ekonomiky, zatímco výzkum, inovace a technologie se jím staly. Sever, uchlácholen starými pořádky, na tento vlak nepocítil včas potřebu naskočit a jih mu začal ujíždět,“ zhodnotil Hradil.

Hlavní ekonom banky Creditas Dominik Stroukal vidí však ekonomickou strukturu současného Německa pestřeji. „Rozdělení na západ a východ v Německu stále přetrvává, akorát viditelně jen na severu. Německo tak má co do bohatství spíše tři části: nejbohatší jih, bohatý severozápad a méně bohatý severovýchod. Schválně neříkám chudý severovýchod, protože i tam stále jezdí lidé z českého příhraničí za lépe placenou prací a obecně lepším životem,“ sdělil pro CNN Prima NEWS.

Kdy se lépe placené práce a lepšího života jako v Německu dočkáme i u nás? Ekonomové pro nás nemají dobré zprávy. „Za stávající situace nikdy. Museli bychom zásadně změnit naši ekonomiku od základu a přetvořit ji v tygra, který má šanci nejen dohánět, ale i předehnat. My navíc doháníme pomalu. Tímto tempem to vidím někde kolem roku 2190,“ myslí si Stroukal.

„Existuje názor vycházející z analýzy dosavadní hospodářské historie střední Evropy, že za normálních okolností se Německu nikdy plně nevyrovnáme. Rozumnou ambicí České republiky by podle mne měla být snaha se co nejvíce alespoň v některých oblastech Německu přiblížit,“ uvedl pro CNN Prima NEWS Ladislav Minčič, ředitel Odboru legislativy, práva a analýz Hospodářské komory ČR. Podle něj bychom si měli zvyknout i na to, že Německo lídrem Evropy zůstane. Což je pro Českou republiku vlastně dobrou zprávou.