Padesát velkých turnajů za sedm let existence. Organizace Oktagon tak měla při jubilejním turnaji co oslavovat a v Ostravar aréně nabídla podařenou esenci toho, co tuto značku dostalo tak daleko. Skvělá show, napínavé zápasy a silný mix emocí. Vždy se ale najde i něco, co plánovaný průběh akce naruší. Tentokrát například zahraniční zápasníci podporující Palestinu. „Do p*dele, to se zbláznil?! Tohle se nemůže dít,“ komentoval pro Fight Cast promotér Ondřej Novotný situaci, kdy donutil zápasníka, aby zakryl triko s palestinskou vlajkou.
Máte za sebou padesátý velký turnaj Oktagonu. Co to pro vás znamená?
Je to samozřejmě super, užili jsme si to. Já jsem v tomhle směru ale nemocnej, takže vždycky vidím nějaké chyby. Málo se těším z toho, co se daří, ale je to opravdu super, jak rychle jsme udělali padesát turnajů. A jak kvalitně jsme to zvládli.
ČTĚTE TAKÉ: Není to Muhammad Ali, couvl v kvalitě a častěji ukazuje chyby, říká Végh o Vémolovi
Co vás nejvíc překvapilo při tomto úsilí?
Že se nám podařilo vychovat tolik fantastických bojovníků. To mě překvapuje každý další den. Vždycky, když se zrodí nová hvězda, tak si řeknu, že pořád umíme vytvořit – jak říká Spirit – „z ničeho něco.“
Když se řekne Oktagon, jaký osobní nejkrásnější moment vás napadne?
Asi hned několik. Mám to pořád spjaté s prvním turnajem, kdy nastupuje Lukáš Pajtina, lidi vstanou, začnou řvát a mě začnou téct slzy. Určitě Štvanice. Určitě Zápas století. A určitě teď Kolín a vyprodaná největší německá aréna. A to, že nám za to někdo dává cenu a ti největší frajeři v německém showbyznysu nás berou mezi sebe.
S hlavními legendami česko-slovenského MMA už táhnete pomyslnou káru velmi dlouho. Patří mezi ně i Ivan Buchinger, který odcházel ze sobotního zápasu s Ronaldem Paradeiserem dost poničený. Jak se vám něco takového sleduje?
Samozřejmě se mě to dotýká, protože když přijeli Ivan s Attilou poprvé do Prahy s igelitkou v ruce, vyzvedával jsem je na nádraží před jejich zápasem na Hell Cage. Staral jsem se o ně tady a seznámil se třeba s Ivanovým tátou. Podobná cesta se s jinou generací bojovníků už nikdy nebude opakovat. Co jsem tehdy zažíval s těmito legendami, už zkrátka s nikým nezažiju. Takže se mě to opravdu dotýká. Ale Ivan v mých očích vlastně nepadl… Samozřejmě, že ho Rony porazil, o tom žádná, ale byl to ten Ivan, kterého chceme vidět. Odvedl skvělý zápas, takže klobouk dolů před ním.
Podívejte se na celý rozhovor s Ondřejem Novotným:
Když říkáte, že už se taková cesta nebude s nikým opakovat… Je před námi příští rok souboj Attila Végh vs. Karlos Vémola 2. Jestli oba dodrží slovo, bude to jejich poslední zápas. Znamená to pro vás něco?
Nemyslím na to. Na tom místě se pak dojmu, užiju si to. Doufám. A pak stejně tak jako oni půjdu dál. A uvidíme, jestli to bude rozlučka. Pokud ano, bude velkolepá. Jestli to bude mít pokračování, to je napsané někde tam nahoře a budu se na to těšit.
Coby promotér musíte ale určitě myslet na to, co když to tak bude. Co to bude znamenat pro Oktagon, až oni zmizí ze scény?
Nic zásadního. Bude to pro mě znamenat něco spíše jako pro fanouška. My jako organizace už jsme dál. Říká se, že klub je větší než nějaký hráč. A Oktagon je větší než nějaký bojovník. Karlos samozřejmě není jen nějaký bojovník, stejně jako Attila. Jsou to absolutní hvězdy, které to tady rozsvítily. Ale už stadiony rozsvěcují i další. Takže život je krásnej, že nezastavuje, jde pořád dál a na nikoho z nás nečeká.
Když jste oznámili termín souboje Végh vs. Vémola 2, slovenský bojovník jako by to začal brát opravdu vážně.
No jasně. Protože se tam musí dostat mentálně, že jo… Sranda skončila, posmívání se, prdelky a bratříčkování je pryč. Teď už je to prostě soupeř, kterého vlastně musí nenávidět. A každý den vstávat s tím, že mu nakope zadek.
Někdy to vypadá jako selanka, že je Oktagon za vodou a vše je zalité růžovým obláčkem, ale není to tak. Tím jak rostete, máte i větší problémy.
Na tiskové konferenci Oktagon Time měl dánský zápasník Jonas Mågård na sobě tričko s nápisem „Svobodu Palestině“, navíc s palestinskou vlajkou na rameni. Hned, jak jste si toho všiml, donutil jste ho, aby si oblékl mikinu. Naštvalo vás to hodně?
Asi to nechci ani komentovat. Já nechci být… Zase mě teď třeba označovali za fotku s Jarkem Nohavicou. Nestavím do role nějakého morálního majáku. Jsem, kdo jsem. Říkám, co si reálně myslím. A jestli se to někomu líbí, nebo nelíbí, na to často úplně nemyslím. Chápu, že to vyvolává spoustu pocitů. Že si do mě lidi nějaké věci i projektují. Ale já jsem člověk jako všichni ostatní. S chybami a přešlapy. Nedokonalý. Ale tohle pro mě bylo šílenství. Člověk se o tom musí s bojovníky bavit. Třeba Losen Keita (nastoupil do zápasu s nápisem Svobodu Palestině, pozn. red.) je vám schopný vysvětlovat, jak co je… Nicméně dneska ve světě fake news a různých propagand je to zkrátka strašně těžký. Já mám ale nějakou možnost něco ovlivnit, něco rozhodnout, a když jsem tohle viděl, tak jsem si řekl: „Do p*dele, to se zbláznil?!“ Tohle se nemůže dít. Určitě ne u mě doma.
chceš bejt světová organizace a pak se objímáš tady s udavačem z Těšína co si klidně natáhne ruku Putinovi pro vyznamenání moc hezký.... #MorálníMaják pic.twitter.com/Gc4cRmFxrT
— ⓦ (@wladocz) December 7, 2023
Co bylo pro vás za dobu existence Oktagonu asi nejtěžší řešit?
Já to zapomínám, abych řekl pravdu. Ale dělám si poznámky, abych se jednou bavil tím, že to sepíšu do nějaké kroniky Oktagonu. Těžký chvíle přicházejí pořád, každý turnaj. Ale fakt nevím, nedokážu říct jednu věc. Určitě různé půtky, kdy jsme nejistí. Někdy to vypadá jako selanka, že je Oktagon za vodou a vše je zalité růžovým obláčkem, ale není to tak. Tím jak rostete, máte i větší problémy.
Tento projekt jste začal s Pavolem Nerudou stavět v roce 2016. Pomyslel jste si už tehdy, že z toho bude něco tak velkého? Nebo to překročilo vaše představy?
Nepřekročilo. Já byl na obřím stadionu Tokyo Dome před tím, než jsme založili Oktagon. Byl jsem v Amsterodamu, kde bylo pětatřicet tisíc fanoušků. Fakt jsem toho objel a viděl hodně, než jsme to spustili, a vědomě jsem se rozhodl, že budu dělat bojové sporty jako komentátor, moderátor a člověk, který se o to stará, protože bojové sporty porostou. Nechci se tvářit jako Sibyla, rozhodl jsem se tak, protože jsem si říkal, že to k nám taky musí jednou přijít. A já tomu chci rozumět a být „Robert Záruba bojových sportů“. (pousměje se) Aby se mě zkrátka každý ptal a já byl tou hlavní tváří. Což se mi nějakým způsobem podařilo. Ale není to pro mě konec. Mám v hlavě úplně šílené věci a připadají mi reálné.
Vždy jste říkal, že MMA je nejkrásnější sport na světě, čemuž se mnozí divili. Proč si to myslíte?
Protože jsou v něm převážně hrdinové. Samozřejmě spousta těch kluků je pořád ještě z těžkých podmínek a jsou to sígři, kteří dělali často špatné věci a tak dále. Ale pro mě je hrdinství to, co vidím na tréninku, v přípravě, při shazování a potom při zápasech. Následně i respekt a úcta, schopnost přijmout porážku, sednout si zbitý na tiskovce a čelit otázkám. To si myslím, že se v jiném sportu v takové syrovosti prostě neděje. Takže proto je to pro mě nejkrásnější sport.
