Přesně před padesáti lety, 12. března 1975, byla na šibenici pankrácké věznice popravena Olga Hepnarová. Stala se poslední ženou, kterou postihl trest smrti v Československu. Její čin, kdy úmyslně vjela nákladním automobilem do lidí čekajících na tramvajové zastávce v Praze, šokoval veřejnost a dodnes vzbuzuje otázky o jeho příčinách. Dalo se této tragédii zabránit?
Olga Hepnarová, tehdy 22letá řidička, se cítila jako oběť neustálého ponižování a psychického nátlaku od svého okolí – rodiny, spolupracovníků a společnosti obecně. Tento pocit bezmoci a odcizení ji dovedl k myšlenkám na pomstu. Nejprve uvažovala o vykolejení vlaku nebo střelbě do lidí, ale nakonec se rozhodla pro nákladní automobil Praga RN, který použila jako smrtící nástroj.
ČTĚTE TAKÉ: Zmizel soudce Kafka známý z kauzy „Metanol“. Podle známých se choval zvláštně
Vybrala si tramvajovou zastávku na ulici Obránců míru (dnes Milady Horákové) v Praze, kde se často shromažďovalo větší množství lidí. Když na místo dorazila, zastávka byla poloprázdná, protože právě odjel spoj. Rozhodla se tedy objet místo ještě jednou. Kolem druhé hodiny odpoledne pak úmyslně najela do chodců. Na místě zemřeli tři lidé, dalších pět podlehlo svým zraněním. Mezi oběťmi byli převážně starší lidé, kteří neměli šanci útok přežít.
Bezprostředně po činu Hepnarová nejevila žádné emoce. Klidně seděla v kabině vozu a čekala na zatčení. Již před útokem rozeslala dopis do redakcí novin, v němž vysvětlila svůj motiv: „Prosím, abyste přijali tento dopis jako dokument. Byl napsán jako obrana proti případnému znevážení mého činu. Také chci poukázat na to, že jsem člověk, který se dosud pohyboval v mezích duševní normy. 13 let jsem vyrůstala v takzvané dobré rodině. Jsem bita a týrána – hračka dospělých a oběť školních dětí. Nemám přátele a nikdy je mít nebudu,“ napsala Olga v dopise.
Rodinné zázemí
Olga pocházela z dobře situované rodiny – otec pracoval v bance, matka byla zubní lékařka. V dětství byla dobrou žákyní, ale již tehdy měla problémy s ostatními dětmi. „Kluci i holky vyciťovali, že se jich bojím. A právě to z nich udělalo bestie. Bili mě, ponižovali, většina učitelů je v tom podporovala,“ popisovala.
Pocit nepochopení a chladu ji provázel i u jejích nejbližších. „Nikdy mi nebylo jasné, proč si mě vybrali za otloukánka, a to poprvé u Hepnarů už od narození a stále. Protože jsem měla sestru, mohla jsem srovnávat chování rodičů. Se mnou jednali podstatně hůře,“ sdělovala Olga. Ve třinácti letech se proto pokusila o sebevraždu a necelý rok strávila v psychiatrické léčebně. Podle lidí, s nimiž přišla do kontaktu, byla zvláštní – málomluvná, uzavřená a bez přátel.
V osmnácti letech dokončila učební obor knihařství a odešla od rodičů. Po několika neúspěšných pracovních pokusech se vrátila domů, což ještě prohloubilo její pocity bezmoci.
Veřejné varování
V roce 1970 se pokusila zapálit rodinný dům v Zábrodí na Náchodsku, k čemuž se přiznala až později během výpovědí. Poté se přestěhovala do Prahy, kde našla práci jako řidička. Začala se ještě více izolovat od ostatních a našla si malou chatku v zahrádkářské kolonii. Místo úniku jí ale samota přinesla ještě hlubší pocity temnoty a nenávisti.
Zásadní pro ni bylo setkání na komisi městského národního výboru, kam ji předvolali kvůli nedoplatkům ohledně její chatky. Bez ohledu na to, zda to někoho zajímalo, tam pronesla své „veřejné varování“ – oznámila členům komise, že nenávidí lidi a chce se jim pomstít.
Jedna členka komise na to reagovala s obavami, že s takovými myšlenkami by neměla pracovat jako řidička – mohla by totiž auto zneužít k něčemu nebezpečnému.
Pokus o záchranu
Olga Hepnarová se z Oleška přestěhovala na podnikovou ubytovnu – podle svých slov do „nestvůrného Babylonu“, kde téměř s nikým nekomunikovala. „Málokdy promluvila. Většinou řekla jen ‚ahoj‘,“ vzpomínala její spolubydlící. „Měla spoustu těžkých psychologických knih, co člověk normálně nečte. Neusmívala se.“
Když si chodila pro výplatu, u výdejního okénka stála tak dlouho, dokud si jí někdo nevšiml. Sama by úřednici nikdy neoslovila.
V té době už měla zkušenosti se vztahy s muži i ženami. Jejím nejbližším přítelem byl Miroslav David – muž, který se vůči společnosti vymezoval podobně jako ona a trpěl psychickými problémy. Snažil se jí pomoci. Psával jí dopisy i do vězení a vyšetřovatelům zaslal dlouhý rozklad o jejím stavu. Společně s ním možná podnikla svůj poslední pokus o záchranu.
Na jaře 1973 ji David doprovodil na psychiatrické oddělení, kde se sám léčil. Lékař později popsal jejich setkání: „Přišli po skončení pracovní doby. Na můj dotaz, proč přichází, děvče odpovědělo, že chce jít do Bohnic, protože se cítí unavená a chce si odpočinout.“ Aniž by tušil, čemu tehdy dost možná mohl zamezit, poslal Olgu domů s tím, že psychiatrická léčebna není určena pro odpočinek.
Pomsta společnosti
Olga svého činu podle svých slov nelitovala: „Pokud jde o osoby, které přišly o život nebo utrpěly nějaká zranění, u nich necítím žádnou lítost. Mrzí mě jen, že vznikla věcná škoda, tu jsem způsobit nechtěla a stalo se to zcela náhodou,“ řekla jednomu s psychiatrů. Přiznala dokonce, že jí mrzí, že obětí nebylo víc.
Soudní znalci u Hepnarové diagnostikovali poruchu osobnosti, konstatovali však, že netrpí duševní chorobou a je za čin plně odpovědná. V dubnu 1974 ji Městský soud v Praze uznal vinnou a odsoudil k smrti. Verdikt posléze potvrdily také odvolací soudy, žádost její matky o milost prezident zamítl. V té době třiadvacetiletá vražedkyně byla popravena 12. března 1975. Těsně před exekucí v pankrácké věznici se psychicky zhroutila. Kladla odpor a k šibenici ji zřízenci museli doslova dovléct.
Olgou Hepnarovou se o tři dekády později podle vlastních slov nechal inspirovat lesní vrah Viktor Kalivoda, který v roce 2005 zastřelil tři náhodně vybrané lidi v lesích na Brněnsku a Kladensku. Doživotní trest si odpykával ve Valdicích na Jičínsku, kde v září 2010 spáchal sebevraždu. V březnu 2016 měl premiéru oceňovaný film Já, Olga Hepnarová režisérů Tomáše Weinreba a Petra Kazdy, který vznikl v česko-slovensko-polsko-francouzské koprodukci s polskou herečkou Michalinou Olszańskou v hlavní roli.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Surový útok v Brně. Žena nabízela na ulici sex. Když muž odmítl, pasák ho zkopal a okradl
