Temné mračno divokého kmene zažehovalo oheň požárů, všude padala setba smrti. Tak český kunsthistorik Jaromír Neumann vylíčil zničení antické Aquileie kmeny Hunů v roce 452. Třistatisícové město, druhé největší po starověkém Římu, od té doby živoří a nyní má jen tři tisíce obyvatel. Většina antických rozvalin zůstává zatím v hlíně, což je i důvod, proč Aquileiu chrání UNESCO.
Stěhování národů, vpád barbarů, Arabové na Pyrenejském poloostrově, expanze Tatarů, invaze Turků. To je namátkou několik názvů kapitol ze školního dějepisu, z nichž vyplývá, že žádná civilizace to nemá v Evropě na věky jisté. Ani ta současná. A kdo si chce připomenout, jak zanikla starověká římská říše, nechť se vypráví do nenápadného severoitalského městečka Aquileia nedaleko Udine. Z centra Prahy je to pouhých 725 kilometrů.
Když římské velkoměsto Aquileia v roce 452 rozvrátily kmeny Hunů, již se nevzpamatovalo. Mezi kamennými troskami sice vyrostla raně křesťanská bazilika, někdejší sláva se ale nikdy nevrátila. Po půldruhém tisíciletí dávný rozvrat druhého největšího římského města alespoň způsobil, že Aquileia byla v roce 1998 zapsána na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Nové Pompeje
Důvody k zápisu na seznam UNESCO jsou pro řadového turistu trochu skličující. Komisaři oceňují především to, co návštěvník nemůže spatřit. Starověké památky schované v hlíně, pod zástavbou, ale hlavně pod poli a lukami. Občas se proto říká, že Aquileia je pro italské archeology něco jako nové Pompeje.
Jediný vyhlazovací tábor s krematoriem v Itálii byl v Terstu. O prohlídky je zájem
Italský Terst je považován za romantický secesní skanzen habsburského mocnářství s přímořskou atmosférou. Dvousettisícové město však prožilo i temnou minulost, o níž vypráví třeba koncentrační tábor Risiera di San Sabba zřízený v roce 1943. Jediný vyhlazovací lágr na území Itálie.
Sedím na lavičce před Národním archeologickým muzeem v Aquileii a pročítám zápisky, které jsem si udělal ještě v Česku. Dorazil jsem na místo, kde starověký Řím dostal jednu ze zdrcujících ran od barbarských kmenů. „Do Itálie se v čele hunských jezdců přihnal Attila. Temné mračno divokého kmene zažehovalo oheň požárů, všude padala setba smrti. Roku 452 lehla popelem Aquileia. Obyvatelstvo hledalo spásu na těžko přístupných ostrovech benátské laguny,“ vylíčil zánik města český kunsthistorik Jaromír Neumann v roce 1959.
Dneska už tak barvitě nepíšou kunsthistorikové ani autoři turistických průvodců. I vyprávění průvodců v samotné Aquileii jsou spíš faktografická, bez emocí. Osobně jsem ohromen už na nádvoří muzea, na kterém jsou k vidění stovky pohřebních uren někdejších starověkých obyvatel města, které mělo na vrcholu slávy až 300 tisíc obyvatel. Kamenné schrány na lidský popel jsou prázdné a neoznačené, nikdo už nezjistí, koho ukrývaly.
Zaklepat na římskou urnu
Napřed si tohle zvláštní kolumbárium, v němž jsou urny naskládány do tvaru velkých pyramid, jen ohromeně prohlížím. Pak dostanu odvahu a začnu na některá kamenná víka klepat sevřenou pěstí. Ozývají se duté zvuky, z každé urny v jiné tónině. A najednou mám pocit, že vstupuji do nějakého přímého kontaktu s dávnými obyvateli města. Nechci ale reportáž ohýbat někam do mystiky a raději se opřu o starověkou literaturu, která je v archeologickém muzeu hojně citována.
Tak třeba v roce 238 se v Aquileii rozhodovalo, kdo bude příštím římským císařem. Pokud si chtěl moc uchovat císař Gaius Iulius Verus Maximinus, musel dobýt právě tohle strategické město, které drželi stoupenci vzdorocísaře Gordiana. Maximinus neuspěl, tehdejší válku o Aquileiu dramaticky líčí třeba dílo římského historika Héródianose, jeho současníka. Dějepisec uvádí, že město je obchodním centrem říše. A kdo ho drží, ten je i pánem Říma.
Hořící asfalt na nepřítele
Musely to být nesmírně kruté boje. „Aquilejští shazovali na obléhatele kamení. Mísili i síru a asfalt s pryskyřicí a olejem a vlévali tuto směs do dutých nádob. Vše pak zapálili, a když se vojsko přibližovalo k hradbě, vylévali na ně rázem proud hořící směsi. Pryskyřice smíšená s látkami, o nichž jsme hovořili, padala dolů, stékala vojákům po obnažených částech těla a všude pronikala,“ popisoval obléhání z roku 238 dějepisec Héródianos.
Ničení německých hřbitovů v Sudetech aneb Jak radnice organizují barbarství
Vyvrátit i s kořeny, tak se samosprávy některých obcí v pohraničí pořád dívají na vyhnané německé obyvatele. A likvidují jejich hroby, což mimo jiné zapovídá i směrnice Úřadu vlády ČR. „Vzít buldozer a ničit, to je barbarství,“ říká Jindřich Machala ze spolku Lubavia, který rovy Němců naopak zachraňuje. Loni bylo zničeno třeba německé pohřebiště ve Starých Křečanech na Děčínsku, nyní hrozí zánik hřbitova v Chomýži na okraji Krnova.
Na bojišti záhy ležely stovky mrtvol a válku nakonec ukončili sami vojáci útočících šiků, kteří svého velitele a císaře Maximina zradili, zavraždili a poddali se Římu.
Občanskou válku město přežilo, vpád barbarských Hunů s obávaným vojevůdcem Attilou v roce 452 už nikoli. Opuštěné římské rozvaliny v následujících staletích zavál pověstný prach, který časem vytvořil několikametrovou vrstvu zeminy. Antická Aquileia tak dnes opravdu leží především pod zemským povrchem, i když něco už bylo vykopáno.
Jsou to nové Pompeje, „mumie“ zalité do sopečného popela se tu však najít nedají, jen tisíce uren. Když UNESCO v roce 1998 připsalo město na Seznam světového kulturní dědictví, komisaři zdůraznili: „Jedná se pravděpodobně o největší římské město v celém středomořském světě, které z velké části zůstává nedotčené pod velkými plochami zemědělské půdy a pod dnešním městem. Jeho výzkumný potenciál je obrovský a představuje jedinečnou archeologickou rezervaci.“
Antika na každém kroku
Informaci o zasypaném archeologickém pokladu zná především odborná veřejnost, turista je spokojen i s tím, co už bylo vykopáno. Vidět tu může třeba zříceniny římského fóra, antických vil, fascinující základy obrovského říčního přístavu i ojedinělý římský hřbitov. Podle mě je největším lákadlem městečka jakýsi starověký genius loci, patrný skoro na každém kroku. Zničit statisícové město z kamene není lehká věc, takže fragmenty antiky lze najít v každé místní usedlosti, na každičké zahradě i kdekoliv ve veřejném prostoru. Prostě všude.
Z kamenných římských desek jsou sestaveny i stoly před hostelem, v němž přespávám. A všude na pozemcích sousedů vidím další a další vzkazy z éry císařů. Korintské i jónské hlavice římských sloupů, kanelované fragmenty dalších stavebních prvků, paty sloupů, urny, zbytky kladí ze štítů budov, metopy. Procházka zahradami a dvory starousedlíků je jako listování učebnicí římské architektury. Fascinuje mě piniová šiška v reálu a pod ní ležící kamenná piniová šiška z počátku našeho letopočtu. Jen tak položená v trávě.
Refosco. Víno, které přežilo
„Kdysi tu žilo 300 tisíc lidí, teď je nás něco přes tři tisíce. Ale pořád jsme potomky původních Římanů,“ shoduje se skupinka místních vinařů v hospodě Aquila Nera, v níž se scházejí starousedlíci. Historici to potvrzují. Starověký svět sice padl, ale všichni Římané nezemřeli s ním a částečně se smísili s dobyvateli. A dále společně vyráběli víno značky Refosco, které patří i dnes k vyhlášeným místním značkám.
Ranní kocovina z Refosca se v Aquileii výborně léčí u místních kašen, studní a dalších „věčných“ kohoutků, které jsou rozmístěny po celém městečku a čtyřiadvacet hodin denně z nich vyvěrá ledová voda z podzemních pramenů. A ještě poslední snímky, samozřejmě spojené s antikou. Části římských sloupů jsou k vidění v každičké ulici, kde mají různou úlohu. Tu tvoří patník, tam kus plotu, jinde jsou přímo součástí domu. Antika tu skončila před patnácti sty lety, ale zároveň tu zůstává na věčné časy.
