Ukradený hrdina. Kapitán Jaroš ve skutečnosti komunisty nesnášel, Gottwalda chtěl zmlátit

Hleděl jsem do modrých, laskavých očí staletého starce. Jejich majitel si odkašlal a pomalu, trochu sípavě mi řekl: „Pane, rád bych vám něco řekl o jednom obrovském hrdinovi…“

A Gustav Singer vyprávěl.

Jako polní lékař byl za druhé světové války součástí československých jednotek, které se za obrovských ztrát probily ze SSSR do vlasti. Přežil Duklu. Přežil bitvu o Kyjev. Přežil Sokolovo.

A právě u něj se při našem povídání zdržel, když ještě jednou zopakoval: „Ach ano, Otakar Jaroš. To byl opravdu obrovský hrdina. Znali jsme se osobně už z Buzuluku. Statečný člověk. Velmi oddaný. Se svými muži bránil Sokolovo ze všech sil, než se z lesa objevily desítky německých tanků. Velitel Ludvík Svoboda mu dva dny předtím rozkázal: ‚Otakare, svou pozici musíš na každý pád udržet.‘ Jiný by troubil k ústupu, Jaroš ne. I s dalšími tam proto zahynul.“

Singerova slova dnes zní z obrovské dálky, i on sám už je několik let po smrti. Výstižně však představují muže, od jehož narození uplynulo přesně 110 let.

Výstižně, a přece nedostatečně.

Zredukovat odkaz chrabrého důstojníka pouze na osudný 8. březen 1943 by totiž bylo k mělnickému pedantovi na kázeň a vojenskou disciplínu nespravedlivé. Byť na nespravedlivý výklad toho, kým Jaroš doopravdy byl, jsme si mohli za ta desetiletí zvyknout.

Hned několik poválečných generací se ve škole dokola učilo, že náležel k největším komunistickým ikonám. Byl přece prvním cizincem, kterého v Moskvě ještě za války vyznamenali titulem hrdiny Sovětského svazu. Po roce 1948 se po něm ve vlasti pojmenovávalo kdeco.

Jenže ono to bylo všechno trochu jinak.

Jakkoliv to nejdůležitější – Jarošovo hrdinství – zpochybnit nelze.

„Byl to skutečný vlastenec, vzorný voják, který se nebál položit život za svobodu Československa. Věděl, že v boji o Sokolovo nemá šanci přežít,“ řekl autor Jarošova nedávno vydaného životopisu Jiří Klůc. „Komunistický režim z něj bohužel vytvořil svou legendu, což v lidech do jisté míry přetrvává dodnes.“

S Poláky mířícími do Katyně

Malý Otakar chodil do Sokola, hrdě nosil skautskou uniformu. Zhlédl se ve strýci Františku Konopáskovi, legionáři od Zborova. I díky němu si vypěstoval velmi vřelý vztah k masarykovským ideálům. Jakmile se z hocha prohánějícího mičudu stal uvážlivý a cílevědomý mládenec, přijal po vstupu do vojska za svou i klasickou prvorepublikovou praxi apolitické armády. Právě to ho později postavilo proti komunistům.

Svůj názor si ostatně mohl udělat dost rychle. Po napadení země nacisty odešel do Polska, zanedlouho byl však internován sovětskými vojáky. Podle pamětníků se s dalšími Čechoslováky ocitnul za ostnatým drátem společně s polskými důstojníky, které Sověti záhy popravili v Katyni.

Dopadl přece jen lépe, po německém útoku na SSSR se v Singerem zmíněném Buzuluku připojil k formující se československé jednotce, coby zkušená šarže se podílel na výcviku poddůstojníků.

Nadřízení si jej vážili, jemu však velmi brzy začala být tuze protivná snaha komunistů o bolševizaci Svobodovy armády.

„Byl to důstojník demokratické armády, ve které byla politická práce zakázána. Vojáci dokonce neměli v Československu ani volební právo. Pokud se tedy někdo snažil vnášet do armády politickou agitaci, bylo to vlastně ilegální,“ vysvětluje historik Eduard Stehlík.

Nic z toho v normalizačních učebnicích dějepisu nenajdete. Jaroš ve skutečnosti přímo u Svobody protestoval proti činnosti Klementa Gottwalda a dalších komunistických poslanců, kteří se za krajanskými vojáky vypravili až do Buzuluku. Hospodářské noviny před lety citovaly Grétu Koutnou z velitelství Svobodova štábu, podle níž měl Jaroš dokonce prohlásit, že „po návratu domů Gottwaldovi rozbije držku“.

Není náhoda, že si NKVD vedla na hubatého Čechoslováka spis, v němž upozorňovala na Jarošův údajný nepřátelský vztah k SSSR. Že jej někteří komunističtí spolubojovníci nazývali fašistou, prosovětský velvyslanec Zdeněk Fierlinger se ho chtěl za každou cenu zbavit, poslat jej na Střední Východ.

To se budoucímu předsedovi československé vlády nepodařilo, a tak Jaroš v březnu 1943 se svou 1. rotou odhodlaně bránil vysunuté pozice na břehu řeky Mža. Promrzlí, s mnoha desítkami kilometrů v nohách, tu Čechoslováci hodiny statečně odolávali, než je Němci zatlačili ke zdejšímu kostelu. Nemohlo to dopadnout jinak – zabit byl Jaroš (tehdy ještě nadporučík), zabito bylo i dalších 70 členů praporu.

Těžko hádat, jak by hrdina od Sokolova dopadnul po komunistickém převratu, pokud by ho před 79 lety nepřipravil o život kulomet z německého tanku. Dost možná by od Gottwaldových soudů vyfasoval obludně nespravedlivý trest smrti stejně jako někdejší přednosta spojovacího oddělení 1. čs. armádního sboru v SSSR František Skokan. Nebo by byl jako jiní podobní machři z východní fronty zavřený na dlouhé roky v lágru s rudou hvězdou.

Takhle se o něm vymýšlely básničky, odhalovaly se mu sochy a pamětní desky, jeho jméno dostaly pražské nábřeží i mělnický soubor písní a tanců, objevil se na známkách i v názvu basketbalového turnaje či tankového a spojovacího pluku, pionýři skládali přísahy, že zůstanou věrni jeho komunistickému odkazu.

„Byl zkrátka bezpečně mrtvý. Jarošova legenda tudíž nemohla být kontaminována jeho poválečným osudem,“ vysvětloval historik Tomáš Jakl.

Když jsem se kdysi loučil s Gustavem Singerem, chytil mě před odchodem za rukáv a jako úplně poslední věc mi zašeptal: „Válka je, pane, hrozná věc.“ Být tenkrát pohotovější, odpověděl bych, co mě naučil Jarošův osud. „Hrozné je někdy i to, co následuje po válce.“