Rodný dům Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích
Jana Kubiše měli ve škole za pěkné kvítko, patřilo k němu rošťáctví a nahánění děvčat. Jenže ševcův syn z Dolních Vilémovic u Třebíče to v životě neměl lehké – dávno před tím, než poslal do pekla nacistického tyrana Reinharda Heydricha, mu jako malému brzy zemřela maminka, vyrůstal v chudobě, musel se obejít bez táty zavřeného za choulostivý přečin. Dnes stojí před Janovým rodným domem busta. A hrdinova neteř se synovcem pro CNN Prima NEWS vyprávějí, že se rodina dočkala mnohé bolesti nejen za války, ale i po ní.
Zblízka má oči úplně jak on; nejsem prý ani zdaleka první, kdo jí to říká. Když si Julie Fňukalová stoupne k velkému obrázku svého strýce Jana Kubiše, příbuzenské pouto s válečným hrdinou nezapře.
„Nemyslete si, Honzíček byl jako malý kluk pěkný zbojník,“ říká paní Julie s úsměvem. „Ale u nás v rodině to tak zkrátka je. Jsme veselí, rádi se bavíme.“
Ve světnici krásně zrekonstruovaného stavení číslo popisné 79 se pak pouští do vyprávění, které zahrnuje dávno zaprášené rodinné radosti i tragédie, atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, věznění a popravy, sousedskou nevraživost, ale i lidskou nezdolnost, statečnost.
Hrdost.
Velkou hrdost.
Právě tady, ve stísněné jizbě s okny k hlavní silnici na Lipník, přišel 24. června 1913 na svět nejslavnější rodák Dolních Vilémovic. Narodil se krásné Kristině a přičinlivému pantátovi Františkovi, ševci od firmy Chlubna. Za okny bučela kravka a mečela koza, v několika skromných cimrách panoval pořádný cvrkot.
Prvorozený Josef sice po roce zemřel na plicní katar, ještě do Velké války ale z povijanu vedle Jana vykukoval i Ruda, po otcově návratu z fronty přibyli i Františka a Jaroslav. Roku 1919 všichni toužebně očekávali šestého potomka, Marušku. Dopadlo to smutně. Honzíček zrovna chodil do první třídy, když po porodu kvůli komplikacím přišla o život jak dceruška, tak matka Kristina.
Táta ve vězení
Ale že se otec František nikdy s ničím moc nemazal, už čtyři měsíce po funusu slavil další veselku, tentokrát s vdovou Marií Dusíkovou, sousedkou, která byla doma dvacet metrů za Kubišovic chalupou.
Rodný dům Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích. Zdroj: Lukáš Hron
Pro malého kluka to muselo být zlé. Tím spíš, že se k maceše a jejím pěti dětem pod jednu střechu na rozdíl od táty nevešel; stěhoval se k prarodičům.
„Janův vztah s otcem zřejmě nebyl ideální, asi se cítil trochu odříznutý,“ míní bývalá dolnovilémovická starostka Jitka Boučková.
Švec František Kubiš se navíc i dál činil. Ve Velké válce jej sice postřelili do nohy, v mnoha důležitých ohledech ovšem zjevně zůstal jurou i po sundání uniformy. Se svou novou ženou si rychle pořídil další čtyři potomky, mimo to přivedl do jiného stavu i její dcery Františku a Josefu. Za první nemanželské dítě s nezletilou si poseděl rok v káznici, bezproblémové to nebylo ani u druhého.
„Pravděpodobně totiž šlo o znásilnění,“ říká mi lapidárně Jiří Dusík, synovec Jana Kubiše.
S odstupem mnoha desetiletí nahlížíme do hlubin, kterými by se na veřejnosti nechlubila žádná rodina. Citlivé téma to pochopitelně bylo i u Dusíkových, tím spíš, když se do toho za komunistické totality přimotaly i politické okolnosti – druhá manželka Františka Kubiše byla sice Jiřího a Juliinou babičkou, o své genetické spřízněnosti s parašutistou z RAF se však dozvěděli až jako dospělí, po sametové revoluci.
„U nás se o tom do té doby vůbec nemluvilo,“ potvrzuje neteř Jana Kubiše. „Mám pocit, že v obci se to vědělo. Ale věděl to i náš táta? Těžko říct. Jeho maminka mu tvrdila, že žádného otce nemá. Osobně jsem toho názoru, že když se chlapi v hospodě napili, nebylo možné, aby mu to někdo do očí neřekl. My jsme se s touhle historií každopádně v pohodě smířili. Teď alespoň víme, kam patříme. A jsme na to hrdí.“
Ať nemočí do umyvadla
Stavení pod mohutnou moravskou lípou bylo ještě před pár lety zchátralé, odsouzené k zániku. Teď díky místním nadšencům a elánu bývalé starostky Boučkové svítí novou fasádou, střecha je z gruntu vyměněná, dvorek i vnitřek budovy vycíděné, vrata od stodoly jsou opravena. V síni stojí bicykl, který se našel na půdě. A vůbec není vyloučeno, že právě na něm jezdil mladý Jenda za sukněmi z širokého okolí.
Kdo chce, může se tady před velkou Kubišovou podobiznou zasnít. Ještě jednou si představit, jak to v chalupě vypadalo, když byl budoucí člen operace Anthropoid ještě pískle.
Jeho kamarád Alois Denemarek později vyprávěl, že kluk od Kubišů býval přemýšlivý typ, rád prý sám vysedával ve stráni pod vysokou borovicí.
Jenže školní záznamy dávají za pravdu spíš Julii Fňukalové. Stojí v nich pohoršené poznámky, že Jan jednou močil do umyvadla, jindy že ukradnul nůž, házel kamení, byl drzý, mezi vyučováním bil a škrtil spolužáky.
Vypovídající je i dochované vysvědčení:
Mravy 2
Pilnost 3
Náboženství 2
Čtení 3
Mluvnice a pravopis 2
Tělesná výchova 2
Na všechno z toho pohlíží paní Julie shovívavě.
„Co se dá dělat. Byl to divoch, stejně jako jeho táta. Můj kluk mi do devětadvaceti taky dával pěkný ceres, geny se prostě nezapřou,“ směje se.
Jan Kubiš každopádně moc dlouho na cizí třešně kolem Dolních Vilémovic nechodil. Po třech letech u babičky se odstěhoval za matčinou tetou do Ptáčova, začal si vydělávat jako čeledín na statcích v Lipníku a Rudíkově, zapojil se i do katolické tělovýchovné organizace Orel. Uteklo pár let a z holobrádka byl najednou voják – nejdřív u 31. pěšího pluku Arco ve Znojmě, později v Jihlavě. Tam se potkal s bratrem Jarkem, který si mezitím vysloužil hodnost svobodníka. Právě on byl pro Jendu odmala nedostižným vzorem.
„Po vesnici se vždycky říkalo, že Jaroslav měl ještě daleko větší vojenské předpoklady. Chlapi odsud říkali, že čin typu atentátu na Heydricha by rozhodně čekali spíš od Jarka než od Honzíčka,“ svěřuje se paní Fňukalová.
Uříznutá hlava
A přece se 27. května 1942 postaral o nacistickou zrůdu právě Jan. To už byl dávno elitním vojákem, který se po okupaci země dostal přes Polsko, Afriku a Francii do Velké Británie. Získal československý i francouzský válečný kříž, v posudku Angličanů byl hodnocen druhým nejlepším stupněm.
Jiří Dusík, synovec parašutisty Jana Kubiše, v osudové kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje. Zdroj: Archiv Julie Fňukalové
Než spolu s kamarádem Jozefem Gabčíkem splnili zadaný úkol, navzdory všem přísným zákazům se po seskoku vypravil do Dolních Vilémovic a tajně se potkal s Jaroslavem.
„Jeden pamětník mi osobně vyprávěl, že je spolu viděl,“ tvrdí Fňukalová. „Rodiče místního kronikáře měli kovárnu, jeho dědeček prý Jaroslavovi vyrobil kovovou truhličku na zámek, do níž měl schovat předané dokumenty od Honzíka. V souvislosti s tím se u nás v lese říkalo jednomu místu U Kubišovy borovice. Všichni si mysleli, že je ta truhlička zakopaná někde tam. Nenašlo se ale nic. Místo toho jsme tenhle poklad objevili v roce 2011 při rekonstrukci pod schody na půdu. Kubišovi tam před gestapem schovali různé písemnosti, spoustu rodinných fotografií, z nichž Jendu pro jistotu utrhli,“ vypráví Kubišova neteř.
Ani tahle opatrnost jim ale po Heydrichově skonu nakonec nepomohla. Gestapo přijelo do Dolních Vilémovic zatýkat už odpoledne 16. června 1942, mířilo sem najisto. Odvezlo si všechny, jen Jarek byl prý zrovna u souseda Denemarka, sledoval nacisty zpoza rohu a sliboval: „Mě živého nedostanou!“
Jan Kubiš a Josef Gabčík před 80 lety v Praze smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Po několika dnech umírá. Zemřel tyran, který chtěl zničit národ. Útok vojáků v kobyliské zatáčce je nejdůležitějším činem našeho odboje. Děkujeme! #NEZAPOMENEME! pic.twitter.com/LpLi9ECGBb
— Armáda ČR (@ArmadaCR) May 27, 2022
Stejně ho večer v Třebíči chytili.
Potom už jen Praha, Terezín, Mauthausen.
Tam byla konečná.
Popravení příbuzní hrdiny
František Kubiš, otec
Rudolf Kubiš, bratr
Marie Kubišová, švagrová
Jaroslav Kubiš, bratr
Františka Právcová, sestra
Rudolf Právec, švagr
Marie Kubišová, nevlastní sestra
Vlasta Kubišová, nevlastní sestra
Jitka Kubišová, nevlastní sestra
Aloisie Lišková, teta
Josef Liška, bratranec
Anežka Lišková, sestřenice
Jan Lapeš, bratranec
František Novák, strýc
Němci kvůli atentátu zabili čtrnáct členů Kubišovy rodiny, čtrnáctiletého Františka sice kvůli věku ušetřili, před tím ale musel identifikovat uříznutou Janovu hlavu.
Přežilo jich pár. Parašutistovu sestru Františku s manželem nacisté zavraždili, jejich dubnový syn Bohumil zůstal ušetřen. Smrt skosila bratra Rudu se ženou, jejich čtyřletý syn žil dál, nacistická vězení ho ale navždy psychicky poznamenala. Stejnému páru se další potomek narodil ještě v srpnu 1942. A dostal hrdé jméno Jan. Jan Kubiš.
Trestu ušla i macecha Marie a její děti z prvního manželství, z druhého jen čtrnáctiletý Fanda. Snad díky farářově nenápadné úpravě jména na matrice přežil i Jiří Dusík. Táta učitelky Julie Fňukalové a vysokého Jirky s culíkem, s nimiž si povídáme při osmdesátiletém heydrichovském výročí.
Jenda jako Usáma
Není to smutné jen pro ten pomník, co je na návsi popsaný jmény odshora dolů.
Vždyť válkou to neskončilo.
Když se přeživší Dusíkovi vrátili po osvobození z Terezína, zhrozili se. Jejich dům byl dokonale vyrabovaný, nezbylo nic. Občas pak nějaký kus svého nábytku zahlédli u lidí ze vsi, co naděláte, tak to prostě chodí. Stejně zbytečné bylo oponovat někdejším přátelům, kteří najednou v lepším případě odvraceli zrak, v horším zvyšovali hlas.
Místo, kde došlo k atentátu na Reinharda Heydricha. Zdroj: Profimedia.cz
„Dusíkovi cítili zášť. Výčitky. Lidi se zlobili, že z Vilémovic mohly být kvůli mladému Kubišovi druhé Lidice,“ vysvětluje Fňukalová. „Ona je to těžká věc… Ať mi to všichni odpustí, ale podle mého je to jasné – Lidice zaplatily za Vilémovice. Gestapo tehdy potřebovalo udělat rázný krok, Lidice byly k Praze blíž. Němcům se do cesty připletly hloupou shodou okolností, využili toho. Chybělo tedy opravdu takhle málo a z naší vesnice by nebylo nic.“
V některých lidech z obce to leží dodnes, pocit nesmyslného hazardu se předává z generace na generaci.
„S pár lidmi se tady nebavím,“ připouští Jiří Dusík.
Jako kdyby nestačily vlastní šrámy na duši. Třeba Juliina babička byla tvrdá vesnická ženská, žádný cimprlich, a že chlapům už nevěřila ani nos mezi očima, ještě v sedmdesáti letech sama nosila padesátku obilí přes rameno na půdu. Ale i jí občas muselo být smutno. Jako každému z rodiny.
Aby taky ne, při všech těch hrůzách, kterým byly zdi domů Kubišových a Dusíkových svědkem.
„Představte si, že když Němci popravovali naše holky v Mauthausenu, jejich mamince se v noci zdálo, že jí volají,“ popisuje Fňukalová.
A já si to představit nedokážu.
Prostě to nejde.
Stejně jako si neumím představit motivaci člověka, který před lety poslal exstarostce Boučkové mail, že když v obci otevírá expozici věnovanou Kubišovi, může stejně tak postavit pomník Usámovi bin Ládinovi.
„Aby to ale nevypadalo, že si jen stěžujeme – spousta lidí to tady podporuje, Kubiše si váží,“ ubezpečuje Julie Fňukalová. „Vlastně mě tak rozčiluje jiná věc. Vezměte si, kolik lidí teď kvůli hokeji jezdí po vesnici s vlajkami. Jakmile se jich ale zeptáte, kdo to byl Kubiš, tak to nevijou… A to mě dostává do kolen. Hodně by mě bolelo, pokud by se na Honzíčka zapomnělo.“
