Historik: Pobožný pistolník si z gestapa dělal legraci. Film o Morávkovi by trumfl i Bonda

Je to přesně 80 let od chvíle, kdy při přestřelce s gestapem padla jedna z největších osobností domácího odboje Václav Morávek. Vy jste zjistil, že zemřel jinak, než se dlouho tradovalo. Jak to tedy bylo?
Základní rozdíl je ve faktu, co se vždycky vykládalo o jeho úplném konci. Že gestapo Morávka na pražském Prašném mostě obklíčilo do beznadějné pozice, tak se raději sám zabil. Přesně tak to stálo v Heydrichově zprávě pro Hitlerova tajemníka Bormanna a v poválečném svědectví člena zasahujícího gestapáckého komanda Williho Abendschöna. Já ale přišel na to, že dvě rány do spánku pravděpodobně nevyšly z Morávkovy zbraně.

Jak jste to vypátral?
Na základě studia pitevního protokolu a výpovědi očité svědkyně paní Elišky Pichrtové.

Co se tedy přihodilo 21. března 1942 jen kousek od Pražského hradu?
Morávek se měl u Prašného mostu vidět s dalším odbojářem Václavem Řehákem, kterého tam před tím poslal jako spojku na setkání s dvojitým agentem A-54, tedy s pracovníkem kontrašpionážního úseku abwehru Paulem Thümmelem. Jenže Němci už tou dobou o Thümmelově spolupráci s československou tajnou službou věděli, trčel ve vězení. Použili jej jen jako návnadu k chycení Morávka. Takže je jednadvacátého pozdě odpoledne, Řeháka v parčíku naproti střešovické vozovně přepadává gestapo. Nechme se teď chvíli vést tou verzí, kterou o události sepsali sami gestapáci a která se u nás pak dlouho vyprávěla.

Prosím.
Podle ní si Morávek Řehákova zatčení všiml, chtěl ho osvobodit, skončilo to ale tím, že musel před přesilou utíkat od vozovny k Prašnému mostu. A jakmile neměl jiného zbytí, svou pistolí se dvěma ranami z levé strany střelil do spánku. Mně to ale nějak nesedělo. Při podrobnějším zkoumání se mi nezdály uvedené časy, vzdálenosti. Jak to, že by vynikající střelec Morávek vypálil padesát ran a nikoho by při tom nezasáhnul? Prostě mi to do sebe nezapadalo. Začal jsem shánět různé prameny, při té příležitosti mě napadlo, že Morávkovo tělo muselo být nutně ohledáno soudním lékařem. A že z toho jistě byla napsána zpráva.

V Kolíně je nová pamětní deska. Na rodném domě Václava Morávka. Velký dík panu starostovi @MichaelKapar pic.twitter.com/S6zWZf268D

— Jiří Padevět (@padevetjiri) March 20, 2022

Byla?
Byla. Musel jsem ji ale v Ústavu soudního lékařství luštit s uznávaným odborníkem profesorem Přemyslem Strejcem. Strávil jsem s ním nad pitevními protokoly nejednu hodinu. Jelikož to bylo v němčině, některé pasáže jsme dokonce po telefonu konzultovali s jeho kolegou z Mnichova. Vyšlo mi z toho schéma, na které mi profesor Strejc řekl: „Takhle se to mohlo stát, a s největší pravděpodobností i opravdu stalo.“

A sice?
Morávek nemohl utíkat z kopce dolů. Šel gestapákům naopak v ústrety, kráčel do kopce. Má dedukce se opírá především o to, z jaké strany byl zasažen. Pitevní protokol totiž u všech ran uvádí, že musely jít z levé přední strany. Pokud by měla pravdu dosud uváděná verze, musely by být vedeny buď zezadu, nebo z pravého boku. I kdyby kličkoval, rány by nemohly mít stejný směr. Morávek v pohybu každopádně byl, jelikož průstřel jednoho lýtka vedl k zástřelu do druhé nohy.

Z původních deseti ran, jak uvádělo Heydrichovo hlášení, jich bylo nakonec sedm, smrt způsobily tři. Jedna přerušila aortu, dvě zasáhly mozek v oblasti spánkové. Tyto poslední dvě rány byly vedeny z trochu jiného úhlu, velmi blízko u sebe. Jim se původně přisuzovalo, že si je způsobil sám Morávek. Jenže to asi bylo trochu jinak. Což se mi potvrdilo při poslouchání svědectví paní Pichrtové, která přestřelku viděla na vlastní oči.

Kde jste ji objevil?
To byla obrovská náhoda. Když jsem ještě studoval na fakultě, s kolegou jsme hlídkovali u Morávkova pomníku, kdo tam přijde položit květiny. A jednou dorazila paní Pichrtová, a k mému naprostému překvapení uvedla, že u přestřelky tehdy byla. Asi třikrát jsem se s ní pak sešel v jejím nuselském bytě.

Co vám vyprávěla?
Že Morávka potkala už v tramvaji, když k ní přistoupil v Chotkových sadech. Proč právě tady, to je trochu záhada. Mám svou hypotézu: Mohl původně sjíždět jinou tramvají z Pohořelce dolů kolem Hradu na Klárov. Všiml si, že místo je obklíčeno gestapem, tak se rozhodl rychle vrátit, aby Řehákovi pomohl. Přistoupil do dvacítky k paní Pichrtové, která se zrovna vracela domů z práce. Morávek ji zaujal jako pohledný muž, i po letech mi ho popsala velmi precizně, jaký měl klobouk, co měl na sobě za kabát, v ruce aktovku. Zároveň jí však bylo divné, že je očividně nervózní.

Aby ne. Věděl, že ho čekají hodně perné chvíle.
Oba vystoupili na stanici Prašný most. Morávek odhodil aktovku, v níž měl fotky parašutistů. Ještě na něj volala: „Pane, tohle jste ztratil!“ Zaregistrovala, jak z kapsy vytáhnul pistoli, přebíhal ulici směrem k parčíku, dal se do rychlé střelby. Postavy střelbu opětovaly, muže několikrát zasáhly. Morávek upadl na pravý bok. Viděl, jak se k němu přibližují zaměstnanci gestapa, pokoušel se na ně vystřelit. Byl znovu zasažen do levého boku, střela poškodila aortu. Nastal agonální stav s následnou smrtí. Vzápětí přiběhl zaměstnanec gestapa a vpálil mu z blízkosti ještě dvě rány do hlavy.

Seběhlo se to hodně rychle, snad jen v desítkách, možná jednotkách vteřin. Alespoň podle toho, co mi řekla paní Pichrtová. Její svědectví se objevilo v odborné literatuře už v 60. letech, tehdy tomu ovšem nikdo nevěnoval pozornost, protože šlo o naprosto odlišnou verzi, než jak ji prezentovalo gestapo.

I samo gestapo ostatně v hlášení uvedlo, že se Morávek zastřelil sám.
I k tomu mám hypotézu. Soudím, že nebylo v zájmu některých gestapáků, aby Morávek promluvil. Výslovně ho měli zadržet pokud možno živého. Jenže on mohl přes Thümmela vědět až příliš mnoho o mezilidských vztazích a pavučině úplatků mezi Němci.

Morávek mohl z místa bez problémů ujet, místo toho se vrátil, aby pomohl kamarádovi. Prozrazuje to hodně o jeho povaze?
Bezesporu. Byla to od něj ryzí statečnost. Není náhoda, že podobně chtěl před tím osvobodit i svého parťáka Josefa Mašína. V trojici ještě s Josefem Balabánem Němcům několik let všemožně škodili, jeho dva kamarády ale nacisté postupně pochytali. A když byl Mašín okupační mocí umístěn do vojenského lazaretu v Podolí, Morávek se k němu hodlal prodrat a z nacistických spárů jej vyrvat.

Pro podobné příležitosti si spolu smluvili signál, Morávek si měl dole u baráku před akcí pískat „Toreadore, pozor si dej…“ Jenže to neklaplo. Mašín o Morávkově plánu nevěděl, a tak se o útěk na svobodu pokusil sám. Vrhnul se na svého strážce, neměl však dost sil, takže ho Němci zpacifikovali a po neúspěšném pokusu převezli do lépe střežené věznice na Pankráci. Popravili ho 30. června 1942, necelý rok po Balabánovi.

Ti tři v rámci své odbojové skupiny provedli mnoho sabotážních a diverzních akcí. Který z jejich kousků vám dodnes bere dech?
Jedna z dosud nepříliš probádaných událostí jsou jejich atentáty na Říšské ministerstvo letectví a policejní ředitelství v Berlíně. To je na svou dobu významná věc, vždyť se pokusili zasáhnout rozpínající se Německo v samém jeho středu. A byl z toho slušný poprask. Nikdo v Říši tenkrát nevěděl, odkud to přilétlo, co se vlastně stalo.

Jejich činů vyznačujících se odvahou byla celá řada. Obstarávali zbraně a výbušniny, zakládali požáry v továrnách, házeli bomby do tendrů s uhlím, udržovali spojení s exilovou reprezentací. Morávek byl tak smělý, že dopravil za hranice odbojáře Jana Smudka, po němž šlo gestapo za zabití německého policisty. Víte, svého času se přemýšlelo o tom, že by se o Třech králích natočil celovečerní film. Častokrát jsem dostával otázky, co vymyslíme do scénáře, aby to bylo dostatečně akční. Schválně jsem si tedy z jejich skutečných činů sepsal seznam akčních scén. A uvědomil jsem si, že si nemusím vymýšlet vůbec nic. Stačilo popsat prostou realitu a ve filmu bychom akčními momenty trumfli i Jamese Bonda.

Tři králové se mimo jiné pokusili i o atentát na šéfa gestapa Heinricha Himmlera. Kolik chybělo, aby se to povedlo?
Málo. Himmler unikl smrti jen neuvěřitelnou shodou okolností. Jeho vlak byl naprosto výjimečně kvůli poruše odkloněn z Anhaltského na Friedrichovo nádraží. Časovaná nálož vybuchla na místě, kde byly jinak běžně přistavovány vlaky nacistických prominentů, velmi poničila kolejiště. V Berlíně z toho bylo opět pozdvižení. V mnoha jiných případech už terč Tří králů zkáze neunikl. Morávek se zaměřoval především na české kolaboranty a německé zpravodajce, na území protektorátu jich pravděpodobně eliminoval hned několik.

Vaše srovnání s Bondem asi není od věci. Morávek se už dávno před Prašným mostem dvakrát dokázal dostat i z gestapáckého obklíčení, které vypadalo zcela beznadějně.
I tím gestapáky štval. Vypadal, že je absolutně nepolapitelný. V květnu 1941, když už byl Balabán zatčen, gestapo v nuselském bytě obklíčilo Morávka, Mašína a radiotelegrafistu Františka Peltána zrovna ve chvíli, když se chystali vysílat do Londýna. Mašín s pistolí kryl u dveří kamarády střelbou, Morávek s Peltánem unikali ze třetího patra oknem po drátěné anténě. K zemi to bylo deset metrů, Morávkovi jízda po drátu uřízla malíček. Naskočil ale do tramvaje a zmizel. Neskutečné... V prosinci 1941 ho pak osm gestapáků překvapilo znovu, v bytě s jediným východem. I tentokrát to zvládnul, prostě se přes ně ven prostřílel.

Jak se od sebe Morávek s Mašínem a Balabánem povahově lišili?
Značně. Balabán byl kultivovaným, velice inteligentním člověkem, typem anglického gentlemana. Dnešním slovníkem šlo o vynikajícího personalistu, kterého zdobil mimořádný cit pro výběr lidí. Nehledal konformní jedince. Hodily se mu i osoby, které se v osobním životě potýkaly s konflikty, disponovaly však potřebnými přednostmi pro odbojovou skupinu.

Mašín byl oproti němu klasickým vojákem. Ale i bouřlivákem, divochem, který uměl hodně rychle reagovat. Šlo o výjimečnou osobnost; morálně i fyzicky. Byl svým způsobem ještě kurážnější, jistým úhlem pohledu až šílenější než jeho dva druzi. Svou nadprůměrnou odvahu a duch pro guerillový boj prokázal při svém působení v československých legiích, to vyloženě balancoval na hranici života a smrti. Takoví lidé jsou schopni dosáhnout velkých úspěchů i v mezních situacích.

A Morávek?
Pro něj byla hodně důležitá víra, často si četl v Bibli kralické, ne náhodou se mu přezdívalo Pobožný pistolník. Uměl být divoký i rozvážný, vždy v sobě ale měl pokorného, křesťanského ducha.

Dnes je známe jako Tři krále. V březnu 1939 vzniká slavná odbojová skupina Josefa Balabána, Josefa Mašína a Václava Morávka. Tři roky předávali důležité informace do Londýna. Nejdéle gestapu unikal Václav Morávek. Agenti gestapa ho zastřelili v Praze 21. března 1942. pic.twitter.com/Og8w2u0clc

— Armáda ČR (@ArmadaCR) March 22, 2021

Taky se o něm říká, že byl velkým šprýmařem.
Rozhodně. Často citovaná historka, jak si nechal v baru připálit cigaretu od Oskara Fleischera, jenž měl na gestapu na starost právě pátrání po Třech králích, je s největší pravděpodobností pravdivá. Fleischerův nadřízený Hans Ulrich Geschke měl poté dostat dopis tohoto znění: „Oskare, ty bídáku! Vsadil jsem se s Mašínem a Balabánem, že si od Tvého doutníku zapálím cigaretu. Vsadil jsem se o tisíc korun a oznamuji Ti, že jsem sázku v úterý vyhrál. Zanech týrání českých lidí, nebo Ti to přijde draho! Víme o tobě a pomstě neujdeš! Na to nezapomeň.“

Až nepochopitelná drzost.
Hlavně Fleischer z toho byl hodně na nervy, což potvrdilo i pozdější vyprávění tlumočníka pražského gestapa Josefa Chalupského. Ono toho taky bylo víc… Morávek též pravidelně na pražské gestapo doručoval výtisky ilegálního odbojářského časopisu. Nechával Němcům potměšilé vzkazy v prozrazených konspiračních bytech. Gestapo tam šlo pokaždé najisto, že už Morávka konečně chytí. A on tam Němcům škodolibě podstrčil u kabátů vzkazy „Für Goebbels“, „Für Führer“, případně připsal „Polibte mi pr…“. No ano, byl to veselý chlapík.

Kvůli své knize jste se o něm dozvěděl leccos. Narazil jste na něco, co vás překvapilo?
Třeba, že znamenitě maloval. Měl i básnické aspirace, kromě toho miloval koně, byl vynikající jezdec. Dokonce bych řekl, že byl ještě lepším jezdcem než střelcem. Měl v sobě neuvěřitelnou odhodlanost a zarputilost. Snad i proto, že to už odmala neměl snadné. Jemu dost brzy zemřel tatínek, maminka trpěla psychickými problémy. Na Václavův vývoj to mělo důležitý vliv. Byl ze tří sourozenců, jeho nejstarší sestra vystudovala vysokou školu, sám musel na vojnu, aby uživil jak sebe, tak celou rodinu. Asi i proto pak za války tak srdnatě čelil všem protivenstvím.

Muselo to být šílené. Coby odbojář žil na pokraji společnosti, každou noc přespával jinde, neměl co jíst, chtěli ho v lepším případě zastřelit, v horším mučit. Lidé, které měl rád, se mu najednou vyhýbali. Někteří jej i obviňovali, že je svými činy ohrožuje na životě. Přesto to ustál. Nezvolil jednodušší cestu emigrace. Setrvání ve vlasti až do úplného konce chápal spolu s plněním všech úkolů jako svou povinnost.

Na naše hrdiny bychom neměli zapomínat. Morávek ani minutu nezaváhal a postavil se nepříteli, který mu chtěl vzít jeho zemi. Jeho svobodu. Bojoval za hodnoty, kterým věřil a za zemi, kterou miloval. Václav Morávek padl jako hrdina 21. 3. 1942 v boji s gestapáckou přesilou. pic.twitter.com/RnxXJ3q7Rk

— Vít Rakušan (@Vit_Rakusan) March 20, 2022

Je pravda, že se těsně před smrtí potkal s Gabčíkem a Kubišem?
Pravděpodobně ano, stalo se to 20. března. Dostal od nich peníze, které byly pravděpodobně určeny pro vycestování agenta A-54.

Řekli Morávkovi o svém úkolu zabít Heydricha?
Podle dohledaných svědectví ano. Morávek prý dokonce trval na tom, ať atentát odloží, nebo se zaměří na někoho jiného.

Což je zajímavé. Vždyť se obyčejně moc zpátky nedržel, jiní odbojáři jej dokonce označovali za bláznivého hazardéra.
To je sice pravda, zpětně bychom jim to ale neměli zazlívat. Zvláště po Heydrichově příchodu se lidé měli proč bát. Nikdo si nemohl být jist, co se přihodí jeho rodině. Jakákoliv malá provokace mohla stát životy desítky, stovky lidí. Jen si vezměte příběh Julia Fučíka. Kvůli pouhé hře na odbojáře zemřela spousta osob. Takže ano, Morávkovo konání nebezpečné bylo. Jenže v té době jste se zkrátka mohl chovat různě – buď kolaborovat, nedělat nic, psát pamflety, tisknout letáky, nebo rovnou aktivně bojovat. A pokud jste byl stejně jako Morávek voják, který celý život cítí potřebu bránit svou vlast, tak jste byl k podobně statečnému chování předurčen.

Nemáte pocit, že se dnes na Morávka nespravedlivě pozapomíná?
Jak se to vezme. Třeba Mašín zůstává v paměti i kvůli tomu, co pár let po válce udělali jeho synové, když se prostříleli na Západ. Oproti němu se Balabán naopak skoro nezmiňuje, byť intelektuálně Tři krále neformálně vedl. A Morávek? Úplně nezmizel – má pomník, je po něm pojmenováno vyznamenání. Jinou otázkou však je, zda ještě podobné hrdiny vůbec chceme.

Co myslíte vy?
Čím dál víc se mi zdá, že si svých hrdinů neumíme vážit. Nikdo nás to neučí. Snad proto, že jsme tady desetiletí museli jako hrdinu uctívat i už zmíněného Fučíka, jehož morální kredit byl ve skutečnosti dost pochybný. Naše společnost je ve vnímání nejušlechtilejších osobností pokřivená. My si prostě myslíme, že ideály spojené s lidmi typu Morávka nepotřebujeme. Nahrazujeme je jinými hrdiny, různými marvelovskými Avengers a Spider-Manem. Škoda. K lidem, kteří pro nás v boji proti nacistům obětovali svůj život, je to značně neuctivé.