Špinavá první republika. Nadáváme na zkaženou dobu, skandály ale byly i za Masaryka

Byla česká politika za první republiky poctivější než ta dnešní?
Ano i ne. Korupční skandály k Československu patřily od samého začátku. Za dvě desetiletí první republiky jich bylo snad ještě víc než v celé polistopadové éře.

Vážně?
Nebyla o ně nouze. A je třeba jedním dechem dodat, že za to během těch dvaceti let z politických elit nebyl skoro nikdo odsouzen. Případy se velmi často nedošetřily, zametaly se pod koberec.

Jak to?
Bylo to dané specifičností doby. Jednotlivé strany spolu mezi válkami kooperovaly, široké koalice tvořící vládní většiny se navzájem kryly. Zpětně se to dá poznat třeba z některých velkých kauz z přelomu 20. a 30. let, jako byl korupční skandál týkající se obchodů s uhlím. Všechny stranické tiskové orgány dělaly na tom, aby průšvihy vládních stran nepraskly. O rozkrytí skandálů se staraly některé opoziční strany, velmi často ty antisystémové – Němci, komunisti apod. Sice se začala připravovat protikorupční legislativa, do toho ale přišly úplně jiné problémy, se kterými se společnost musela potýkat; zejména hospodářská krize následovaná krizí politickou.

Jaké velké prvorepublikové kauzy stojí za zmínku?
Byla jich celá řada. Známé jsou aféry jako lihová, do níž byl zapleten tehdejší předseda senátu Karel Prášek, případně cukrovarnická. Velké veřejné pozdvižení vyvolaly podvody v pojišťovně Fénix. Jednou se pozornost korupčníků zaměřila na letecké palivo, které bylo horší kvality, než se proklamovalo. Jindy na lesy, na pozemkovou reformu, kdy se zabavené zemědělské majetky přihrávaly vybraným jedincům za velmi výhodné ceny. Velké vystřízlivění přinesla už zmíněná uhelná aféra.

O co v ní šlo?
Organizace zajišťující kontingenty dovozu uhlí ze zahraničí vybírala zprostředkovatelský poplatek, který putoval do volebních fondů koaličních stran. Podílely se na tom de facto všechny strany, snad vyjma národních demokratů a Němců s komunisty. O téhle kauze se mluvilo i v parlamentu, lidi se to dozvěděli. Přesto za ni nebyl nikdo potrestán.

Jak reagovala společnost?
Propadla obrovské deziluzi. Mělo to své následky. V německé či slovenské veřejnosti to jen posílilo snahy po vlastní autonomii. Česká „národní čest“ byla pošpiněna. Když se to sečetlo s bídou a frustrací z hospodářské krize, šlo o hodně třaskavou směs. Faktorů blížícího se konce byla celá řada, pochopitelně zásadním se stal Mnichov a zahraničně-politický kontext, nicméně moc stran a s nimi spojovaná korupce nepochybně přispěly k snadnému demontování prvorepublikového politického sytému. Byl to jeden z důvodů, proč to šlo tak jednoduše.

Korupční skandály k Československu patřily od samého začátku. Za dvě desetiletí první republiky jich bylo snad ještě víc než v celé polistopadové éře.

Copak byla korupce za první republiky něco nového? Za Rakouska jsme ji neznali?
Za císaře to bylo jiné. V období Předlitavska byla velká většina českých stran protivládních, dlouhou dobu ani neměly možnost začít veřejné zdroje vykrádat. Obecná antropologická konstanta zní, že jakmile se naskytne příležitost, člověk vždy zápasí mezi tím, zda zůstat poctivý, nebo jestli získat něco neoprávněně. S tím se lidstvo potýká odjakživa, příklady známe už ze starověkého Říma. Mění se však institucionální nastavení, kontrolní mechanismy; liší se to i kulturně. Za Rakouska-Uherska došlo k velké kauze například v roce 1859, kdy prosákla korupce ve vojenských zakázkách během válek s Itálií. Jak to dopadlo? Ministr, který to měl v gesci, spáchal sebevraždu. Život si brali i důstojníci, kteří byli do případu zamotáni. Před smrtí se ještě v dopise omlouvali císaři. Čest, hrdost, loajalita, ty se tehdy ještě nebraly na lehkou váhu.

Kdežto dnes slyšíte Babiše hystericky křičet: „Nikdy neodstoupím, nikdy!“
V tom se doba nesmírně změnila. Za Rakouska se všeobecně vědělo, že TO a TO se prostě nedělá. A pokud TO někdo přece jen udělal, měl z toho alespoň výčitky svědomí. Dneska? Relativizuje se i samotná morálka, sdílené hodnoty se pozvolna rozpouštějí. Najednou to vypadá, že si každý může nejen myslet, co chce. Ale i dělat, co chce. Za takového nastavení není divu, když narazíte na člověka tvrdícího, že krást je v pořádku. Obávám se, že s tím bude mít naše společnost ještě velké problémy... Ve druhé polovině 19. století byli čeští političtí zástupci naopak hrdí, že nejsou zapojeni do žádných afér. Spojovali to se slavnou národní minulostí, s husitským odkazem. V 80. letech vládl tzv. železný kruh pravice, tedy vídeňské parlamentní uskupení, jehož součástí byly i české strany. A když se tehdy provalily korupční skandály, Češi v žádném z nich nefigurovali. V 90. letech 19. století se proto ve Vídni běžně tradovalo, že Češi jsou nejčistší z národů monarchie.

Jenže přišla první republika a všechno bylo jinak.
Bohužel. Podle mého v tom hrály roli i konkrétní osobnosti. Dominantní postavou české politiky byl až do 90. let 19. století František Ladislav Rieger, jenž hájil nezpochybnitelné morální hodnoty. Za žádnou cenu by nedopustil pošpinění jak své, tak především národní cti. Tehdy to pro lidi opravdu něco znamenalo.

Jen pár let na to se už ale národní socialista Václav Klofáč pokouší politicky zlikvidovat partajního soka Jiřího Stříbrného pomluvou o syfilitidě. Což už na moc ušlechtilý způsob politického boje nevypadá.
Je pravda, že politická kultura hodně zhrubla už za Rakouska-Uherska, na přelomu 19. a 20. století. Klofáč a jemu podobní představují novou generaci, která vystřídala Riegera či Palackého. Jsou to lidé, kteří daleko víc vyznávají, že účel světí prostředky. Mám nějaký cíl? Půjdu si za ním, klidně při tom zbortím i veškeré dosud platné mravní hodnoty.

Kde se ta změna vzala?
Lze za ní hledat rozšiřování volebního práva z roku 1907, po kterém měly svůj hlas i dosud opomíjené společenské vrstvy. Politici brzy zjistili, že k oslovení těchto vrstev potřebují docela jiné metody než věcnou diskuzi a dlouhé filozofování. Nastupuje populismus, ke špinění oponentů se rázem využívají podpásovky. Politika hrubne. A neblahé dědictví se z časů před Velkou válkou zvolna přenáší i do politické kultury první republiky. V pramenech jsem našel zajímavou debatu z časů, kdy dominantní Národní straně vyrůstal velký konkurent v podobě mladočechů. Ti vstupují do boje vydáváním karikatur a satirických časopisů. Zesměšňování na voliče zabralo, mělo okamžitý dopad. A vůdci staročechů začali řešit, zda se mají k takovým formám politického zápasu také snížit. Jejich konzervativní jádro to odmítalo, nastupující generace ale oponovala, že pokud má Národní strana přežít, musí se novému stylu boje přizpůsobit.

Za dalších pár let se ke karikaturám názorových oponentů uchyluje i Karel Čapek…
Ano. Vnímání toho, co je a není v politickém zápase přijatelné, se posouvá. Už tu není císař, který tomu dával alespoň nějaké mantinely. Boj se rozvíjí naplno, používá se v něm nejen karikatura, ale i lecjaká špinavost. Než si tedy strany v určitý moment uvědomí, co jsem zmiňoval na začátku našeho povídání – že než spolu zápasit je výhodnější spolupracovat. Vzájemně si krýt záda. Tím se otevřel obrovský prostor pro korupci. Strany si skrze veřejné zakázky naplňovaly volební fondy, ospravedlňovaly si to pokrytecky: „My jsme ti státotvorní, tyhle možná problematické metody využijeme na dobrou věc.“

A využily?
Peníze nezřídka končily i v kapsách jednotlivců... Jakmile z velkých stran najednou kradly všechny, rozjel se naplno koloběh, který první republiku zavedl do pekla. Pokud si dvacet let čtete v novinách o tom, že jsou všichni politici zkorumpovaní, zákonitě začnete pochybovat, zda to s těmi prvorepublikovými masarykovskými ideály byla vůbec správná cesta.

Pletu se, nebo byl do některých kauz namočen i Edvard Beneš?
Byl. U Beneše se například ví, že používal různé skryté finanční fondy.

K čemu?
K ovlivňování hospodářské soutěže. K vytváření své mediální sféry, k vlastní propagaci. Ano, Beneš je kontroverzní postava. Ověřil jsem si to při studiu mnohých pramenů – úředních materiálů, korespondence apod.

Věděl o tom prezident Masaryk?
Asi to tušil. Četl jsem jeho poznámky, v nichž naznačuje: „Vím, že strany plní své volební fondy všelijak.“ Ve své prezidentské kampani se ovšem o tyto politické strany i nadále opíral, spolupracoval s nimi.

Měl sám TGM na svědomí i nějaké těžší politické hříchy?
Co všechno budeme z dnešního pohledu označovat za politické hříchy? Jisté je, že k politickým oponentům dokázal být velmi nesmlouvavý. Za kontroverzní se dá označit například jeho přístup k tzv. Tukově aféře. Vojtech Tuka byl slovenský politik a údajně placený agent maďarské vlády. Byl odsouzen na 15 let. A z toho, co jsem našel, chtěl Masaryk dostat Tuku za mříže za každou cenu. Byť mu muselo být jasné, že to z čistě právního pohledu není zcela v pořádku. Dejme si to do souvislosti se zmíněnými korupčníky. Muselo bít do očí, že zavřeni jsou lidé, o jejichž vině není mnoho důkazů. Ti, kteří si to podle všeho zasloužili, se za mříže naopak nedostali. Že zde byl aktivním aktérem i prezident Masaryk, to víme.

Využíval tedy metody, které ne vždy byly košer.
Rozhodně nemám v úmyslu Masaryka démonizovat. Myslím ale, že zrovna tohle od něj byla chyba. Tím spíš, když na druhé straně přehlížel jiné věci, které republice brzy přerostly přes hlavu. Musíme brát v potaz, že i on byl navzdory vší té gloriole především politik. A že tedy používal politické nástroje, které byly tehdy běžné. Aby bylo jasno: Ve své době bezpochyby patřil k lidem, kteří se snažili politickou kulturu pozvednout. Měl však své nepřátele a k nim uměl být naprosto nemilosrdný.

Zrovna Masaryk představoval nepřehlédnutelnou osobnost, existovali ale i za první republiky velcí zákulisní hráči, kteří možná nebyli tolik vidět, přesto rozhodovali o mnohém?
Jistě. I první republika měla své kmotry a lobbisty, byť se jim tehdy takto neříkalo. Hodně důležitou zákulisní postavou byl kupříkladu bankéř Jaroslav Preiss, jeden z nejbohatších představitelů elit meziválečného Československa. O něm se traduje, že dokázal své lidi dosazovat i na ministerská místa. Přes ministra financí Karla Engliše se ke značnému politickému vlivu vypracoval i ředitel plzeňské Škodovky Karel Loevenstein. Do hry vstupovaly rovněž mnohé mocenské skupiny, velké hospodářské podniky a finanční instituce, jejichž vazby například na Milana Hodžu jsou už dnes díky kvalitním historickým studiím známé.

Bylo to za hranou?
Tenhle slovenský agrárník byl dlouhé roky ministrem, v letech 1935–38 i předsedou vlády. Jakmile došlo na hospodářské otřesy, patřil k lidem, kteří rozhodovali o měnové politice. A o státních subvencích. Jednání vlády mělo na finanční instituce zcela zásadní dopad. Pokud byl tedy Hodža na některé z nich napojen, měl v rukou obří moc – zatímco jedny protežoval, jiné mohl zlikvidovat.

O ničem z toho si dnes v dějepisu nepřečteme.
Není zájem bourat obrázek prvorepublikové idylky. Kdo by se o to pokusil, byl by hned zaškatulkován: „Hele, plive na první republiku stejně, jako to dělali komunisti!“ apod. Zapírat někdejší problémy je přitom pro společnost nezdravé. Lidé bohužel zjednodušují. Na určitou historickou éru a její představitele buď kydají špínu, nebo ji zcela nekriticky adorují. Každá etapa má však své chyby, na všechny bychom měli nahlížet stejně kriticky. Poučit se z nich. Ne křičet do světa to, co se zrovna považuje za správné. Podle mého je špatně, pokud se v přelomových chvílích jedna vrstva společnosti povyšuje nad druhou a říká: „Prohráli jste volby, tak buďte zticha.“ Ne, k vítězům by měla patřit velkorysost. To jsme ale bohužel neuměli ani za první republiky.

Ne?
Ne. Tahle tradice v Česku zkrátka není. Jsem nicméně optimista – dá se to naučit. I u nás jednou budeme velkorysí. A zbavíme se snad i té své potřeby na něco buď plivat, nebo to slepě obdivovat.