Gabčík: Extrémně statečný hrdina spal s pistolí pod polštářem. Smrti se smál do tváře

Když dostal Gabčík v Londýně spolu s Janem Kubišem za úkol zabít Reinharda Heydricha, věděli hned, že to nemůže dopadnout jinak než jejich smrtí?
Něco takového si asi připustí málokdo. Jisté je, že povolání vojáka je vždycky rizikové. A že v dokumentu, který nastiňoval možné podoby atentátu, byla i tato varianta: Za použití většího množství plastické trhaviny sdílet smrt se svou obětí. Takže ano; věděli, do čeho jdou. Musíme si uvědomit, že už to nebyli žádní mladíci, táhlo jim na třicet. Z dnešního pohledu se to třeba nezdá moc, tehdy se ovšem jednalo o zralé muže. Jen se podívejte na věkové složení dalších výsadků – naleznete parašutisty, kterým bylo v době seskoku osmnáct, dvacet. Soudobou optikou ani nebyli plnoletí.

To Gabčík toho měl už před výsadkem do Protektorátu za sebou spoustu.
Bezesporu. Byl to odvážný muž, který si zvykl nevybírat si v osudových chvílích ta snadná, nýbrž naopak nejtěžší možná řešení. V Británii třeba hodně toužil po pozici palubního střelce na bombardéru, aby se mohl přímo zapojit do boje. O lecčems vlastně vypovídá i jeho samotný odchod z vlasti – v září 1938 byla v Československu mobilizovaná armáda, která měla okolo milionu mužů, z nich ale posléze odešly do zahraničí pokračovat v odbojové činnosti pouhé jednotky tisíc. Gabčík mezi nimi nechyběl, hranice překročil v noci na 4. června 1939. V Polsku vstoupil do právě vznikající jednotky, následně se dostal do Francie, kde se jako mnozí další připojil k cizinecké legii, zažil boje na frontě. V zimě 1940 se pak v Británii přihlásil ke zvláštním úkolům. Takže to byl mnohonásobný dobrovolník, ke všem výzvám přistupoval sebevědomě a odhodlaně.

A to už doma na Slovensku, kde se prý v hospodě klidně popral s tamními fašisty.
Ano, stalo se to údajně v žilinské restauraci Malá Fatra. Čechoslovakismus měl v sobě po tatínkovi Františkovi, který na myšlenku masarykovského státu finančně přispíval už při svém pobytu v Americe, když byla ještě pouhou ideou. Jozefa v čechoslovakismu určitě ovlivnil i fakt, že se část svého dětství a mládí učil v jižních Čechách kovářem. I proto se v době Mnichova účastnil demonstrací na podporu republiky.

Měl kuráž.
Rozhodně... Tatínkovu povahu podědil i v dalších ohledech. On byl František Gabčík pozoruhodný člověk – už v roce 1927 křičel na Andreje Hlinku při jeho návštěvě v Rajeckých Teplicích, že je zrádce. Na syna přenesl i něco ze své dobrodružné nátury – vždyť už před první světovou válkou pracoval v USA, později v Argentině. Oba tedy spojovala vůle k opuštění domácího pohodlí, chuť vydat se vstříc velkému světu. Obecně vzato je ale o Jozefu Gabčíkovi složitější něco zjistit, na rozdíl od Jana Kubiše si nevedl deník, musíme tedy hodně vycházet z ústního vyprávění pamětníků, často až ze 70. let. A to bývá leckdy ošidné.

Co si z takového vyprávění pamatujete?
Často se například opakuje, že Gabčík už před svým odchodem do ciziny zabil v žilinské továrně několik německých vojáků yperitem. Že jednou sám kvůli yperitu málem přišel o zrak. Jenže nic z toho nelze prokázat, není to podloženo, byl bych s tím tedy opatrný. Jisté je, že po opuštění československé armády skutečně pracoval ve vojenské továrně. A že se mu zde podařilo získat zbraně a nějakou munici.

Gabčík byl sice Slovák, sám se ale podepisoval česky Josef, nikoliv Jozef. Jak to?
Narodil se ještě za Rakouska-Uherska, v matričním zápisu je zmíněn latinsky jako Josephus. A jak už jsem řekl – doba jeho dospívání je spjata s jižními Čechami, kde byl v rámci výměnné akce se slovenskými a podkarpatoruskými dětmi. Tam si na to „S“ ve jméně možná zvykl. Jediné materiály, které u něj používají „Z“, jsou ty z období Slovenského štátu. A pak ty z těsně poválečného období, kdy František Gabčík koresponduje o osudu svého zesnulého syna s ministerstvem obrany. Já, když někde zmiňuji Gabčíkovo jméno, snažím se vždycky klonit k jeho osobní volbě. A to je Josef. Vůbec mu tím přitom neupírám, že se narodil na Slovensku.

Svého osudového kamaráda Jana Kubiše potkal v Polsku, bezprostředně po opuštění Slovenska. Hodně se od sebe povahově lišili?
Značně. Zatímco Kubiš byl klidné povahy, o Gabčíkovi se říkalo, že je impulzivnější. V hodnocení britských instruktorů je u nich obou plno superlativů, u Gabčíka je vyzdvihováno, že je velmi rozhodným velitelem menších jednotek, schopným splnit jakýkoliv rozkaz. Britové si ale zároveň všimli i jeho údajných rezerv v intelektuální rovině. Tak jako tak – rozdílné osobnosti těch dvou nebyly pro jejich spolupráci na obtíž, spíš právě naopak. Poprvé se potkali snad v Krakově, zcela určitě v Malých Bronowicích, kde se českoslovenští dobrovolníci po opuštění vlasti soustředili. Odtamtud odcestovali do Marseille a následně i do severní Afriky. V okamžiku výsadku Anthropoid už tedy šlo o několikaleté přátelství. Trávili spolu spoustu volného času, dokonale se znali. I to asi sehrálo roli při formování skupiny Anthropoid. Přestože Kubiš původně nebyl jejím členem, místo něj měl jít proti Heydrichovi rotný Karel Svoboda.

Měl snad oproti Kubišovi něco navíc?
Snad jen měsíc výcviku k dobru. Svoboda s Gabčíkem byli prvními československými vojáky, kteří ve Skotsku prošli kurzy útočného boje. Kubiš přišel až do druhého kurzu, který začínal o měsíc později. S tím vším je spojena jedna zajímavost: Často se uvádí, že velitelem výsadku Anthropoid byl Gabčík. Jenže to mohlo platit v okamžiku, kdy byl ve skupině se Svobodou, který byl pouze rotným, zatímco Gabčík rotmistrem. Jakmile má skupina dva vojáky stejné hodnosti, je v moci ministerstva národní obrany jednoho z těch vojáků povýšit, aby mohl být velitelem. To se v tomto případě nestalo, členy výsadku byli tedy dva rotmistři. Šlo o rovnocennou skupinu, která měla fungovat samostatně, podle vlastního uvážení. Po seskoku neměli vytyčené žádné pevné body, jen několik adres. Celá akce, která se podle dobové terminologie označovala za teroristický úkol, byla na nich.

Britové označovali atentát na Heydricha za teroristický úkol?
Nezní to hezky, že? Ale tehdy se tomu tak opravdu říkalo. Byla zkrátka skupina sabotážní, kurýrní a teroristická. Úkolem teroristické skupiny pak bylo zlikvidovat konkrétního člověka tak, aby to vyvolalo patřičný ohlas. Což je přesně Heydrichův případ. Původně se zvažovaly i jiné cíle. Třeba protektorátní ministr školství a národní osvěty Emanuel Moravec, archetyp domácího kolaboranta. Ještě 3. října 1941 se rozmýšlelo mezi Heydrichem a státním tajemníkem Úřadu říšského protektora K. H. Frankem. Heydrich byl vybrán kvůli většímu mezinárodnímu dopadu akce. Taky za to ale mohl proud zpráv z vlasti, co všechno je schopen Čechům provádět. Do protektorátu přijel 27. září 1941, už 3. října bylo rozhodnuto o odvetě za provedené popravy čelních představitelů Obrany národa. V protektorátu už bylo tou dobou vyhlášeno stanné právo, které denně přinášelo množství obětí. Po plném pochopení situace doma se Heydrich stal jednoznačným cílem.

V čí hlavě se vylíhnul nápad na atentát?
Podle svědectví některých zahraničních československých vojáků to vzešlo od přednosty zpravodajského odboru Františka Moravce. Situace československého exilu byla od napadení SSSR v létě 1941 poměrně složitá. Jediné evropské válčiště bylo na východní frontě, v Británii panovala obrovská vlna solidarity se Sověty. V protektorátu oproti tomu žádný velký odboj neprobíhal, většina čelních představitelů Obrany národa už byla ve věznicích gestapa. Místo toho tu docházelo k poklidné výrobě zbraní pro německou říši. Na československé exilové představitele se proto vyvíjel tlak, aby v protektorátu došlo k nějakému výraznému činu. V září 1941 proběhla odbojová akce, kdy byl bojkotován protektorátní tisk. To byl sice odvážný akt, ale zase nic, co by v bojujícím světě vzbudilo větší zájem. I z tohoto důvodu jsou na podzim 1941 sestavovány skupiny, které mají mít sabotážní úkoly. Na území protektorátu se pečlivě vybírají cíle, jejichž zasažení může německou válečnou mašinerii alespoň trochu zpomalit – libeňský plynojem, kolínská rafinerie, některé železniční uzly na Moravě. A dochází i na Heydricha.

Na území protektorátu Gabčík s Kubišem seskakují v noci z 28. na 29. prosince 1941. Je pro vás něco z toho, čím si pak až do atentátu prošli, nezodpovězenou záhadou?
Možná bych to s dovolením uchopil přesně obráceně: Pokud uvážíme, že se jednalo o operaci s maximální mírou utajení, vlastně mě překvapuje, kolik toho o jejich půlročním pobytu naopak víme. S odstupem jsme schopni zrekonstruovat jejich pobyt v podstatě den po dni. Mohou za to poválečné výpovědi spolupracovníků, ale i zpráva hlavního nacistického vyšetřovatele Heinze Pannwitze, která je v tomto směru velmi obsáhlá.

Když jste si ty materiály pročítal, co vás v nich zaujalo?
Třeba detaily o přípravách k náletu na plzeňskou Škodovku čili pozemní část operace Canonbury, která proběhla 26. dubna 1942. Parašutisté včetně pozdějšího zrádce Karla Čurdy odjeli na Plzeňsko, kde měli připravit vytyčovací ohně pro nálet britských bombardérů. Samotný nálet sice nakonec nedopadl úspěšně, výrobní provozy Škodovky nezasáhla kvůli nízkým mrakům ani jedna ze svržených pum, přesto to představovalo důležitou etapu působení parašutistů v protektorátu. Zajímavá je i krátká svědecká zmínka, jak Gabčík strávil poslední ráno před atentátem. Byl ubytován u rodiny Smržových, kde si poručil kávu s rumem. Zbytek nevypitého rumu si prý odnesl v lahvi s sebou. To mi přijde jako úžasný polidšťující prvek.

Polidšťuje ho i vztah s Annou Malinovou, s níž se během půl roku ve vlasti stačil sblížit. Co se o něm ví?
Že šlo skutečně o vztah, o nic fingovaného. Byť jistou roli sehrálo určitě i to, že mladý muž s mladou ženou jsou z konspiračního hlediska mnohem méně nápadní, než když se po městě toulají dva chlapíci. Pro mladou vdovu Annu to muselo být vskutku neobyčejné – už jen proto, že jakmile u ní Gabčík přespával, měl pod polštářem pro všechny případy připravenou ostře nabitou pistoli. Je nepochybné, že pro české ženy museli mít takoví parašutisté výrazné kouzlo. Najednou se tu začali objevovat mladí, silní muži, které obklopovala tajemná legenda. Ve svědectví jejich spolupracovníků se objevuje detail, že byli až nápadně opálení, i to je činilo atraktivnějšími. Aby to ale nevypadalo, že si Gabčík s Kubišem celý půlrok jen užívali. To ani náhodou. Především se chystali splnit svůj úkol. Domácí odboj byl sice proti, bál se hrozné nacistické odvety, v tomto smyslu poslal i depeši do Londýna. Z Británie ale akce odvolána nebyla. A Gabčík s Kubišem byli pevně odhodláni věc dotáhnout do konce. Šlo o vojáky, kteří měli svůj rozkaz.

Jaké další způsoby útoku na Heydricha zvažovali?
Existovala varianta zaútočit přímo na Pražském hradu. Nebo poblíž Heydrichova zámku v Panenských Břežanech – to Gabčík dlouho preferoval. Ve hře byl i již zmíněný atentát s větším množstvím trhaviny schovaným v aktovce. Taky se zvažovala eventualita útoku na vlak. Případně měli vymyšleno, že by se před činem nechali kvůli krytí zaměstnat jako metaři na silnici. Nakonec zvítězila varianta s ostrou zatáčkou v Libni, kde musel Heydrichův řidič Johannes Klein se svým kabrioletem zpomalit. Parašutisté svůj čin dlouho plánovali, přesnou trasu říšského protektora měli zjištěnou od Františka Šafaříka, zaměstnance Hradu a bývalého žáka odbojáře Jana Zelenky-Hajského.

Atentát byl proveden 27. května 1942, díky Kubišovu granátu nakonec úspěšně. O Gabčíkovi se od té doby píše: „To je ten, kterému selhal samopal.“ Není nespravedlivé jeho odkaz shrnout do něčeho, co evokuje neúspěch?
Určitě je to nespravedlivé. Šlo o technické, nikoliv lidské selhání. Závada na zbrani je relativně běžná věc, tady to zkrátka jen přišlo v rozhodující okamžik.

Takže Gabčík při atentátu neudělal nic špatně?
Na sto procent se to říct nedá. Jediný relevantní pramen zmiňuje, že Gabčíkův Sten Gun byl nalezen se vzpříčeným nábojem v hlavni. K takové závadě mohlo dojít jak špatnou municí, tak nevhodnou manipulací.

Četl jsem názor britského zpravodajského důstojníka Wilkinsona, který nemohl pochopit, proč Gabčík s Kubišem dostali na podobnou akci právě nespolehlivý Sten Gun.
To se cituje často. Jenže ve skutečnosti nic lepšího než Sten Gun nebylo k dispozici. Zcela jistě z hlediska kompaktnosti rozměrů – je možné ho rozložit na tři hlavní části, jde o ideální věc pro skryté nošení. V jeho prospěch mluvila i ráže 9 mm, tedy stejná, jakou používala i německá armáda; nahrávalo to možnosti případného dozásobení z místních zdrojů. Dobře, britská armáda tehdy používala americké samopaly Thompson, které ve 20. letech proslavili chicagští gangsteři. Jenže to byl mnohem těžší a neskladnější samopal, na zdejší poměry měl navíc exotickou ráži. Co je nutné dodat – ano, Gabčíkovi v zásadní chvíli selhal samopal, neselhala mu však pistole, jíž použil o několik desítek metrů dál.

Ve chvíli, kdy se za ním pustil Heydrichův řidič Klein.
Ve skutečnosti nešlo o jen tak nějakého šoféra, byl to Heydrichův osobní strážce, elitní voják. Spustila se dramatická honička. Ihned poté, co Kubiš hodil na Heydrichův automobil bombu, se oba parašutisté vzdálili z místa činu; každý jiným směrem. Kubiš se prodral přes hlouček zvědavců k přistavenému kolu a odjel směrem ke Staré Libni, Gabčík utíkal do kopce Kirchmayerovou třídou, pak to stočil dolů dnešní Gabčíkovu ulicí. Schoval se v řeznickém krámku pana Braunera, shodou okolností spolupracovníka gestapa, který sem přivolal dobíhajícího Kleina. Právě tam na něj Gabčík několikrát vystřelil, zasáhnul nacistu do nohy, načež zmizel v postranních uličkách.

Před 110 lety se narodil rotmistr pěchoty Josef Gabčík.

Hrdina protinacistického odboje, který v operaci ANTHROPOID 27. května 1942 se spolubojovníky zlikvidoval zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Do hodnosti plukovníka byl in memoriam povýšen v r. 2002. pic.twitter.com/sdUiQiEXad

— Ministerstvo obrany (@ObranaTweetuje) April 8, 2022

Dochovalo se, zda si svou nepovedenou střelbu Sten Gunem hodně vyčítal?
Ví se o vzpomínce profesora Josefa Ogouna, v jehož bytě parašutisté přebývali. Ve své knize Pravda o Heydrichovi uvádí, že Gabčík byl po atentátu velmi rozčilený, že zrovna jeho úloha dopadla neslavně. Gabčík prý vyprávěl, že musel samopal natahovat poslepu pod pláštěm. Bylo tomu ale vážně takhle? Svědectví profesora Ogouna je na řadě jiných míst nevěrohodné… Gabčík každopádně první červnový den spolu s Kubišem odchází do krypty kostela sv. Cyrila a Metoděje. A odsud se už nezachovalo žádné svědectví.

Když se na to podíváme z dnešního pohledu: Měli Gabčík s Kubišem po provedení atentátu sebemenší šanci přežít následný nacistický hon?
To je strašně složitá otázka. V létě 1942 neexistovala cesta, jakou by se mohli dostat za hranice protektorátu. Byť se kolem toho vyrojila velká spousta teorií a mýtů, mnohdy dokonce vedených i ve výpovědích svědků. Jeden ze spolupracovníků parašutistů třeba uvedl, že měl za úkol oba odvézt do Švýcarska. To si ale v době největšího teroru a stanného práva nedovedu představit. Gabčík s Kubišem měli jedinou možnost: Přečkat v ilegalitě až do konce války.

To se kvůli zradě jednoho z parašutistů Karla Čurdy nepovedlo. Jaký k němu měl Gabčík vztah?
Znali se. Spojuje je historka o jisté výtržnosti v britské hospodě nedaleko výcvikového tábora Cholmondeley. Tehdy se strhla potyčka mezi skupinou vojáků, kdy měl Gabčík údajně Čurdovi podat zbraň se slovy: „Neboj se, tady máš pistoli a střílej.“ Ono je to s tím Čurdou složitější. Často se z něj dělá jednoznačný záporný hrdina, podle mého se ale musí brát v potaz okolnosti. Dlouho nic moc nenasvědčovalo tomu, že zrovna on by měl být slabým článkem. K tomu došlo až poté, co se dozvěděl o popravě příbuzných Oldřicha Pechala, velitele výsadku Zinc, se kterým letěl v letadle nad protektorát. Taky berme v potaz, že během dne, kdy dochází na gestapo, se pokouší otrávit. Zjevně si tedy závažnost svého činu uvědomoval. Byl konfrontován s tak podrobnými informacemi o činnosti exilu v Británii i ostatních parašutistech, které gestapo získalo od dalších zadržených, že mu z toho dost možná vyšel jediný závěr: Boj s takovým protivníkem nemá šanci. Němci v jeho očích věděli všechno.

80 let od klíčového seskoku naší historie. Jan Kubiš a Josef Gabčík vysazeni u Nehvizd. Původně to mělo být Plzeňsko, Gabčík se navíc zranil. Ale nic je nezastavilo. Hrdinové za půl roku zlikvidovali protektora Heydricha. Největší čin našeho odboje. Máte náš respekt! pic.twitter.com/siN3DqJpXt

— Armáda ČR (@ArmadaCR) December 28, 2021

Opravdu pak na své kamarády v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje křičel, aby se vzdali?
Tahle často opakovaná filmová scéna zřejmě proběhla trochu jinak. Mužem, který měl vyzývat parašutisty, aby se vzdali, byl kaplan Petřek. I v Pannwitzově zprávě stojí, že na výzvu „vedeme vám kněze“ parašutisté odpověděli „žádného neznáme“.

Zemřeli tedy bez toho, aniž by věděli, kdo je zradil?
S největší pravděpodobností to nevěděli. Že s nimi Čurda nebyl? Nebyla s nimi celá řada dalších parašutistů, kteří tou dobou v protektorátu působili. Že bylo v kryptě zrovna těchto sedm mužů, to byla vlastně celkem náhoda. Klidně tam mohli být v jiném složení.

Když šel do kin film Anthropoid, jedna uznávaná kritička mu vyčítala nerealistické výkřiky parašutistů z krypty „My jsme Češi, nikdy se nevzdáme.“ Výkřiky, které jsou přitom autentické. Svědčí i tento omyl o tom, že je pro nás dnes jejich dávné hrdinství neuchopitelné?
Taky jsem si té poznámky v článku všiml. A bylo to svým způsobem úsměvné: Kolem operace Anthropoid se dodnes věří tolika mýtům a legendám, tohle je přitom doložená věc. Stojí to i v německé závěrečné vyšetřovací zprávě. Parašutisté už na předchozí výzvy ke složení zbraní odpovídali smíchem, to je v mých očích až extrémní hrdinství. Vždyť už jim bylo jasné, že to nemůže dopadnout dobře. Ocitli se v obklíčení obrovského množství nepřátelských vojáků, odolali spoustě německých pokusů o vypuzení ven – slzným plynem, vodou… A stejně se i v beznadějné chvíli zachovali, jako by je nemohlo potkat nic zlého.

Je pravda, že při přestřelce v kostele zabili několik Němců?
Nikoliv, to právě patří ke zmíněným mýtům. Ve skutečnosti nikdo z Němců nepadl, jeden byl „jen“ postřelen do palce, dalšího palba trefila do přilby, jiné do nohy a do oka. Což odpovídá dalšímu běžně tradovanému omylu: Parašutisté v kryptě neměli samopaly, pouze jedenáct pistolí, nějaké výbušniny a zápalné láhve.

Gabčík byl odvážný muž, který si zvykl nevybírat si v osudových chvílích ta snadná, nýbrž naopak nejtěžší možná řešení.

Z krypty to nepřežil ani jeden z nich. Nacisté dokonce Gabčíkovi s Kubišem po smrti oddělili hlavy od trupu. Proč?
Hlavy se měly stát exponátem v připravovaném kriminalistickém muzeu. Němci to zkrátka hodlali pojmout jako úspěšně vyřešený kriminalistický případ. Zvrácené? Z našeho pohledu jistě, za válečných okolností se to tak zřejmě nebralo.

Zvrácený byl i způsob, jakým se nacisté pomstili Kubišovým příbuzným, zabili jich hned čtrnáct. Gabčíkovi blízcí byli oproti tomu ušetřeni. Jak je to možné?
Nemáme k tomu jednoznačné vysvětlení. Zřejmě to bylo tím, že Gabčík byl občanem Slovenského štátu, německého satelitu. Ano, Kubišovi dopadli mnohem hůř. Zemřeli téměř všichni. A Janova mladičkého bratra Františka sice nacisté nechali naživu, musel však mezi sedmi uříznutými hlavami identifikovat tu Kubišovu. Němcům tenkrát několikrát zopakoval, že nikoho nepoznal. Sám přitom věděl, že to byla ta třetí zprava.