Chceme dítě, nejsme přece blázni, slýchává psychoterapeutka kvůli umělému oplodnění
Neúspěšné pokusy o umělé oplodnění představují velký nápor na psychiku (foto: Pikist). Zdroj: pikist.com
Páry, kterým se nedaří počít přirozeně, často končí v rukou lékařů z oboru asistované reprodukce. Jejich zdravotní dokumentace se začne zaplňovat různými záznamy z vyšetření. V mnoha případech lékaři nenajdou příčinu, přesto zahajují automaticky léčbu pomocí asistované reprodukce. Nikdo už ale neřeší psychickou stránku, která má na početí obrovský vliv. Jak konkrétně ovlivňuje psychika schopnost početí a proč některé ženy otěhotní přirozeně ve chvíli, kdy adoptují dítě?
Bára (35 let) a Lukáš (38 let) se po četných potratech a dvou neúspěšných umělých oplodněních rozhodli vyhledat odbornou pomoc v oblasti své psychiky. Vedla je k tomu nejen velká obava Lukáše o Bářino fyzické a psychické zdraví, ale i velmi špatný zážitek z přístupu různých center a souběh strastiplných událostí na jejich cestě za dítětem. Po vleklých vyšetřeních, bez osobního přístupu a vysvětlení důvodů častých potratů a s neucelenými a rozdílnými informacemi byl pár již na pokraji zoufalství a rozchodu.
Lékaři nenašli žádný problém. Podstoupila jsem několik umělých oplodnění a žádné nevyšlo.
„Po několika letech, co jsme se marně pokoušeli o miminko, jsme navštívili kliniku asistované reprodukce,“ vypráví svůj příběh Bára. Vzpomíná na celou řadu vyšetření, které museli s Lukášem podstoupit, na tu bezmoc, obavy i naděje, kterými procházeli. „Lékaři nenašli žádný problém, přesto nám bylo nabídnuto umělé oplodnění. Hodně nám vadil ten přístup, žádná empatie, vše šlo jako na běžícím pásu. Podstoupila jsem několik umělých oplodnění. Když jedno nedopadlo, nabízeli nám hned další,“ vypráví Bára, která poukazuje především na psychickou stránku věci.
Celý proces umělého oplodnění je psychicky vyčerpávající a ubíjející.
„Vyšetření probíhá několik, je to pro nás vyčerpávající a každé dopadne jinak, což nás mate a prohlubuje v nás strach a rozpaky ještě více než předtím. Cítíme se jak jedni z mnoha, jak na běžícím pásu, jak roboti,“ dodává. Dlouhotrvající nejistota, neúspěchy a psychické problémy se odrazily i na vztahu Báry a Lukáše. V jednu chvíli dokonce uvažovali o rozchodu. Nakonec ale krizi překonali a našli v sobě vůli pokračovat dál. Rozhodli se vyhledat pomoc odborníka, který by jim pomohl po psychické stránce. Potřebovali si o svých problémech s někým promluvit a také se poradit o tom, jak pokračovat dál. V té době už přemýšleli také o adopci.
Cesta za miminkem může být někdy hodně trnitá. Zdroj: Pixabay.com
„Dostali jsme se do psychosociálního centra, které jsme jako zázrakem objevili. Po úvodní konzultaci jsme chodili na pravidelná sezení a díky tomu jsme začali opět sbírat ztracené střípky odvahy a mít naději, že se jednou dítěte dočkáme,“ pokračuje Bára. V rámci terapeutických sezení otevřeli různá témata, která nikdy předtím před sebou nahlas nevyslovili. Tyto terapie jim pomohly najít společnou cestu. „Dospěli jsme s Lukášem k názoru, že bychom rádi pomohli opuštěnému dítěti. Předtím jsme se soustředili na cestu umělého oplodnění, přitom je ale tolik dětí, které potřebují rodinu,“ dodává Bára s tím, že se rozhodli pro adopci.
Díky pravidelným psychoterapiím jsme objevili jinou možnost, jak vychovávat společně dítě.
Společně absolvovali adopční kurzy, začali se zajímat o to, co vše je potřeba udělat pro to, aby mohli děťátko adoptovat. Přitom stále chodili na psychoterapie, které jejich odhodlání ještě posílily. „Potřebovali jsme, aby nás někdo pomohl nasměrovat,“ vzpomíná Bára. Vytouženého dítěte se nakonec dočkali po patnácti měsících, kdy adoptovali dvouletou holčičku. „I když se může zdát, že naše cesta byla strastiplná, složitá a někdy i dost smutná, tak jsme dnes smíření s tím, že to tak mělo být. Máme naše zlatíčko Káju, která je pro nás vším,“ uzavírají šťastní rodiče dnes už tříleté Karolínky.
Nejdůležitějších momenty, které během párové terapie nastaly
Bára:
„Poprvé jsem měla možnost nejen vyprávět, ale i emočně prožít mnohočetné ztráty svých miminek.“
„Otevřít své dětství a mluvit o tom, že mě maminka nechtěla přijmout a jít na potrat.“
„…A došla jsem k tomu, že mou největší obavou a strachem je přijmout své vlastní dítě.“
„Že mě/nás nikdo neodsoudí, když se rozhodneme dítě adoptovat.“
„Nastavila jsem si svůj vnitřní klid, dovolila jsem si prožívat více své pocity a naučit se poslouchat svou intuici a různými terapeutickými technikami jsem začala pracovat sama na sobě.“
„Mohla jsem plakat, řvát, vztekat se, uvolnit své tělo a svoji mysl, a pořád jsem měla v terapii pocit blízkosti, bezpečí, sounáležitosti, důvěry, a to jsem v daný moment potřebovala nejvíce, mohla jsem se konečně o někoho opřít.“
Lukáš:
„Pomocí terapeutických sezení jsem se naučil, jak mám s Bárou v těchto těžkých chvílích komunikovat, naslouchat jí a více s ní i mé pocity sdílet.“
„Důležité pro mě bylo vyjádřit někomu svou obavu o Báru a dozvědět se nestranný názor.“
„Znovu jsem se do své ženy zamiloval.“
„Společně jsme získali ucelený přehled různých sociálních i legislativních kroků nejen v IVF, ale i pro adopci dítěte, a to bylo pro mě důležité.“
„Otevřeli jsme témata, která jsme nikdy před sebou nahlas nevyslovili“.
Psychickou pomoc kliniky umělého oplodnění obvykle nenabízejí. Přitom je to základ úspěchu, shodují se psychoterapeutky.
V oboru asistované reprodukce a psychoterapeutické péče se Mgr. Lenka Pelechová a Bc. Renata Siranová, Dis. aktivně pohybují již desátým rokem. Odborné psychosociální poradenství poskytují v rámci Institutu psychosociální péče a projektu „Cesty za rodinou“, ve kterém komplexně pomáhají párům na cestě za potomkem. Z dlouhodobého pohledu jejich studií a hlavně praxe se shodují, že se v procesu odráží jistá nedokonalost a především neprovázanost jednotlivých oborů. Dílčí nedostatky zasahují buď do samotné léčby nebo přípravy párů k náhradní rodinné péči. V konečném důsledku je psychická podpora párů a možnost náhradní rodinné péče odsouvána až na poslední místo.
Zdroj: Kristina Šedivá, ženysro
Lenko, páry, které chtějí miminko, se tedy upínají pouze na umělé oplodnění? Pár toužící po dítěti a rodině vydává veškerou energii, aby svého přání dostál. Během náročné a vyčerpávající léčby pomocí asistované reprodukce se soustředí na somatickou stránku léčby a na klinikách hledají společně s gynekology rychlá a efektivní řešení. Bohužel při opakovaném selhání zanechávají na jejich duši velmi bolestné rány.
Myslíte si, že je to tím, že ženy jsou limitované věkem a bojí se, že jsou příliš „staré“ a tlačí na pilu?
Já to většinou vysvětluji velice jednoduše. Možná se opakuji, ale při běžné nemoci potřebujeme tělu dopřát dostatek času k léčbě a rekonvalescenci. V asistované reprodukci může naopak časová prodleva v léčbě celou situaci zhoršit. Protože ženám se vajíčka vytvářejí v prenatálním období, a především u žen po 30 a rapidně po 35 roce jejich kvalita klesá. Obecně schopnost člověka plodit potomky má svůj limit. A odsouvání těhotenství na pozdější dobu se prostě nevyplácí. Pokud by se hledaly psychické souvislosti s nemožností početí a opakovaných potratů, může se celý proces umělého oplodnění ještě zhoršit. Na druhou stranu, pokud páry podstoupí psychoterapii, mnohé se vysvětlí. Právě při ní dochází v mnoha případech k odhalení skrytých příčin, strachů a přenosů, které brání právě přirozenému početí.
Lenka Pelechová.
Renato, když pár prochází letitým snažením o dítě a nedaří se, co vlastně mohou udělat pro to, aby celou situaci oba ustáli? Pokud je mi známo, žena situaci prožívá jinak než muž. Navíc je to ona, která o problému chce mluvit, muž to řešit nechce.
Ano, skutečně je tomu tak. Někdy se zjevnou příčinu lékařům nepodaří zjistit. Páry, které k nám do Institutu přicházejí, si často od lékařů často vyslechli diagnózu tzv. idiopatické neplodnosti. To znamená, že podle veškerých dostupných vyšetření jsou zdraví, ale přesto se jim miminko přirozenou cestou počít nedaří. Gynekologové někdy předpokládají, že za neplodností budou zřejmě psychické příčiny. Bohužel léčbu neplodnosti pomocí umělého oplodnění často zahájí, aniž by se po skutečné příčině problému pátralo. Zahájí se léčba, partneři se uklidní, protože se „léčí“ a o pocitech, přáních a obavách se doma opět přestane komunikovat.
Proč myslíte, Lenko, že tomu tak je?
Příčiny já osobně spatřuji v samotném přístupu. Často s Renatou slýcháme: „My ale chceme dítě, nejsme přece blázni...“. Dále dlouhé čekací lhůty u terapeutů, protože ne všichni se bezdětností nebo adopcí profesně zabývají, popřípadě další finanční náklady spojené s terapií. Ale je to také především jejich ochota připustit si, „že se mi něco děje, nerozumím tomu a potřebuji pomoc“.
Renato, s jakými pocity za vámi ženy nebo partneři přichází, co je nejvíc trápí?
Často se setkáváme s tím, že žena nebo pár pociťují strach, úzkost nebo nějaké trauma z toho, že nemohou počít miminko. Trápí je, že se vymykají běžnému společenskému statusu. A tím se dostávají do ještě většího psychického vypětí. Neplodnost a celý proces představuje velkou psychickou nálož. Centra asistované reprodukce jim mohou poskytnout ty nejlepší služby, co se týče vyšetření a umělého oplodnění, ale zapomínají na to nejdůležitější, psychické rozpoložení ženy. Psychika je mocná, to je ostatně vidět třeba na tom, že mnoho žen otěhotní přirozeně ve chvíli, kdy zažádají s partnerem o adopci. Nebo mají první miminko přes umělé oplodnění a druhé se zadaří, mnohdy ani neví jak. My se ve své praxi setkáváme s páry, které u nás hledají porozumění, a především řešení jejich už tak vleklé intimní situace.
Renata Siranová.
A existuje podle vás, Renato, účinná pomoc, která by vypjaté emoce pomohla zklidnit?
Zvládnutí stavu bezdětnosti a léčby, napětí, deprese, úzkosti a s tím často spojené partnerské neshody se ve své praxi s Lenkou intenzivně věnujeme. Během konzultací páry postupně seznamujeme s behaviorálními technikami, které jim pomáhají ve zvládání úzkostí. Doporučujeme především relaxační techniky, řízenou imaginaci nebo hluboké dýchání. Ty partnerům přinášejí pozitivní změnu do jejich emočního prožívání. Psychoterapeutický proces, sdílení v bezpečném prostředí, důvěra a samotné naslouchání může velmi pomoci.
Psaní se Martina začala věnovat na mateřské dovolené před osmi lety. Od té doby prošla několika online médii jako redaktorka na volné noze. V současné době si můžete přečíst její rozhovory a příběhy na téma zdraví na CNN Prima News.
