Sovětská okupace Československa začala 21. srpna 1968 a skončila 21. června 1991 odchodem posledního ruského vojáka. Ruští veteráni ale i po dalších třiceti letech vzpomínají se slzou v oku na vojnu v Olomouci, Mladé Boleslavi nebo Milovicích a vyměňují si staré fotografie na společných fórech. „Připomíná mi to někdejší fórum Spolužáci.cz, akorát místo na školu vzpomínají na zemi, kterou okupovali,“ říká historik Zdeněk Horák. Prohlédněte si unikátní snímky, když spoušť v Československu mačkali sovětští vojáci.
Na ruských veteránských fórech, které spojují vojáky sloužící v Československu v letech 1968 až 1991, převládá dojetí nad starými dobrými časy. „Je to o nostalgii a vzpomínkách na mládí,“ přemítá znalec těchto fór Zdeněk Horák, historik Východočeského muzea v Pardubicích. Ten se zajímá o vše kolem sovětských vojsk především na východě Čech, zejména o dění v obrovské ruské posádce ve Vysokém Mýtě.
Poklady z přísně tajných zón
Dobové snímky veteránů považuje Horák za hotový poklad: „Žádný Čech totiž neměl šanci, aby uvnitř sovětských posádek zmáčkl spoušť. Našinci se báli fotografovat kasárna i zvenku, protože na věžích u plotů stáli vojáci s nabitými samopaly.“ A konkrétně ve Vysokém Mýtě vedl ostře střežený plot přímo středem města. „Na fórech lze ale najít mimořádně zajímavé snímky ze všech sovětských posádek v Československu,“ informuje historik. Z vojenského prostoru Libavá, Olomouc, Bruntál, Mladá Boleslav, Milovice, Děčín, Turnov, Kostelec nad Černými lesy i dalších.
Početní stav sovětských okupačních sil v Československu v době těsně před zahájením odchodu, který vyvrcholil 21. června před třiceti lety, byl asi následující: 73 500 vojáků a 39 000 rodinných příslušníků. Hrubá čísla o výzbroji pak říkají, že Rusové si u nás „zaparkovali“ 1 220 tanků, 2 500 bojových vozidel pěchoty a obrněných transportérů, 105 letadel, 175 vrtulníků a uložili asi 95 tisíc tun munice.
Rozstřílená jednotka v Čečně
Spoušť fotoaparátů sovětští vojáci mačkali při nejrůznějších příležitostech. Při obědě oficírů během raketového cvičení na Libavé i při koncertě rockové kapely Arsenal složené z nižších poddůstojníků. V hrdinských pózách na tanku, v bojovém vozidle, na střelnici i při odpočinku. „Ta fóra jsou nesmírně bohatou studnicí informací, je to pro nás pohled za oponu okupace,“ pochvaluje si historik.
A nejde jen o ruská, ale třeba i ukrajinská fóra veteránů. Po odsunu sovětských vojsk z Československa, který skončil 21. června 1991, třeba větší část posádky z Vysokého Mýta skončila na Ukrajině, protože Sovětský svaz se teprve rozpadal. „Konkrétně ve městě Čugujev v Charkovské oblasti. Důstojníci se z velké části stali občany Ukrajiny a divize dnes nese označení 92. ropšinská mechanizovaná brigáda,“ vysvětluje historik.
Hůře dopadla jiná část vysokomýtské jednotky odvelená do ruského Volgogradu. „V roce 1994 byli tito vojáci v rámci první čečenské kampaně vysláni do Grozného, kde utrpěli obrovské ztráty. Jednotka byla doslova rozstřílena v Grozném, kde bojovala o jednotlivé ulice.“
Sovětské město Vysoké Mýto
Vysoké Mýto bylo posádkovým městem už za Rakousko-Uherska, když císařská armáda centrum obkroužila kasárnami. Po invazi v roce 1968 se v objektech zabydleli sověti a bez stavebních povolení a kolaudací přistavěli další budovy. Jedenáct tisíc obyvatel Vysokého Mýta dostalo téměř 6 000 nových sousedů. Na sklonku normalizace se v kasárenských objektech nacházelo okolo 4 000 vojáků a téměř 200 občanských zaměstnanců, takže v rámci Střední skupiny vojsk se jednalo o třetí největší posádku (po Milovicích a Olomouci).
U nejpočetnějšího útvaru, kterým byl 265. gardový motostřelecký pluk, sloužilo 2 000 vojáků vyzbrojených tanky T-72, obrněnými transportéry BTR-60, houfnicemi a minomety. Rodinní příslušníci vojáků z povolání tvořili celkem 1 600 osob a obsadili 650 bytů v různých částech Vysokého Mýta. Malý Sovětský svaz uprostřed Československa.
Radostný pláč z blahobytu v ČSSR
Horák také díky veteránským fórům vstoupil do písemného kontaktu s důstojníky. „Volný čas obyčejní vojáci prakticky neměli. V rozvrhu dne se jim pro osobní volno vymezila půlhodinka po obědě a hodina po večeři. Propustky a individuální procházky se kategoricky zakazovaly,“ vylíčil historikovi život záklaďáka ve Vysokém Mýtě velitel raketové protivzdušné baterie 265. motostřeleckého gardového pluku nadporučík Alexandr Michailovič Podust, jenž ve městě sloužil v letech 1985 až 1990.
„Když moje žena první den po příjezdu vstoupila do obchodu s potravinami, tak se nad hojností zboží přímo rozplakala,“ napsal důstojník Horákovi.
Bujará fantazie i tvrdá realita
Až na určitou skupinu kolaborantských funkcionářů KSČ většina obyvatel Vysokého Mýta nesla přítomnost okupantů značně nelibě. Dráždili je samopalníci na věžích i bojová technika věčně projíždějící městem. „Nemožnost dozvědět se něco bližšího o životě v kasárnách ale probouzela i bujnou fantazii. Lidé si třeba vyprávěli o masovém hrobě pro sovětské dezertéry nebo věřili, že vojáci neměli v kasárnách talíře ani příbory a jedli z dřevěných koryt,“ zjistil historik od pamětníků. Snímky z veteránských fór však ukazuji důstojníky nad plnými talíři i s elektrickými kytarami v rukách.
Dezerci ovšem sovětská armáda někdy opravdu řešila fyzickou likvidací útěkáře. Zběhové věděli, že jsou v zoufalé situaci a občas proto dělali i zoufalé věci. „Brutální vraždy se třeba dopustil sovětský vojenský zběh, který se vloupal do domku rodiny Dostálových v obci Břuchotín na Olomoucku v dubnu 1981. Po návratu matky s dvěma předškolními dětmi je napadl kladivem a všechny tři zabil. Po dopadení byl vojenským soudem odsouzen k trestu smrti,“ líčí historik osud dezertéra. Jmenoval se Jurij Kononov.
Kromě obětí, které zahynuly bezprostředně při srpnové okupaci v roce 1968, sovětští vojáci v letech 1969 až 1991 způsobili smrt asi 250 československých občanů. Nejčastěji při autonehodách, ale i při násilné kriminalitě.
Jak Putin mění pohled na okupaci
Zatímco před deseti lety část sovětských veteránů okupaci Československa dokázala i odsoudit, nyní je na ruských fórech kritika vlastních řad výjimečná. „A dnešní diskuse veteránů jsou pro české občany často zcela nepřijatelné,“ všiml si historik Zdeněk Horák. Hlavně po Putinově okupaci ukrajinského Krymu a rozbití východní časti Ukrajiny proruskými povstalci se změnil i oficiální pohled Ruska na okupaci ČSSR z let 1968–1991.
„Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 zmařila převrat a zajistila zemi 20 let míru,“ informoval ruské spoluobčany kanál Zvezda v roce 2017, médium patřící pod ruské ministerstvo obrany. A veteráni změnu rétoriky přijali a jsou vlastně rádi, že k takzvanému „míru“ v Československu mohli sami přispět.
Zaťaté pěsti i černý obchod
„Nejprve bych chtěla poděkovat za toto fórum, na které jsem náhodou narazila, je to prostě ohromující,“ napsala na jeden z ruských veteránských webů Světlana Tutová, dcera někdejšího důstojníka sloužícího v Olomouci. Světlana hledá spolužáky z olomoucké ruské základní školy, kterou v letech 1983 až 1985 navštěvovala společně s dětmi ostatních oficírů.
„Tahle idealizovaná nostalgie mládí, která na fórech převažuje, ale i po třiceti letech ostře kontrastuje s pamětníky okupace,“ myslí si historik Východočeského muzea v Pardubicích. Pro většinu našinců z posádkových měst okupanti představovali uniformní masu „Ivanů“ a přítomnost „Rusáků“ snášeli se skřípěním zubů. Až na skupiny občanů, které se sovětskou stranou prováděly černý obchod úctyhodných rozměrů.
Někteří Češi tedy zatínali pěsti, jiní nakupovali levný ruský benzin a naftu, a to vždy po celých sudech. Nepohrdli ani autozvedáky, zaměřovacími přístroji a další vojenskou technikou. „Velký zájem byl také o části vojenské výstroje, boty a vůbec vojenský textil,“ popisuje historik typické české koumáky, kteří jsou vždy připraveni šmelit, a to třeba rovnou i s ďáblem.
