V politice jsem získala hroší kůži, říká první trans žena-poslankyně německého parlamentu

Celkem 735 poslankyň a poslanců. Tolik jich v německém Spolkovém sněmu nikdy nebylo. Po nedělních volbách se rozrostl na rekordní počet díky tamnímu dvoustupňovému systému přímých voleb kandidátů a kandidátek. Dvě z nich jsou první trans ženy-poslankyně.

Německá média si všímají, že nový Spolkový sněm je nejen větší než kdykoli předtím, ale zároveň nikdy nebyl tak pestrý. Mezi nové tváře patří Muhanad Al-Halak z FDP, který má kořeny v Iráku, či Jasmina Hostertová z SPD pocházející z Bosny a Hercegoviny. Absolutní premiérou jsou však Tessa Gansererová a Nyke Slawiková. Obě poslankyně za Zelené se staly prvními transsexuálkami, které se dostaly do Bundestagu.

Sedmadvacetiletá Nyke Slawiková, jejíž otec, strojní zámečník, přišel v 70. letech minulého století z polského Slezska do Leverkusenu, byla zvolená na 11. pozici kandidátky Zelených. Přímý mandát nezískala, protože ve svém okrsku zaostala se ziskem 13,3 procenta za soupeři, zdravotnickým expertem SPD Karlem Lauterbachem, a také za kandidátem CDU Serapem Gülerem.

Přesto se Slawiková den po volbách radovala a svou nominaci do parlamentu oznámila přes sociální síť Twitter. Tam se jí také scházely gratulace z celého světa. „Doufám,“ napsala, „že dnes můžeme otevřít novou kapitolu sebeurčení v politice a ukončit léta přehlížení lidí po změně pohlaví.“ Těsně před svým prvním pracovním dnem v Berlíně poskytla Nyke Slawiková rozhovor německé rozhlasové stanici WDR Cosmo.

Transsexuální zákon je strašně diskriminační, říká Slawiková

Z Leverkusenu jste dorazila vlakem a u vchodu do budovy Spolkového sněmu jste řekla: Dobrý den, teď patřím sem. Jako jedna ze dvou prvních transsexuálek v Bundestagu. Je to pro vás skutečně tak velký den?
Jsem naprosto šťastná, že volby dopadly tak dobře. Navíc jsem také velmi ohromená ohlasem, který mé zvolení vyvolalo. Dostala jsem mnoho dopisů od lidí, kteří jsou sami trans a jsou z toho šťastní. Stále žijeme ve společnosti, kde jsou trans lidé zjevně diskriminováni. V práci, ve škole, od šikany po ztrátu zaměstnání.

Nebojíte se, že kdykoli teď promluvíte, bude to méně o obsahu, za který bojujete, a více o vaší osobě?
Nejde jen o to, abych byla zástupcem své komunity. Jde také o zcela konkrétní zákony, které musíme odpovídajícím způsobem změnit. Transsexuální zákon, který je strašně diskriminační a v mnoha částech protiústavní; zákaz dárcovství krve, kde jsou postiženi homosexuálové, bisexuální muži, ale i transsexuálové. Nebo právo rodičovství, kde se tzv. duhové rodiny vůbec neuznávají.

Stále žijeme ve společnosti, kde jsou trans lidé zjevně diskriminováni. V práci, ve škole, od šikany po ztrátu zaměstnání.

Zprávy o útocích na trans lidi v Německu nejsou výjimkou. Myslíte, že se něco takového může stát i ve Spolkovém sněmu? Neobáváte se toho?
Samozřejmě, že se někdy bojím. V minulosti docházelo například k útokům na poslance s migrační minulostí. Poslanci AfD prohlásili, že „sem nepatří“. Bylo to opravdu do očí bijící. A ptám se, kde byla vždy široká solidarita kolegů? Pokud jste nyní mimo plenární sál, je to možná jiný příběh. Ale díky svému politickému angažmá v posledních letech jsem získala hroší kůži.

Může být váš volební úspěch startovní signál pro LGBT komunitu? Cítíte něco jako „už je to tady“?
Věřím v to. Při první schůzi parlamentní skupiny jsme seděli v sále a bylo to opravdu vzrušující. Být v sále, který obvykle znáte jen z televize. Když jsem tam poprvé vešla, sedla si a opravdu si to uvědomila, měla jsem husí kůži: Člověče, teď jsem poslanec.