Počet obětí na životech je daný. Šílené vraždění na Filozofické fakultě nepřežilo čtrnáct osob. Tragédie však zasáhla do života mnohem většímu okruhu lidí. Pozůstalým, přeživším studentům a vlastně celému národu. Jednalo se o případ, jaký nemá v moderní české historii obdoby. Co může v současnosti pomoci například očitým svědkům zabíjení vypořádat se s traumatickou situací? Pro CNN Prima NEWS odpovídal klinický psycholog, psychoterapeut, poradce, lektor a supervizor Jan Kulhánek.
Lidé, kteří byli v době útoku v budově Filozofické fakulty UK, zažili něco strašného, byť třeba vyvázli bez zranění. Co to může znamenat pro jejich psychiku a co by jim mohlo pomoci?
Byli přímo ohroženi na životech, určitě to tak vnímali. Bylo jim tedy způsobeno dost velké psychické trauma. Také mohli vidět, že před nimi někdo umírá. Neumíme si to vše ani představit. Rozhodně je to veliká zátěž a ohrožení života. Ti lidé by zaprvé měli mít možnost o tom s někým mluvit. A to nemusí být zrovna odborník, ale měli by mít možnost to nějakým způsobem ventilovat, ať už doma nebo u svých blízkých. Což je někdy trochu potíž, protože i ti blízcí jsou z toho někdy takzvaně hotoví. Měli o toho svého člověka strach a mohou se zdráhat o tom bavit. Protože když se o tom začne znovu mluvit, můžou se opět objevit emoce, pláč, úzkost a podobně. Ale je to určitým způsobem očistné, nezůstávat s tím nějak sám, mít možnost to sdílet.
ČTĚTE TAKÉ. Planý poplach v centru Prahy. Na I. P. Pavlova zasahovala policie kvůli granátu, šlo o maketu
Chápu, ale co když to nejde?
V takovém případě bych si měl dát den klidu, nepřebíjet to aktivitami. A rozhodně to nepřepíjet alkoholem. Tím se totiž úzkostné emoce, strach a další věci, které to doprovázejí, konzervují a je potom větší riziko posttraumatické stresové poruchy. To znamená, že člověku začne být špatně se zpožděním a musí se s tím následně nějak vyrovnávat.
U někoho se zpočátku nemusí projevit vůbec nic? Působí, že se ho to nedotklo...
Je to tak. Každý máme jiný způsob reakce na akutní stres. Někdo se sesype hned, jiný nějakým způsobem docela funguje a dojde mu to až se zpožděním. Třeba i několika dnů. Takže neexistuje jeden správný průběh. Na druhou stranu máme se sebou nějakou zkušenost a měli bychom vědět, jak na těžké situace reagujeme. Nicméně je normální, že v tu chvíli nemusíme cítit skoro nic a snažíme se zachránit, nebo dokonce pomáháme druhým. A pak nám to dojde třeba až večer nebo druhý, třetí den.
Zmatek, strach a bezmoc, popisují svědci z blízkého okolí fakulty. Chválí jednání policie
Na místě čtvrteční tragédie bylo mnoho potenciálních obětí vražedného střelce. Vedle hlavní budovy Filozofické fakulty UK vede Kaprova ulice, z jedné strany ji lemuje několik obchůdků, za jejich sklem jsou vidět prodavači. Vrah by je proto měl snadno na mušce. Policisté proto začali všechny lidi z ulice zahánět do budov nebo do blízké stanice metra Staroměstská. „Lidi se ptali, co se děje. Dozvěděl jsem se od policie, že je tam aktivní střelec a ať nikdo nevychází ven,“ uvedl pro CNN Prima NEWS jeden ze svědků.
Pár hodin po tragédii jsem viděl muže, na kterého mluvily pracovnice záchranné služby. Jako by je nevnímal, byl strnulý a téměř nekomunikoval. Je to časté?
Říká se, že jsou základní tři reakce na pocit ohrožení, akutní stres. První je únik – snažíme se utíkat, nebo propadáme velkým emocím nahlas. Pláčeme, cítíme úzkost, smutek. Druhá reakce je útok, nebo jsme otevřeně naštvaní. A třetí je zamrznutí. Takhle to dělají i některá zvířata, že když jsou v ohrožení, tak ztuhnou a v podstatě se nemůžou hýbat. Je to jedna z pudových přirozených reakcí na veliký stav ohrožení. Tato reakce je pro lidi nejméně srozumitelná. Nechápeme často, proč dotyčný člověk přestane mluvit, hýbat se, nebo začne být takový zmatený. Je to přechodná situace, přechodný stav, kdy je psychika v šoku. Je to zkrátka šoková reakce.
V okolí fakulty se po tragédii pohybovali i rodiče a čekali, zda se dozví něco o svých dětech. Co by mělo následovat u těch, jejichž dítě se domů už nevrátí? Lze jim nějak pomoci?
Jestliže o někoho přišli, tak je jim nabídnuta urgentní pomoc. Ve smyslu jestli nepotřebují nějaký lék na uklidnění. Je důležité, aby na to nebyli sami a měli u sebe ještě někoho, kdo jim pomůže přežít první minuty nebo hodiny. Měli by se pak určitě dostat k odborné pomoci. To ale v podstatě nijak nesníží zármutek a hrůzu z toho, co se stalo. Jedná se o něco, na co nebyl nikdo připravený. Vždy je tragédie, když někdo umře například na nemoc, ale tam třeba vidíme, že se stav horší, a můžeme se na to nějak připravit. V tomto případě to byl blesk z čistého nebe, nejsme na to připravení. Pro pozůstalé je to velký šok. Každopádně by na to neměli být sami.
Traumatizovaná je opravdu většina lidí, protože to zasáhlo naši skleníkovou představu, že se nám tu nic takového nemůže stát.
Ještě se vrátím k těm, kteří byli na místě a zažili hrůzu v budově. Ponesou si to s sebou po zbytek života, nebo je možné, že se jim podaří od toho oprostit?
Dostat se z toho nakonec můžou, ale samozřejmě, že na to nikdy úplně nezapomenou. Je to o to horší, jestli přišli o nějakého spolužáka. Čas rány dost zahojí a myslím si, že dobrá krizová intervence by jim v tomto čase měla pomoci. Jak říkám, neměli by být na to sami, měli by mít možnost sdílet své zážitky, strach a emoce. Zároveň by to mělo být bezpečně udělané a správně to dávkovat. Což lidé, kteří dělají krizovou intervenci, umí dobře. A blízcí by měli takto zasaženým lidem nabízet ucho, naslouchat jim, ale zároveň by do toho neměli člověka tlačit – „Teď se musíš vypovídat.“ Musí na to být klid, dobrý, bezpečný prostor, kde do toho nebude nikdo skákat nebo odbíhat. Ale rozhodně bych se nezdráhal využít odbornou krizovou pomoc pro ty, kteří byli přímými účastníky.
Rodiče za policejní páskou a studenti čekající na kamarády. Tak vypadalo okolí střelby
Střelec se procházel po terase kolem střechy hlavní budovy pražské filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha. Občas zamířil a vystřelil. Zjevně i do větší vzdálenosti. Policie uzavřela na několik hodin široké okolí. Celý Mánesův most byl neprůchodný, a právě na jeho konci se setkávaly hloučky studentů, kterým neustále někdo volal nebo posílal zprávy. „Neboj, babi, jsem v pořádku,“ hlásila například jedna z dívek do mobilu.
Zaslechl jsem jednoho ze studentů, poté co byl evakuovaný, a říkal, že si nedokáže představit, že by se měl někdy na to místo vrátit. Prostory fakulty budou studentům přece vše připomínat.
Tomu se nelze divit. Ale už teď tam probíhá určitá pieta. Bude i potřeba následky střelby uklidit, zahladit. Zkrátka uvést do stavu, kdy to nebude na studenty koukat z každého rohu, ale zároveň je nutné tam nějaké pietní místa udělat. Viděl jsem reportáže, že i školy po celé republice vytvářejí taková místa. Je důležité netvářit se, že se nic nestalo, ale zároveň nemůžete potkávat díry po střelách. To bude těžké. Někdo bude potřebovat delší čas. A je také možné, že někteří i přestanou studovat, protože už tam nebudou chtít jít. Může se to stát, ale většina lidí se s tím v rámci času vyrovná.
Když mluvíte o pietních místech… Jsou důležité, aby se s tím, co se stalo, lidé vypořádali?
Myslím, že jsou hlavně k tomu. Mrtvým to už nepomůže. Jejich rodinám možná trochu pomůže, když uvidí, že někdo sdílí jejich utrpení, ale v zásadě je to hlavně pro ty, kteří jsou tím nějak zasaženi. Což je mimochodem celá společnost. Traumatizovaná je opravdu většina lidí, protože to zasáhlo naši skleníkovou představu, že se nám tu nic takového nemůže stát. Nejsme na to totiž vůbec zvyklí. Naštěstí. Neuměli jsme si to proto doteď ani představit. A přesto, že tady podobné tragédie už byly, tak to nikdy nemělo takový rozměr. Navíc k tomu došlo v období před Vánoci, které je citlivé. Je to opravdu náročné a myslím, že se z toho budeme muset vzpamatovat všichni. A jednou z těch možností, jak něco aktivně udělat i pro sebe, je třeba dojít na to místo položit svíčku.
Je tedy pravdou, že období Vánoc tragédii ještě umocňuje?
Ano. I když jsou lidi, kteří tvrdí, že Vánoce nemají rádi, stejně je celková atmosféra daleko víc rozcitlivělá. Víc se zaměřujeme na vztahy. Ztratit někoho v této době nebo být poblíž podobného masakru, je prostě strašné. Jsou i lidé, kteří mají třeba pocit, že se jich to teď zase tolik nedotýká, a mohli by se proto cítit provinile. Ale nemusí to tak být. Někdo má psychiku tak uzpůsobenou, že ho chrání před těžkostmi natolik, že nějakou dobu necítí nic. To ale o člověku nic nevypovídá, důležité je necítit se za to nějak špatně.
Co říkáte na různé reakce třeba na sociálních sítích, kde někteří lidé píší, že je střelec inspiroval a udělají něco podobného? Chtějí jen šokovat?
Myslím, že sociální sítě jsou plné různých výkřiků, které by si lidi nedovolili někde říkat. Mají pocit, že jsou v tomto nepostižitelní. Ale policie teď tvrdí, že bude podobné případy mnohem víc řešit. Už se mě i někdo ptal, jak moc je správné případ medializovat, jestli se nebude někdo inspirovat a něco takového napodobovat. Může se to stát, avšak vrah to přece nepřežil, to by mělo lidi odradit. Ale jinak myslím, že mají lidé právo být informovaní. A bylo by fajn, abychom se jednou dozvěděli, proč to vlastně udělal. To by řadě lidí pomohlo. Stav toho, že tomu nerozumíme, je dost nepříjemný. Člověk si pak může domýšlet cokoliv. Plno otázek, které jsou znervózňující, a to myslím zhoršuje celkové vnímání situace.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Filozofická fakulta UK zůstává po útoku zavřená
