Trenér koní Radek Holčák s hrdinou letošní Velké pardubické Hegnusem Zdroj: Profimedia.cz
Obří satisfakce. Jinak asi nejde z pohledu trenéra Radka Holčáka pojmenovat nedávné vítězství 12letého hnědáka Hegnuse na nejslavnějším tuzemském dostihu Velké pardubické. Sám Holčák zažíval poslední dobou těžkosti v rodině. „Bojovali jsme opravdu na všech frontách, ale jsme tvrdí, semkli jsme se, jak to umíme, a to nám pomohlo,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS. „Porcelánového“ Hegnuse přetvořil za krátký čas v hrdinu. A poprvé za 30 let tak měla prestižní akce v Pardubicích krále z českého chovu.
Je teď Hegnus ve Velkých Karlovicích, kde se o koně staráte, hýčkanou celebritou?
Je pravda, že letošní vítězství mělo u nás v Karlovicích velký ohlas. Dohromady mi po závodě přišlo asi 450 zpráv, všechny byly pozitivní, srdečné, lidé nám gratulovali a přáli nám to. O to víc mě mrzelo, že letos kvůli opatřením spojeným s koronavirem na dostihy nikdo z Karlovic nemohl přijet. K něčemu to ale bylo také dobré. Koně se mohli bez diváků na tribuně perfektně soustředit, a já mám také docela rád svůj klid. Nebyl jsem pak při závodě v takovém stresu.
V jednom z rozhovorů jste uvedl, že když jste si Hegnuse před třemi lety vzal pod svá křídla, byl tlustý, chlupatý a bez svalů, ale něco v něm zkrátka bylo. Asi si nejde říct u každého devítiletého valacha, který navíc není v nejlepší kondici, že z něj uděláme vítěze Velké pardubické?
Faktem je, že když jsme koně před třemi lety dostali do péče my, byl Hegnus na marodce. Tři čtvrtě roku jsme pracovali na tom, abychom ho dostali do zdravé kondice, navíc už není nejmladší, což se samozřejmě odráží zejména na jeho pohybovém aparátu. Jsem zvyklý se koňům maximálně věnovat, ale u Hegnuse jsme si pomohli i veterinárním přípravkem Alavis. Osobně se domnívám, že bez něj by v takové kondici určitě nebyl.
Už jsem mu moc nevěřil
Čím Hegnus oslnil, jaké jeho vlastnosti byste vypíchl? Asi musel být pilným „studentem“, když se takto rychle dostal na vrchol, souhlasíte?
Souhlasím s tím, co říkáte – rozhodně to není pro každého koně. Hegnus je opravdu pilný a ctižádostivý kůň. Na druhou stranu, pořád se jedná o anglického plnokrevníka, šlechtěného na rychlost a závodění. Takový kůň skutečně miluje závodění a chce závodit – to je podstatné. Když tito koně nezávodí, chybí jim to, mají to v nátuře.
Když Hegnus doběhl v roce 2018 těsně druhý, bylo mu 10 let. Neříkal jste si v tu chvíli, že to je v jeho věku asi maximum a vyhrát v dalších letech bude jen těžší a těžší?
Určitě ano. Nicméně každý rok, když se s koňmi začnu připravovat na novou sezónu, rychle zjistím, v jaké budou kondici. Loni bylo jasné, že je na tom Hegnus ještě lépe. Byl v životní formě, měli jsme natrénováno a byl jsem přesvědčený o tom, že mám nejlepšího koně v poli. Bohužel, nakonec jsme kvůli jeho nálezu na kloubku museli předčasně skončit a na dostih úplně zapomenout. Rozhodnutí, že to zabalíme, tehdy bolelo asi ze všeho nejvíc.
Byla to asi velká úleva, že se Velká pardubická navzdory současné situaci mohla jet. Přece jen ve 13 letech se u koně určitý propad výkonnosti projeví, že?
Když jsme to vloni museli zabalit, lidé za mnou chodili a říkali mi, že se mu ta forma znovu vrátí. Já jsem tomu moc nevěřil. Říkal jsem si, že ve 12 letech už to bude dědek, a kdo ví, jak to s jeho formou bude. Ale už na jaře jsem byl optimistický. Viděl jsem, že mu z jeho výkonu nic neubylo, měl obrovskou formu. V souvislosti s loňským rokem nás to opravdu potěšilo, protože spousta dostihů se letos kvůli koronaviru musela zrušit. Chyběly třeba přípravné dostihy, nevěděli jsme, na jaké termíny se chystat. Nakonec nám to vyšlo, ale jak to bude v příštím roce, to bude opět záviset jenom na tom, jestli zůstane zdravý a v kondici.
Máme za sebou složitý rok. Proto jsme byli všichni dojatí
Na jakém místě letošní Velké pardubické jste si řekl, že to je zkrátka Hegnusův den a těžko ho někdo překoná?
Každý rok na Velké Pardubické s tátou (trenérem koní Františkem Holčákem, pozn. red.) chodíme závod pozorovat kousek vlevo od cílové rovinky, jak se koně pouštějí do dráhy. Odtamtud to sledujeme a hlavně jsem u toho slavného angličáku (Velký anglický skok, pozn. red.), kde mám výhled na to, jak koně vyběhnou z lesíku a tam kontroluju, jestli můj kůň má takzvaně něco v rukách, anebo je tam úplně prázdno. Přesně v tu chvíli už většinou vím, jak to dopadne. Když jsem tam letos viděl Hegnuse, říkal jsem si, že to vypadá hodně dobře. Tam se mi to líbilo, věděl jsem, že to dopadne.
Neviděl jste tam naopak nějaký kritičtější okamžik, kdy jste trochu trnul?
Když koně na konci vytočili do rovinky, trochu jsem znejistěl, jak to, že tam Lukáš (žokej Matuský, pozn. red.) s koněm ještě nejsou. Manévr francouzského jezdce, který Hegnuse nahodil na bariéru, jsem viděl až zpětně v televizi. To bylo od Francouze (Romaina Julliota s koněm Vandualem, pozn. red.) opravdu hodně tvrdé, nebylo to pěkné – dá se to srovnat s tím, kdybyste běželi závod, zakopli jste a pak měli ještě dohnat všechny ostatní závodníky. Hegnuse to muselo naprosto rozhodit, ale že to zvládnul a dokázal i přesto vyhrát, podle mě ukazuje, že byl stoprocentně soustředěný a měl zdaleka nejlepší kondici. Kdyby se tenhle manévr nestal, zvítězí se suverénním předstihem, to je jisté.
Cílová rovinka letošního dostihu Velké pardubické. Nejsilnější v ní byl žokej Lukáš Matuský s Hegnusem (druhý zleva). Zdroj: Profimedia.cz
Rozhovor žokeje Lukáše Matuského těsně po skončení závodu asi udělal celé vítězství ještě emotivnější i pro vás, je to tak?
Byli jsme všichni hodně dojatí. Máme za sebou oba velmi složitý rok – Lukášovi jen dva týdny před dostihy zemřela maminka, které to svoje zasloužené vítězství nakonec věnoval. I u nás byly problémy, minulý rok mi těžce onemocněl táta, se kterým nás vášeň pro trénování pojí celý život. Bylo to vážné, táta ležel v nemocnici a my se doma modlili za jeho návrat. Těsně potom ještě mamce diagnostikovali rakovinu, a do toho přišla pandemie koronaviru. Bojovali jsme opravdu na všech frontách, ale jsme tvrdí, semkli jsme se, jak to umíme, a to nám pomohlo. Máme kolem sebe navíc skvělý tým, majitelé jsou do koňů stejní blázni jako my a Lukáš je můj nejlepší žokej, se kterým se na sebe přes různé trable v minulosti můžeme spolehnout. Ne vždycky ty věci dopadnou dobře, ale důležité je spolu držet. Bylo to emotivní.
Jde to i s českým koněm!
Neuvažovali jste po zmíněných loňských trablích Hegnuse, že byste ho do dostihů nenasadili už nikdy a poslali ho do předčasného důchodu?
To ani ne. Když jsme měli před letošním závodem, řekl jsem majitelům, že si přeju, aby to moc dobře dopadlo a mohli jsme dát Hegnuse do důchodu. Bylo by to dobré i pro mě, každý rok je pro mě psychicky náročnější, je to ohromně stresující proces. Ale nakonec, když letos Hegnus vyhrál, stáli jsme tam u předávání cen a majitel (František Ševců, pozn. red.) mi najednou řekl: „Můžu tě o něco poprosit? Když bude zdravý… trénoval bys ho ještě rok?“ Tak jsem mu odpověděl, že když bude zdravý, tak si o tom popovídáme. A koník zatím zdravý je, z toho mám velkou radost, takže se společně začneme znovu připravovat na jaro. Kdybych viděl, že už na vítězství nemá a jeho roky na něm začínají být znát, jsme domluvení, že to řeknu a odpískáme to.
Problémy s pohybovým aparátem ale u něj přece jen byly už dlouhodobějšího rázu – mohl byste je detailněji popsat?
Se závodním koněm je to úplně stejné jako třeba s vrcholovým fotbalistou. Věnuje se jim stejná péče, mají speciální stravu, vlastního fyzioterapeuta. Samozřejmě kvůli tomu, jaké podávají výkony, jsou i náchylnější ke zraněním. Hegnus je tělesně trochu jako z porcelánu, trápil ho prasklý vaz a kloubky. Nebylo to žádné fatální zranění, ale trápilo ho to. Do špičkové kondice ho dostal veterinární přípravek a samozřejmě také kvalitní a profesionální trénink spolu s fyzioterapií.
Jakékoliv riskování se zvlášť v takto těžkém dostihu zřejmě nevyplácí. Jak zjistíte, že je kůň dostatečně fit na to, aby ve zdraví zvládl absolvovat celou Velkou pardubickou, a hlavně, že nezaváhá na Taxisu, který se jezdí jen jednou za rok a jde o tak dlouhý skok s hodně tvrdým dopadem?
Vždycky majitelům říkám, že bych s koněm nešel závodit jen proto, aby to jen tak odběhal, nebo aby nasbíral nějaké peníze. Proto pokaždé, když jdu s koněm do závodu, chci vítězství, nebo nic. A vždycky říkám – budu ho trénovat tak, aby ten dostih mohl vyhrát. Je to trénink se vším všudy, ten koník to musí ustát. Když vidím, že to neustojí, do závodu nenastoupíme.
Šťastný Radek Holčák po triumfu Hegnuse na Velké pardubické Zdroj: Profimedia.cz
Původně měl Hegnuse jet Marek Stromský, který už v minulosti projel dvakrát cílem Velké pardubické na prvním místě, avšak později byl diskvalifikován. Teď teoreticky mohl být konečně a definitivně vítězem. Vy jste před závodem uvedl, že jiného koně si vzal Stromský dobrovolně, on tvrdí, že to není pravda. Jaká je tedy skutečnost?
My jsme se s Markem Stromským domluvili na spolupráci už po konci loňské sezóny. Domluva ale byla taková, že pro Holčáky Marek může jezdit pouze, když bude volný. Přednostně měl v letošní sezoně domluvenou spolupráci ve stáji Nýznerov. A někdy před měsícem mi v uvedené stáji bylo oznámeno, že pojede Stratona. Byla to jeho volba. Lukáš je moje jezdecká jednička, takže jsme měli okamžitě jasno, kdo bude sedět na Hegnusovi.
Na závěr k vám. Společně s otcem Františkem jste ve Velkých Karlovicích připravili už sedm vítězů Pardubické. Je čerstvé vítězství mezi ostatními tím nejcennějším díky tomu, že jde o koně z českého chovu? To se na slavném závodu stalo naposledy před 30 lety…
Je to tak, naposledy zvítězil v roce 1990 táta s Libentínou, od té doby vítězili importovaní překážkáři. Určitě to pro nás má ještě větší význam, protože často slýcháváme nepříjemné hlasy ve stylu: „Je jednoduché vzít si balík peněz a koupit si dovezeného koně.“ Ale jak je vidět, jednoduché to není. A jsem moc rád, že jsem letos ukázal, že pokud se jim člověk opravdu upřímně věnuje a dělá to s vášní, i s českým koněm to jde. A že jsem mohl alespoň malinko přispět ke zviditelnění českého chovu. Protože ten tady musí zůstat. Bez českého chovu nebudou ani dostihy.
