Vymahače dluhů rozstříleli samopalem v jeho luxusním autě. Soud nikoho nepotrestal

Smrt Jiřího Vrby byla vraždou, jakých členové mordparty vyšetřovali na začátku devadesátých let mnoho. Modus operandi, tedy styl, jakým pachatel vraždil, byl tehdy velice běžný, zvláště v pražském podsvětí plném bývalých veksláků a gangů z východu a balkánských zemí. Kriminalisty ale překvapily výpovědi přátel a známých tehdy dvaatřicetileté oběti.

Vrba se za hranicí zákona pohyboval už v osmdesátých letech. Minulý režim ho dokonce poslal na nějaký čas do vězení za rozkrádání socialistického majetku. Po změnách, které nastaly s příchodem svobody, se Vrba hodlal chytit nových příležitostí. Rád sportoval a nikdy nešel pro ránu daleko, navíc dokázal využít vazeb na pražské podsvětí. Začal proto pracovat pro jeho špičky jako bodyguard a později i vymahač nesplacených pohledávek.

Dařilo se mu a brzy mu začalo pod rukama, a mnohdy i pěstmi, proudit velké množství peněz. Díky nim si mohl zařídit v pražské Michli luxusně vybavené bydlení a na ulici parkoval bílý luxusní vůz. Ostatně ten, jak policisté brzy zjistili, patřil jednomu z dlužníků, kterému měl vyhrožovat. Podle jeho přátel byla za úspěchem v „oboru“ jeho chamtivost a smrt mladého násilníka je tak vlastně vůbec nepřekvapila.

Dostal 18 ran

Vrah si 21. listopadu počkal na Vrbu právě u vozu, který parkoval před domem. Jakmile mladý vymahač dluhů vyšel na ulici, střelec počkal, až auto odemkne a zezadu k němu přistoupil. Vrba se zřejmě stačil jen otočit, na jakoukoliv obranu bylo pozdě. Ulicí zazněl rachot samopalu typu Škorpion a mladý muž se skácel na přední sedadlo vozu, do kterého chtěl nastoupit. Když na místo přijel tým vyšetřovatelů, lékař v těle oběti napočítal osmnáct ran. Takovou přestřelku neměl Vrba šanci přežít. Zvlášť když střelec zasáhl také hlavu i srdce.

Právě Vrbovy kontakty na špičky pražského podsvětí udělaly z vraždy těžko rozluštitelný případ. O obchodech, se kterými měl co dočinění, měli kriminalisté jen malé tušení a ani jejich informátoři nedokázali přinést vodítko, díky kterému by mordparta mohla případ dovést do zdárného konce. Místo činu navíc v době vraždy pokryla souvislá vrstva sněhu.

Obvinění přišlo měsíc před promlčením

Kriminalisté se domnívali, že pachatelů mohlo být v Hadovité ulici více. Jména podezřelých jim ale chyběla. Mordparta se navíc v té době musela soustředit na mnohem závažnější případ. Během pátrání po Vrbových vrazích totiž kriminalisté získali úplně první stopy, které je dovedly ke břehům Orlické přehrady, kde o měsíce později potápěči vytáhli ze dna sudy s mrtvými těly. Nikdo s určitostí nemůže říct, zda by kriminalisté, nebýt vraždy Jiřího Vrby, odhalili řádění takzvaných orlických vrahů. Samotné vyšetřování vraždy mladého vymahače dluhů ale bylo po roce a půl odloženo.

Až po dlouhých letech se složka s případem vraždy Jiřího Vrby dostala z policejního archivu znovu na stůl kriminalistů. Blížilo se totiž promlčení, které u tak závažného činu nastává po dvaceti letech. Složku otevřel policejní tým Tempus speciálně založený právě pro takové případy.

Tentokrát měli kriminalisté štěstí. Dokázali totiž objevit důležitého svědka, který se po letech už nebál promluvit s policisty. Detektivové tak pouhý měsíc před promlčením obvinili čtveřici podezřelých. Jeden z mužů si měl Vrbovu vraždu objednat, druhý zprostředkovat a zbylí dva vykonat. Všichni čtyři to ale před soudem důrazně popřeli a ten je nakonec osvobodil.

A to i přesto, že během výslechů neprošli detektorem lži. Nepřímé důkazy totiž na odsouzení z tak vážného činu soudkyni nestačily a pomyslnou korunu všemu nasadil korunní svědek, na kterého policisté spoléhali. Do jednací síně totiž přišel opilý, čímž ztratil veškerou důvěryhodnost. Vražda, se kterou si policisté téměř dvě desetiletí nevěděli rady a která napomohla odhalení „orlických vrahů“, tedy zůstala navždy nepotrestaná.