Minulý týden v pražském IKEM kvůli srdeční arytmii podstoupil operaci, které se obával. Zákrok dopadl dobře, ale jak v rozhovoru pro CNN Prima NEWS prozradil, během domácí rekonvalescence se mu přitížilo a do špitálu musel znovu. Jak vnímá současnou situaci, kdy s Olympicem nemůže hrát? A co vzkazuje lidem, kteří tvrdí, že vypuštění viru je předem naplánovanou akcí, která má za cíl pouze očipovat celé lidstvo?
Jak se po operaci cítíte?
Z nemocnice mě domů pustili po třech dnech a zdálo se, že je všechno v pořádku. Ale nebylo. Najednou jsem nemohl dýchat. Ušel jsem tři kroky a bylo mi zle, což mě dost vyděsilo. Musel jsem znovu na kompletní vyšetření, asi tři hodiny mi dělali všechny možné testy. Naštěstí se ukázalo, že se zřejmě jedná o pooperační stav, nešlo totiž o úplně jednoduchou operaci. Měl jsem z ní velký respekt. Přece jenom jsem v určitém věku a nikdy nevíte, co se může stát. Teď, když s vámi mluvím, se už ale cítím výborně. Věřím, že do týdne budu fit snad na sto procent. A konečně třeba vyrazím hrát tenis, který mi strašně chybí. Přijdu si takový nevybouřený.
Řada vašich kolegů z umělecké branže kvůli vládním opatřením ohledně koronaviru sčítá finanční ztráty. O kolik jste přišel vy?
Já to nepočítám. Co vím, měli jsme na letošní rok s Olympicem nasmlouváno osmdesát koncertů a odehráli jich zhruba dvacet. Co se dá dělat. Rozhodně si nechci stěžovat, žehrat na osud. Stalo se. Je to vyšší moc, člověk s tím nic nenadělá. Nemá cenu se rozčilovat nebo se nějak stresovat. Je to jako s počasím, které prostě neovlivníte.
Požádal jste nebo požádáte stát o finanční kompenzaci?
Určitě ne. Nechám to být.
Prezident mohl jako hlava státu národ více povzbudit a neříkat o nás umělcích, že nejlépe tvoříme, když jsme hladoví
Jak si podle vás česká vláda v boji proti COVID-19 vede?
Samozřejmě to sleduji, protože teď stejně nemám nic jiného na práci. Musím říct, že se chová v podstatě stejně jako ostatní vlády po celé Evropě, tedy naprosto adekvátně. Nemám jí co vytknout. Jde o úplně novou situaci, se kterou nikdo nemohl počítat. Nedokážu posoudit, zda to měli zavřít méně nebo více, je to jako sázka do loterie. Držím jí palce, ať to zvládne, nemá to vůbec lehké. Jediný, kdo mě zklamal, je pan prezident Zeman.
V čem?
Očekával bych, že v této těžké době mohl jako hlava státu národ více povzbudit a neříkat o nás umělcích, že nejlépe tvoříme, když jsme hladoví. To zrovna nebyl nejvhodnější výrok, mohl si jej odpustit. Takovou podpásovku jsme si nezasloužili. To mu do konce života nezapomenu.
Na ministerstvu zdravotnictví došlo během krátké doby k několika personálním změnám. Adama Vojtěcha nahradil Roman Prymula, který funkci musel opustit po necelých dvou měsících. Nyní mu šéfuje Jan Blatný, který předtím působil jako šéf dětské hematologie FN v Brně. Ke kterému z nich jste měl největší důvěru?
Myslím, že jim lidé trochu křivdí. Pracují pod obrovským tlakem a jsou tak strašlivě zaměstnaní, že si to možná ani nedokážeme představit. Spí čtyři, pět hodin denně, makají celé dny... Bohužel se jim to někdy nedaří, nebo se vloudí nějaká chybička, jako když Prymula nebohej šel na pivo... (smích) Všechno to byli a jsou vzdělaní lidé a já nemám důvod jim nedůvěřovat. Vir, který paralyzoval celý svět, není probádaný. Proto jim absolutně nic nezazlívám.
Společnost je rozdělená. Někdo míní, že se z COVID-19 dělá zbytečný strašák, jiní, že se podceňovat nemá. Na jaké straně stojíte vy?
Je třeba se mít určitě na pozoru, opravdu nejde o žádnou legraci. Covid prodělal například můj kamarád Jan Pirk (známý český kardiochirurg – pozn. red), který mi pomáhá, když mám nějaký zdravotní problém. Nemoc prožil s celou svou rodinou. Je asi o šest let mladší než já, ale říkal, že mu moc dobře nebylo a i jeho syn covid dost ošklivě odskákal. Další můj kamarád, který už má testy negativní, se pořád cítí špatně. Dokonce se u něj objevily zdravotní problémy, které předtím nikdy neměl. Ale zpátky k vaší otázce, nerozumím jedné věci...
Četl jsem všechny možné konspirační teorie, to jsou takové bláboly! Všichni lidé, kteří jim věří, by měli jít rovnou na psychiatrii
Povídejte...
Četl jsem všechny možné konspirační teorie, to jsou takové bláboly! Někdo tvrdí, že jde o lehkou chřipečku nebo že nás chtějí jenom očipovat, aby o nás měli přehled a mohli nás řídit. Proboha, to jako vážně? Všichni lidé, kteří tomuhle věří, by měli jít rovnou na psychiatrii. Jak by nás jako měli ovládat? A kdo? Komu a čemu by to sloužilo? Komu by to prospělo? Jakože, když budu doma, budou mě ovládat tak, že se nepůjdu vyčůrat nebo najíst? Musím se tomu smát. Vždyť jsme rozumné bytosti, dosáhli jsme nějakého vzdělání… Tohle mi fakt hlava nebere.
Máte dvě malé dcery, osmiletou Rozárku a jedenáctiletou Anežku. Jak u vás doma probíhá výuka on-line?
Holky jsou šikovné, učí se sami. Jenom musím dohlížet, aby místo školy občas nehrály Roblox (počítačová hra – pozn. red). S mojí ženou jsme se jednou zaposlouchali do výkladu jejich pana učitele na zeměpis. Vyprávěl úžasné věci, které nás velmi zaujaly a dokonce i obohatily. Vydrželi jsme poslouchat celou hodinu a z jeho výkladu byli nadšení. Nedivím se, že to musí bavit i samotné děti.
Zdědily po vás hudební geny?
Bylo by smutný, kdyby ne. Chodí na piano. Mám čtyři dcery, všechny zpívají, profesionálně sice jenom Marta, ostatní amatérsky. U nejmladší Rozárky se zdá, že by z ní jednou mohla být dobrá zpěvačka, ale nutit ji k tomu nebudu. Byl bych raději, kdyby si vybrala prospěšnější povolání. Muzika je nejistý obor. Pět let jste slavný, pak se vám přestane dařit, lidé rychle zapomenou a skončíte jako houmlesák někde na ulici.
Stále toužíte ještě po dalším potomku?
Manželka by chtěla, já už ne. To už je pro mě uzavřená kapitola.
Letos to bylo patnáct let, co jste se spolu brali. Jaká byla oslava?
Manželství s Alicí je od začátku doteď naprosto úžasné. Každému bych ze srdce přál takový vztah, jaký máme. Přiznám se ale, že jsme úplně zapomněli na naše výročí. Asi v jedenáct večer moje žena, která už si šla předtím lehnout, přišla a povídá: „Neměli jsme dneska náhodou výročí?“ Podíval jsem se na datum a říkám, no jo, máme, tak to už dneska asi neoslavíme, viď? (smích) Popřáli jsme si tedy dobrou noc a šli spát. Hned druhý den jsme ale vyrazili na oběd a bylo to fajn. Dodnes nevím, jak se mohlo stát, že jsme výročí propásli. Bylo to ale v červnu na konci školního roku, takže byl trochu blázinec a měli jsme jiné starosti.
Blíží se Vánoce a vy, jak známo, máte velkou rodinu. Máte vymyšlený náhradní plán pro případ, kdy se bude moci setkávat jen určitý počet osob?
Pokud vláda vydá nějaké doporučení nebo opatření, určitě jej budu respektovat. Oni vědí, proč to dělají. Uvidíme, kolik lidí u jednoho stolu nakonec povolí. Pokud žádné omezení nebude, udělám to jako vždycky. Na Štěpána pozvu nejbližší na oběd, což je zhruba čtrnáct patnáct lidí, a odpoledne na skleničku a občerstvení další své blízké, kterých bývá okolo pětadvaceti. Na Vánoce se moc těším, pár dárků už mám nakoupených. Na Štědrý večer u nás bývá i dcera Marta, která bydlí vedle, ale s tou jsme se dohodli, že si pod stromeček nic dávat nebudeme. Dát si skleničku, pokecat, mít se rádi, to je to nejdůležitější.
Rád vzpomínám na Johna Fitzgeralda Kennedyho, Ronalda Reagana, to byli sekáči! Teď je na tom Amerika s výběrem prezidentů fakt dost bídně
Začátkem roku jste s rodinou pravidelně odlétal na delší čas za teplem do USA. Plánujete to i příští rok?
Už ne. Vzdali jsme to ze dvou důvodů. Za prvé kvůli penězům, protože letenky pro čtyři lidi, pronájem baráku, auta atd. jsou dost nákladné. Musíme si dávat trošku pozor, abychom se nedostali do finančních potíží. A za druhé kvůli nejistotě a zdraví, nechci zbytečně riskovat. V dnešní době člověk nemůže vůbec nic plánovat. Když jsme se letos v březnu z Ameriky vraceli, ani jsme nedoletěli domů. Letadlo přistálo v Německu ve Frankfurtu nad Mohanem a abychom se dostali do Prahy, musel jsem si půjčit auto. Dodnes nám za to aerolinky dluží peníze, nezaplatili ještě ani korunu.
Komu jste fandil v prezidentských volbách v USA?
Abych se přiznal, tak ani jednomu. Rád vzpomínám na Johna Fitzgeralda Kennedyho, Ronalda Reagana, to byli sekáči! Teď je na tom Amerika s výběrem prezidentů fakt dost bídně. Jednomu je čtyřiasedmdesát, druhému dokonce osmasedmdesát, to je dědek stejně starej jako já. Já bych v tomhle věku určitě nechtěl dělat prezidenta Spojených států. Pouštět se dva roky před osmdesátkou do takových dobrodružství mi přijde šílené. Vždyť to může skončit tragicky!
Petr Janda (78)
Zpěvák, skladatel a textař, frontman skupiny Olympic, pro kterou sloužil mnoho hitů. V letech 1992 až 1997 byl předsedou výboru Ochranného svazu autorského (OSA). V roce 2004 neúspěšně kandidoval jako nestraník za hnutí Nezávislí do Senátu v obvodu Kutná Hora. Jeho první manželkou byla Jana, se kterou měl dvě děti: dceru Martu a syna Petra. Žena i syn ale zemřeli. Jeho druhou manželkou byla moderátorka Martina Jandová, s níž má dceru Elišku. Třetí manželkou je Alice Jandová, mají spolu Anežku a Rozárii.
