Vyvražďování, lágry, násilí. Tchajwanští domorodci popisují Čechům nedávná utrpení

Liglav Awu ukazuje část kmenového kroje, který si přivezla do České republiky. „Všechno ručně vyšívané, práce mé maminky a tety,“ předvádí vestu. Na Evropana odchovaného westerny působí vesta jako součást indiánského oděvu. Indiáni i původní obyvatelé Tchaj-wanu vlastně zažili obdobnou diskriminaci.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Čína ukončila nácvik války nad Tchaj-wanem. Politické a vojenské zastrašování, zní z ostrova

„Všichni kolonisté se nás hlavně snažili změnit anebo rovnou zničit. Připravit o jazyk, zvyky i o ty kroje, někdy šlo celému kmeni o život,“ líčí žena z kmene Paiwan, která o domorodcích píše oceňované knihy. Rozhovor pro CNN Prima NEWS jsme na jaře začali přímo na Tchaj-wanu v tamním památníku písemnictví, teď ho dokončujeme v Brně na festivalu Měsíc autorského čtení, který v průběhu července hostí 31 tchajwanských autorů.

Zhouba pro původní obyvatele Tchaj-wanu

„Jednou to byla genocida, jindy tvrdá asimilace, ale vždycky šlo o zhoubu pro naše kmeny,“ pokračuje Liglav Awu. „A svůj jazyk jsme nakonec téměř ztratili, sama dám dohromady pouze několik vět,“ dodá smutně. Proto píše tradiční mandarínskou čínštinou, kterou na Tchaj-wanu používají i většinoví autoři. A jen občas v jejím textu zazní domorodé slovo.

Původní kmeny nejprve ohrožovali evropští kolonisté. „Od poloviny 16. století Portugalci, později Španělé a Nizozemci,“ informuje spisovatelka. V 17. století ostrov zažil velkou invazi čínských kolonistů, kteří překonávali 160 kilometrů širokou Tchajwanskou úžinu. Číňanům se sice podařilo Nizozemce vyhnat z ostrova, jenže pak i oni zaměřili pozornost na kmenová území.

„Náš kmen Truku zažil v druhé polovině 19. století násilné napadení od Číňanů, a když v roce 1895 připadl Tchaj-wan pod japonskou správu, čelili jsme dalšímu násilí,“ vypráví spisovatel Apyang Imiq z kmene Truku. V roce 1914 pronikla japonská armáda přímo na kmenové území tohoto horského kmene, a komu se vraždění podařilo přežít, byl donucen k přesídlení na pláně pod horami. „Následovala násilná japanizace, která trvala až do pádu Japonska v roce 1945. Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki,“ dodá Imiq.

Potoky krve po japonských útocích

Liglav Awu se japonskému útlaku, který hraničil s vyhlazovacími válkami, věnovala například v povídce Rudoústá Vu-Vu (česky v knize Ďábelská žena), což je hodně drsné čtení. O útoku Japonců v horské vesnici píše:

„Kmen, který byl napaden, hází mrtvé do řeky a tok říčky Lin-c´-pien se zbarvil krvavě červenou barvou nahánějící hrůzu. A vzácné symboly jednoty kmene, náhrdelník z barevně glazovaných korálků a čelenku vykládanou kančími zuby, našli, jak se povalují poblíž pěšiny spojující obě vesnice. Starší usoudili, že lidé byli přepadeni na pěšině, kudy se pokoušeli uniknout. Na listech alpinií podél cesty je možné jasně rozeznat veliké kapky zaschlé krve.“

Únorový pogrom

Po pádu Japonců pouze jedno násilí vystřídalo druhé. Z Tchaj-wanu se stala základna čínské republikánské strany Kuomintang, která na pevnině vedla občanskou válku s komunisty. A když vůdce Kuomintangu generalissimus Čankajšek boje v Číně prohrál, stáhl se v roce 1949 na Tchaj-wan společně s dvoumilionovou armádou i věrnými civilisty. A následující bílý teror, jak se dnes vládě Kuomintangu říká, nešetřil nikoho. Čínské starousedlíky, domorodce ani příznivce generalissima Čankajška. Paranoidní režim likvidoval potencionální nepřátele režimu podobně krutě jako Stalin.

Na festivalu Měsíc autorského čtení vystoupila i zřejmě nejslavnější tchajwanská spisovatelka Li Ang, která o Čankajškově teroru píše z pohledu většinových Číňanů žijících na ostrově. „Jednoho posvatebního sychravého rána krátce před rozedněním byla vyslána početná vojenská jednotka, která manžela odvedla. Následovalo odsouzení k trestu smrti zastřelením, odůvodněné následujícími fakty: Někteří jeho příbuzní zemřeli při Incidentu 28. února, a on prý proto v srdci chová nenávist,“ četla posluchačům v Brně. Pogrom, který 28. února 1947 rozpoutal Kuomintang, nepřežilo asi 18 až 28 tisíc lidí, převážně civilistů.

Posléze Kuomintang postupoval i na pláně pod horami a do horských vsí za původními kmeny. Ptám se spisovatelky Liglav Awu: „Kdo byl horší? Japonci, anebo Kuomintang?“ Autorka váhá. „Těžko odpovědět, obě ty éry měly pro kmen Paiwan i pro všechny další domorodce na ostrově děsivý dopad.“

Čankajšek vsadil na teror a vymývání mozků

Japonci používali vojenskou sílu k přímé likvidaci. „Za bílého teroru jsme více čelili neustálému zatýkání, věznění, převýchově v pracovních táborech a občas naši lidé prostě zmizeli,“ říká Liglav Awu. Násilná úmrtí byla běžná v obou érách. Kuomintang se prý snažil v každém kmeni získat „svoje lidi“, agenty i donašeče. „Zatýkáním, mučením, vymýváním mozků, vydíráním i korupcí strana získávala i naše náčelníky či stařešiny, ze kterých si dělala poslušné loutky. A následky této kooptace náš kmen morálně oslabují ještě dnes.“

Jak to myslí? „Představitelé kmene se Kuomintangu nechtěli nijak protivit, což vlastně dělají dodnes, a tak v našich vesnicích Kuomintang stále vyhrává volby,“ trochu naštvaně vypráví Liglav Awu. Někdejší Čankajškova strana má na ostrově silnou pozici i 37 let po pádu pravicové totality. Režim se zhroutil v roce 1987, kdy také skončilo stanné právo vyhlášené v roce 1947. Společnost se pak svobody nadechla hlavně v devadesátých letech po prvních svobodných parlamentních a posléze i v prezidentských volbách.

Vrazi a oběti na jednom náměstí

Dnes je Tchaj-wan považován za jeden z nejdemokratičtějších režimů v Asii a například manželství snoubenců stejného pohlaví jsou povolena už od roku 2019. Z politického hlediska je ale pro Středoevropana překvapivé soužití někdejšího autoritářského Kuomintangu s občany, kterým strana ničila život. V tchajwanské metropoli Tchaj-peji stále stojí monumentální socha diktátora Čankajška, ovšem jen kousek od ní vyrostly hned dva památníky jeho obětem.

Jako by z Letné stále hleděl na Prahu Stalin a nedaleko jeho sochy jsme uctívali oběti komunismu. Tchaj-wan se ale na dějiny dívá jinou optikou než Evropa. Důležitá je společná budoucnost ostrova, na kterém nikdo nechce tanky Čínské lidové armády.

570 tisíc domorodců

Statistiky se mírně liší, k původním kmenům se hlásí asi 2,4 procenta obyvatel pacifického ostrova. Tchaj-wan má nyní 23,5 milionu obyvatel, domorodců je tedy zhruba 570 tisíc. „Kmen Truku nyní tvoří asi 33 tisíc lidí. Tchaj-wan jde v posledních letech hodně dopředu i s lidskými právy, takže doufám, že brzy skončí i drobné formy útlaku, které musíme od většinové společnosti pořád snášet,“ přemítá Apyang Imiq. „S vládou třeba jednáme o určité formě autonomie. Problém je, že dávno zkonfiskovanou půdu, na které je dnes zřízen národní park Taroko, nám stát vrátit nechce.“ Imiq upozorňuje i na problémy s pitnou vodou, které mají domorodé vesnice.

Přidává se Liglav Awu. „Naše domorodá jména už sice nemusí mít čínský ekvivalent, ale pořád je musíme zapisovat čínskými znaky, i když by latinka byla vhodnější. A paradoxně platí, že když jsou naše původní jména zapsaná čínskými znaky, většinovým obyvatelům to zní cize a ta jména ani na úřadech nebo u lékaře nechtějí vůbec vyslovovat,“ vypráví žena z kmene Paiwan.

Už jen skrytá diskriminace

Původní obyvatelé se fyzicky liší od tchajwanských Číňanů. „Z etnologického hlediska patříme do malajsko-polynéské větve austronéského kulturního okruhu. Dnes už je prokázáno, že takzvaná austronéská expanze začala právě na Tchaj-wanu, takže náš ostrov je i jakousi kolébkou pro původní kmeny v celém širokém tichomořském pásu. Od Filipín přes Malajsii do Indonésie, na Madagaskar i na ostrovy v Oceánii. Austronéská kultura tak pronikla třeba do Mikronésie, Melanésie anebo Polynésie.“

Netypická vizáž pak často dělá z domorodců běžence. „Žijeme na ostrově už tisíce let, jenže většinová populace nás často vnímá jako druhořadé občany, například jako ekonomické migranty z Filipín,“ posteskne si 54letá Liglav Awu. „Jsou to zdánlivé drobnosti, pořád nám ale ztrpčují život.“ Jedním dechem se ovšem shoduje s Apyangem Imiqem: „Naštěstí už na Tchaj-wanu nemůžeme mluvit o nějaké otevřené diskriminaci. A ta skrytá jednou pomine, i když pro to musí obě strany ještě dost udělat.“