Očkování lidstvo nespasí. Z koronaviru se dělá strašák non plus ultra, tvrdí Vydra
Zastavit chod světa je špatné rozhodnutí. Očkování lidstvo nespasí. Z koronaviru se dělá strašák non plus ultra. Pomoc ministerstva kultury je naprosto nedostatečná. Také to v rozhovoru pro CNN Prima NEWS prohlásil herec a milovník koní Václav Vydra, který v lednu oslavil pětašedesáté narozeniny.
Jak moc vaše živobytí ohrozila opatření proti šíření pandemie koronaviru?
Moje živobytí přímo neohrozila. Jen moje příjmy. Alespoň z větší části. Ono je to tak, že čím větší příjmy člověk má, tím větší má výdaje. Zažil jsem v životě už různé kotrmelce, takže jsem si zvykl přizpůsobit výdaje příjmům. No a dokud člověk nějaké má, je stále možné se přizpůsobit. Takže spíš než že by mě opatření ohrozila, jsem se jich zhrozil...
V čem konkrétně?
Jednoduše řečeno, nesouhlasím s nimi. Chápu, že je to pro ty, kteří musí dělat nějaká rozhodnutí, složitá situace a vlastně jakékoliv rozhodnutí je špatné. Ale myslím si, že tak jako jsme zjistili, že neporučíme větru a dešti, nakonec zjistíme, že ani virus neumoříme, ale že s ním, tak jako s miliony jiných, budeme muset na téhle zemi žít a někdy také zemřít. To k sobě v životě už tak nějak patří. A jestli jsme se někdy dívali na pohádky, víme, jak to dopadlo v té jedné, kde zavřeli Smrtku do skříně... Tak jako tak si myslím, že vyvolat takovýhle strach ve spoustě lidí a zastavit chod světa je špatné rozhodnutí. Myslím taky už dlouho na to, jak snadno se vzdáváme svých svobod. A je to čím dál aktuálnější. Existuje jedna hra, která se jmenuje Jak uvařit žábu. Když ji dáte do vroucí vody, vyskočí, ale když vodu pomalu zahříváte, žába si tam zvykne a uvaří se... A přitom svoboda je něco obrovsky důležitého. Něco, za co lidé byli ochotni umírat. A my se teď vzdáváme svobody ze strachu, abychom neumřeli. Ze strachu o vlastní „bezpečí“. Nebo bezpečí blízkých. A nemusí to být jen pandemie... Tak jen abychom si to uvědomili dřív, než o tu svobodu přijdeme úplně. Ona se těžko získává, ale strašně snadno ztrácí.
Václav Vydra (65)
Divadelní, televizní, filmový herec, dabér a chovatel koní. Pochází ze slavné herecké rodiny. Jeho otec byl Václav Vydra, matka Dana Medřická, dědeček Václav Vydra byl ředitelem Národního divadla. Jeho první manželkou byla kolegyně Dana Homolková, se kterou se brali v roce 1981. Jeho životní láskou se stala herečka Jana Boušková, se kterou se oženil po třiadvacetiletém vztahu v roce 2006. Společně spolu provází pořadem Prostřeno na TV Prima.
Zvládá podle vás vláda Andreje Babiše boj s pandemií?
Předesílám, že bych nechtěl být na jejich místě, ale nemyslím si, že postupují ideálně. Ale to samé se děje, bohužel, nejen u nás. Tak kudy z toho ven? Zase na druhou stranu vznikla velká spousta dobrých vtipů na jejich účet. V tom bych viděl určité pozitivum. (smích)
Spatřujete šanci k návratu k normálnímu životu v očkování?
Nespatřuji. Osobně si myslím, že se velká část populace očkovat nenechá, zvlášť pokud si už nemocí prošla bez vážnějších příznaků a následků. Taky si myslím, že minimálně 50 procent lidí se už takzvaně promořilo, a pokud jejich imunitní systém funguje – jako že by měl, pak si mohou v jeho rejstříku, vedle mnoha milionů dalších virů, se kterými sdílíme tuhle planetu, zaškrtnout i Covid-19. A nezoufejte, na podzim vyjde edice COVID-20 a COVID-20 Pro. (smích)
Takže se s manželkou, herečkou Janou Bouškovou, očkovat nenecháte?
Zatím o očkování neuvažujeme. Pokud tedy mohu mluvit i za svoji ženu. Tak jako tak, ti, kteří momentálně rozhodují, návrat k normálnímu životu trestuhodně oddalují.
Podle vašich slov to vypadá, že covid jako hrozbu nevnímáte. Vám a vaší rodině se zatím vyhýbá?
Nevyhýbá. Skočil na nás a my se s ním popasovali. Svět okolo nás je plný hrozeb a mnohé jsou daleko horší než koronavirus. Z něj se udělal opravdu strašák non plus ultra. A já jsem byl vždycky přesvědčený, a stále jsem, že strach je moc špatný rádce.
Raději bych čelil tomu, že spousta vystrašených lidí nepřijde do divadla, ale měl bych možnost hrát pro ty „nevystrašené“, než abych čekal na almužnu umožňující nakoupit si základní potřeby v jediných dosud otevřených obchodech.
Je podle vás pomoc ministerstva kultury a jejího ministra Lubomíra Zaorálka pro umělce v této době dostatečná?
Je naprosto nedostatečná, stejně jako „pomoc“ všem odvětvím, kterým byla znemožněna činnost. Raději bych čelil tomu, že spousta vystrašených lidí nepřijde do divadla, ale měl bych možnost hrát pro ty „nevystrašené“, než abych čekal na almužnu umožňující nakoupit si základní potřeby v jediných dosud otevřených obchodech...
Čtěte také
Dřív jste byl v jednom kole, váš den začínal brzy ráno a končil pozdě večer. Zvolnil jste teď tempo a máte třeba čas na věci, které jste předtím odkládal?
No, kromě toho, že mám volné večery, jsem moc nezvolnil. Naštěstí jsem si před léty pořídil statek, kde mám mimo jiné i své koně, a tak je pořád práce víc než dost. A to i té, která mě baví. Trávím také víc času se svou ženou, se psy i s koňmi. Doufám, že z toho alespoň mají radost. (smích)
Začátkem ledna jste oslavil 65. narozeniny. Co hezkého jste od rodiny dostal?
No jo, letí to. Nijak zvlášť jsme to neslavili. Ten den jsem zkoušel v divadle a večer jsme byli s Janou doma. A bylo nám dobře. Dostal jsem nový počítač.
Pociťujete na sobě příznaky stáří, nebo se stále cítíte jako za mlada, jak jste před časem zmiňoval?
Cítím se jako za mlada, jen to někdy trochu víc bolí.
Před dvěma lety jste se stal oficiálně důchodcem, ale ještě nedávno jste žádnou penzi nepobíral, neboť jste neměl čas si všechno potřebné na úřadech oběhat. Už jste s tím pohnul?
No, už jsem si to oběhal. Příjemný byl nedoplatek asi za rok a půl...
S výší důchodu jste spokojen?
Na to, že jsem pracoval od svých 18 let bez přerušení, bych si výši důchodu představoval jinak, ale to bych nesměl pracovat a žít tady. Takže v zásadě jsem spokojený.
Čtěte také
Už 13 let provázíte s manželkou Janou Bouškovou pořadem o vaření Prostřeno! na TV Prima. Jak dlouho trvá, než namluvíte jeden díl?
Jeden díl trvá zhruba půl hodiny a v poslední době namlouváme čtyři díly za frekvenci. Někdy jsme dělali i šest, ale to už skoro nevíte, co mluvíte. (smích) Baví nás to, je to fajn práce, kdy jsme ještě navíc spolu. Těší nás, že se pořád točí nové díly. Ve studiu jsme jen dva a zvukař za pultem, takže žádné speciální opatření nejsou třeba.
Když už jsme tak trochu u toho jídla. Jaké máte nejraději? A je něco, co vyloženě nemusíte, k čemu máte odpor?
Já mám moc rád španělskou kuchyni, ale taky třeba čínu nebo českou kuchyni, italskou... Na cestách nepohrdnu ani fast foodem. Miluju palačinky. Když to jde, s chutí si dám i vegetariánskou či veganskou kuchyni. Táhne mě to k ní. Ale s mým způsobem života je to dost obtížné. Rozhodně nevyhledávám jídla v našich končinách jemně řečeno neobvyklá.
Vyrůstal jste v Praze, dnes žijete na vesnici a máte statek s koňmi. Jak se z městského dítěte stane venkovan?
Tak, že ho vystěhují z pražského bytu. (smích) Dům, ve kterém jsme bydleli, koupil nový majitel a chtěl ho prodat prázdný. Tak nám nájemníkům prováděl různé věci, znepříjemňující pobyt v jeho baráku. Vtipně to okomentoval Honza Kraus, kterému Jana při nějakém náhodném setkání popisovala situaci. Řekl: „To jste s nemysleli, když jste v roce 1989 na Václaváku zvonili klíčema, že je budete muset odevzdávat...“ Ale nakonec to nedopadlo tak úplně špatně, domluvili jsme se a odstěhovali se do našeho letního domku, který jsme si tak nějak svépomocí postavili a dokončili záhy po sametové revoluci. Drobně jsme ho upravili, aby se v něm dalo trvale bydlet, a stali se z nás venkovani. A musím říct, že mi to vyhovuje. Bydlím teď kousek od našeho statku a do Prahy to zas není až tak daleko. A konkrétně v tuhle dobu je to k nezaplacení.
Kolik koní v současné době máte? A když jste přišel o spoustu práce, z čeho statek dotujete?
Momentálně mám šest svých koní. Čtyři dospělé, na kterých jezdím, a dvě čtyřletá hříbata, se kterými pomalu začínám něco dělat. Ale než s nimi budu moct vyjet na hony, to bude ještě minimálně dva roky trvat. Statek je po velkých investicích do oprav a rekonstrukce provozně soběstačný. No a na nějaké další investice teď musím počkat. Naštěstí nic tak moc nehoří.
Čtěte také
Jak se vyvíjí vaše osvěta, která propaguje bosé koně?
Pár let už není nic moc nového. Spíš už pár let jdeme po cestě, kterou jsme se vydali zhruba před 15 roky. Snad jen že po těch víc než deseti letech, co strouhám koním kopyta, jsem se už něco naučil a o něco víc mě bolí tělo. Osvěta se samozřejmě vyvíjí, kdyby ne, bylo by to špatné. Teď například vydávám přílohu s dodatky ke knize MVDr. Hiltrud Strasserové Ortopedie kopyt, která vyšla asi před pěti lety. Dál pořádáme třídenní semináře s názvem Život se zdravými kopyty jako úvod do tematiky a také dvouletá vyškolování na ošetřovatele kopyt podle Dr. Strasserové. Ta problematika, ostatně jako nic v životě, není jednoduchá a kromě toho, že koně k tomu, aby mohli být bosí v soužití s námi lidmi, potřebují alespoň imitaci svého přirozeného prostředí, tedy celoročně pevný povrch, na kterém žijí, motivaci k pohybu po něm, přímý kontakt s ostatními koňmi ve stádě, dostatek kvalitního sena, jádro či vodu, potřebují také správnou a včasnou úpravu kopyt. Protože tolik pohybu a na takovém povrchu, na kterém by si kopyta přirozeně obrousili, jim při nejlepší vůli nedokážeme poskytnout. A měli bychom jim dát největší míru svobody v jejich životě, jakou jsme jen schopni.
Ještě vás někteří obviňují z toho, že tímto způsobem koním nepomáháte, ale naopak je tím týráte?
To, že mě někteří „odborníci“ obviňovali z týrání, jsem nesl ze začátku dost špatně. Dotklo se mě to a bylo těžké se proti tomu bránit. Zvlášť když jim k tomu pomáhala i ČT a Český rozhlas ve velmi tendenční synchronizované reportáži. Bohužel u mnoha lidí to padlo na úrodnou půdu a ten Vydra, který propagoval tak neslýchané věci, jako že železo nepatří koním ani do huby, ani na nohy, a který o tom nestydatě psal a předváděl to i v praxi publiku, dostal co proto. Ale já k tomu dospěl na základě zdravotních problémů svých, tehdy konvenčně chovaných koní, které žádný z těch „odborníků“ nedokázal odstranit. Teď je v podstatě klid. Pochopil jsem, že zkušenosti jsou nepřenosné a že čím víc o tom budu lidi přesvědčovat, tím víc jich postavím proti sobě. Takže teď pomáháme koním těch, kteří o to stojí, a učíme ty, kteří o to mají zájem. Ono je to pracné, ale stojí to za to. Rozhodně víc než pomlouvat a jít s davem po vyšlapané cestě, která rozhodně není tou, po které by chtěli jít koně, kdyby si mohli vybrat. Takže se tím už netrápím. Vím své, vím, že to funguje, máme za sebou už mnoho vyléčených koní a pořád jezdím na těch svých bosých, zdravých a spokojených. Letos jim je dohromady sto let.
Pocházíte z významné herecké rodiny. Byla to pro vás během vaší kariéry spíše výhoda, nebo nevýhoda?
Já to vždycky považoval za výhodu. Měl jsem úžasné zázemí.
Jaké největší moudro vám do života rodiče dali?
Že všechno se dá napravit. A pak mi máma taky říkala: „Vašíku, nehraj.“ A tím nemyslela to, co mi říkala, když jsem dělal zkoušky na konzervatoř – že kdyby viděla, že to je k ničemu, hnala by mě odtamtud sviňským krokem. A nehnala mě. Tím myslela, že herec má svou roli žít. Ne hrát.
21. ledna to bylo osmatřicet let, co vaše maminka Dana Medřická zemřela. Jak často na ni vzpomínáte?
Neustále. Měli jsme se moc rádi. Nikdy jsem neměl pocit, že by někam navždy odešla. Někam, kam za ní nemůžu. Vím, že o sobě víme, že tu se mnou pořád je.
Čtěte také
David v rámci CNN Prima NEWS píše především o dění na domácí scéně. (david.lastovka@iprima.cz)
