Nedělala bych z toho detektivku. Prostě bych to sebrala.
„Již jste si spočítali, kolik MILIONŮ PSÍCH HO*EN DENNĚ PSI vykadí? A pak se divíte a pátráte po někom, kdo už je tak zoufalý a bezmocný, že dá na dětské pískoviště nějakou nástrahu.“ To je názor člověka, kterému vadí, že pejskaři po svých mazlíčcích neuklízí. A který by se nedivil, kdyby na to dopláceli samotná zvířata (a neváhal se o tuto úvahu se mnou podělit). Podobná vyjádření si na sociálních sítích můžete přečíst pod příspěvky o otrávených návnadách nebo jejich obětech. A není výjimkou, že sami tito lidé jsou majiteli psů – po nichž pravidelně uklízí.
O Češích se říká, že jsou národem pejskařů. Na psa narazíte v téměř polovině českých domácností. Kolik z nich po svém psovi neuklízí? Odpověď na tuto otázku najdete na našich chodnících. A taky v parcích, na dětských hřištích, na silnicích, zkrátka všude. Někde se proto snaží situaci napravit obec/město. Například v Praze se na poplatcích za psy vybere ročně téměř čtyřicet tři milionů korun. Ani to ale nestačí na nákup sáčků a uklízení po lhostejných majitelích psů.
Udělala jsem si proto průzkum mezi „svými“ pejskaři:
„Já sbírám jen tam, kde je předpoklad, že se pohybují lidé, hlavně děti. Na chodníku, na cestě v parku, na trávníku u cesty, ale uprostřed záhonu nebo u křoví ne. Nikomu to ale nevnucuju, sám to nemám rád.“
„V civilizaci sbíráme, doma hodíme na kompost. V přírodě mimo cesty ne. Že by někdo nesbíral se mi nestalo už roky, ale taky už nežiju roky v Praze.“
„Sbírám všude. I na polní cestě k dědině a tak. A jo, drbu ostatní, ať taky sbírají. Většinou mě pošlou do háje. I když se jim to snažím říct slušně. Takže jsem vymyslela taktiku hloupé blondýny. Vidím, že pes kadí, pan odchází, neříkám nic, pes dokadí, pan stále nic, tak za ním běžím a volám ‚pane, pane, haló, asi jste si nevšiml, tamhle vám pes udělal bobek‘. Většinou mi poděkují za upozornění.“
"Slyšel jsi, kámo? Prej tady můžem smrdět, jak se nám zachce!"
"Slyšel jsi, kámo? Prej tady můžem smrdět, jak se nám zachce!"
Což mě přivedlo k tomu, jak přimět lhostejného pejskaře, aby po svém psovi uklízel. Přece ani jeho nemůže bavit, když do suvenýru po jiném psovi šlápne a ovoní si tak den. Ano, za neuklizení psího bobku může dostat majitel pokutu, ale strážníci ho musí chytit „při činu“. Což není zrovna jednoduché (pokud si k tomu jejich pes nečte noviny). Jedním ze způsobů je tedy výše zmíněná taktika blbé blondýny. Další pejskařka nabízí bez skrupulí sáček každému, kdo se chystá od psího nadělení vzdálit bez úklidu (což někde komplikuje nedostatek sáčků i košů). Ale rozhazovat kvůli tomu otrávené návnady?
Chápu, že to může jednoho otrávit (jak příznačné), když cestou do práce kličkuje mezi psími exkrementy. Věřte mi, vážně to chápu. Nejen, že jsem do toho mnohokrát sama šlápla a jednou se v tom při náledí dokonce vyválela (což jsem zjistila až v teple přeplněného vlaku), ale dokonce mi do toho spadla kabelka, když jsem šla na večírek. To jsem měla velkou chuť vysvětlit ručně všem bezohledným pejskařům, že plody jejich mazlíčků mají uklízet (a v případě nepochopení jim to názorně rozmazat po obličeji). Ale NIKDY mě nenapadlo trestat za to samotná zvířata (která to jaksi po sobě neseberou, že ano).
Jaké je tedy řešení? V první řadě neubližovat těm, kteří za to nemohou. V další zpřísnit postihy za laxnost (no tak lidi, nebuďte čuňata). A v poslední řadě přizpůsobit se tomu, že je u nás tolik psů. Nepodcenit zásobu sáčků (lépe recyklovaných, než plastových) a hlavně nepodcenit rozmístění košů. Málokomu se zřejmě bude chtít jít kilometr s tímhle voňavým potěšením v ruce.
P. S.: Sbírat po svých miláčcích zvládají i majitelé prasat coby domácích mazlíčků. A věřte mi, to byste nechtěli. Venčení stokilového zvířete totiž vypadá jinak, než venčení dvacetikilového psa. Takže mi netvrďte, že to po tom vašem ratlíkovi nezvládnete sebrat. Jak se říká: „S chutí do toho…“
