Větrník v Třebíči
Pod dvěma slovy se ukrývá sladké potěšení a technický skvost v jednom. Obojí zároveň si můžete vychutnat v Třebíči, kde po desetiletích ožil unikátní větrný mlýn – jediný svého druhu u nás. Doporučujeme výlet začít v cukrárně.
Když se dá třebíčský mlýn do pohybu a okolím se nese zapomenuté skřípání dřeva, někdo by možná raději uvítal špunty do uší. Mohutné lopatky už dávno nepohání vítr, ale elektromotor. Větrník, jak mu místní říkají, v roce 2021 přilákal davy zvědavců, chátrající technickou památku se totiž podařilo opravit a otevřít turistům. „Je unikátní tím, že se jedná o jediný mlýn u nás, který nesloužil k mletí obilí, ale na drcení dubové nebo smrkové kůry. Postavili si ho koželuzi bratři Budišovští,“ vypráví Jan Doubek, předseda sekce Větrné mlýny při Technickém muzeu v Brně.
Tehdy se psal rok 1836, čas však běžel a český větrný unikát vyřadily ze hry parní stroje. Kuželovitá stavba dokonce sloužila i jako noclehárna pro chudé.
Za větrník na větrník
Když se ze zanedbané ruiny vyklubal krásný větrník, na svět přišel i originální recept – na sladký větrník. Jeho tajemství nám poodhalila zkušená cukrářka Pavla Vostálová. „Třebíčský větrník je unikátní proto, že se do něj přidávají hrušková povidla, která jsou ještě ochucená citronovou šťávou a kořením, jako je například skořice.“
Vedení města recept okouzlil a není divu – i ve vitríně je přímo k nakousnutí. Zrodila se proto netradiční akce: Za větrník na větrník.
ČTĚTE TAKÉ: Považujete příběh o perníkové chaloupce za pohádku? Chyba. Najdete ji v Rábech
Tuto dobrotu si můžete sníst v klidu v kavárně a netahat se s ní až k větrnému mlýnu – tedy až na vlaječku, tu si radíme schovat, slouží jako vstupenka. „Využilo toho poměrně hodně lidí, protože v loňském roce navštívilo větrník asi osm a půl tisíce lidí a z toho my jsme vydali přibližně pět a půl tisíce vlaječek,“ říká Pavla Vostálová.
Největším lákadlem je samozřejmě roztočení perutí, jak s oblibou mlynáři říkávali lopatkám. Můžeme prozradit, že naši předci hřídel mazali sádlem.
„To točení probíhá vždycky jednou za měsíc, každou první neděli v měsíci, pokaždé od dvou do půl třetí. Je to omezené, protože během let, co větrník stojí, kolem něj vyrostla zástavba, lidé tady bydlí a ty perutě přece jenom trochu skřípou, tak abychom je nerušili,“ říká v pořadu Prima Česko Jan Doubek.
Jednotlivá patra pak od sebe oddělují strmé a úzké schody. Expozice se věnuje nejen historii drcení kůry na tříslo, ale na židli tu stále sedí poslední obyvatel mlýna, Ferdinand Ondráček. A vedle něj odpočívá kocour Kancimourek. Kdo zabloudí do sklepa, najde tam opravené suché záchody, kvůli několika nešťastníkům bohužel pod zámkem a plexisklem.
