Nadšenci zachránili několik staletí starý mlýn v Jistebnici před zbouráním. Zdroj: Archiv Bohumily Mrzenové
Mlýnské kolo klapalo u potoka kousek za Táborem několik staletí. Někdy zvesela, jindy smutně. Zastavilo se roku 1955, od té doby příbytek jistebnického mlynáře Štěpánka soustavně chátral. Před pár lety měl být dokonce zbourán. Zabránila tomu až parta místních nadšenců, díky nimž spolu s mlýnem přežívá i příběh plný nostalgie, dávného fortelu, bolesti, ale i smíření.
Bohumila Mrzenová se před třemi roky pořádně naštvala. „To nemyslíte vážně. Fakt to chcete zbourat?“ Kolem starého mlýna nad potokem Cedron chodila v Jistebnici celý život. Odmala se znala s Vildou, svéráznou figurou, která ve stavení žila s přivřenýma očima úřadů až do své smrti.
Jenže najednou byl pryč Vilda a spolu s ním i veškerá shovívavost mocných. Starosta ještě nedávno Mrzenovou ujišťoval, že zanedbaná chalupa nepůjde k zemi. Přesto pak jednoho dne našla na obecní vývěsce nenápadnou zmínku o připravované demolici.
„Byla jsem v šoku,“ popisuje s odstupem. „Nechápala jsem, že všichni tady slzíme nad fotkami staré Jistebnice. Dojímáme se, jaké jsme to tu měli hezké. A pak si kousek té historie zcela bez koncepce zbouráme. Ptala jsem se: A co teda vyroste místo toho? Nikdo nevěděl.“
Rozpoutal se boj, který se dal vyřešit jediným možným způsobem: Mlýn koupit. Mrzenová a její dva známí z nově založeného spolku si na to museli půjčit, v březnu 2019 pak konečně dostali klíče od stavení do ruky.
Jakmile do oprýskaného a zaprášeného mlýna bez vody a kanalizace poprvé vstoupili, padla na ně zvláštní tíseň.
Tady ještě nedávno byla džungle. Teď na dřevěném pódiu probíhají různá představení, vystoupil tu i divadelni spolek Kašpar z Prahy. Zdroj: Archiv Bohumily Mrzenové
„Všichni jsme z té návštěvy byli psychicky dost vyřízení. Našli jsme hodně staré fotky, dýchla na nás zvláštní atmosféra místa. Pochopili jsme to až ve chvíli, kdy jsme se dali do pátrání po historii mlýna. Není totiž jen ruinou, kterou chceme zachránit. Tenhle dům hodně vypovídá o nás všech,“ shrnuje Mrzenová jejich dojmy.
Mlýn zažil udavače gestapu i transsexuála
Jeho zdi jsou pamětníky dávno zašlých časů i osudů. Nejstarší trámy v krovu pocházejí z roku 1759, mlýnice stála zřejmě ještě dřív – mlýn byl v těchto místech zmiňovaný už v 16. století. Kolik generací pod touhle střechou vyrostlo, kolik se jich tady narodilo a zemřelo!
Málokterá po sobě přitom zanechala tak výrazný otisk jako ty poslední. Vždyť otec zmiňovaného Vildy byl ještě roku 1945 odsouzen na doživotí za udávání gestapu. Mlynář Štěpánek prokazatelně donášel i na členy rodin, které v Jistebnici dosud žijí. Z kriminálu se nakonec dostal o něco dřív, krátce před svou smrtí.
Ten mlýn není jen ruinou, kterou chceme zachránit. Hodně vypovídá o nás všech.
Dům mezitím připadnul státu, mlynářova synka Vildu ovšem ze soucitu nikdo nevyhnal. Kluk to už od kolíbky neměl jednoduché. Čekalo se, že jednou převezme tátův grunt, jenže jeho lákalo něco docela jiného: Byl transsexuálem, který se maloval a jezdil po městečku na kole v dámském oblečení. Místní ho považovali za obecního blázna, mnozí se jeho odlišnosti báli.
„Předseda MNV ho v mlýně nechal dožít. Věděl, že jinde by Vilda umřel,“ vzpomíná Mrzenová. „Vilda byl svéráz, žil si, jak chtěl. Myl se v potoce, o nic se neprosil, byl hrdý. Hodně povídal, zato na práci moc nebyl; vysvětloval, že má v břiše kosti, takže se nemůže ohýbat a pracovat.“
Po Vildově skonu zbyla v mlýně nejen zfušovaná, částečně zaasfaltovaná střecha, ale i divokými keři a stromy zarostlá zahrada, hlínou a kameny zanesený náhon. Mlýnice plná popela a odpadků.
Na tři členy spolku a desítky brigádníků čekala pořádná fuška, jen ta mlýnice se čistila v deseti lidech celý víkend. S pomocí dobrovolníků a Nadace Via se přesto daří mlýn postupně kultivovat.
Místo, kde se lidé zastaví a potkají
„Někdo seká trávu, jiný tahá kameny, zdejší maminky nám na brigády pečou buchty,“ popisuje Mrzenová. „Už jsme udělali výdřevu v místnosti, z níž by měla být kavárna. Zkultivovali jsme zarostlý dvorek. Přes léto tu fungovalo sousedské posezení, provozovali jsme improvizované infocentrum, na dřevěném pódiu nám dokonce vystoupil divadelní spolek Kašpar z Prahy. Ještě nás čeká spousta práce. Teď je na řadě střecha – pokud bude do přespříštího roku hotová, budu spokojená. Představuju si, že do budoucna by mlýn měl být místem, kde se lidé potkají, zastaví.“
Obnova starého mlýna znamená spoustu práce, občas musí vypomoci i těžší technika. Zdroj: Archiv Bohumily Mrzenové
Svým způsobem se to už ostatně děje, třeba právě teď. U mlýna brzdí pár starších cyklistů, pomalu si stavení procházejí, okukují nalezenou osu ztraceného mlynářského kola a kamenné nádoby na výrobu krup. Než se rozloučí, vtisknou Mrzenové do dlaně pětistovku.
„Vidíte, tohle mě děsně dojímá,“ svěřuje se žena, jež je původní profesí architektka. „Lidi nám neuvěřitelně důvěřují, už prostě nemůžeme couvnout. Nikdo z nás nečekal, že to nabere podobné obrátky, jen jsme chtěli zachránit barák. Najednou je z toho mnohem víc. Cokoliv si vymyslíte, tak lusknete prsty a ono to dopadne. Jako s tím Kašparem. Nebo jako když jsme mysleli, že to tady v květnu do otevření kavárny prostě nemůžeme stihnout, a najednou se ozval kamarád, že může pomoci s bagrem. Tady se fakt dějí zázraky.“
Historie a současnost se v jistebnickém mlýně úzce dotýkají. Zdroj: Archiv Bohumily Mrzenové
Jistě, není vždycky veselo. Sem tam se taky o někom z Jistebnice doslechne, že její spolek označuje kvůli činům starého Štěpánka za kolaboranty. Jenže takových lidí je jen pár.
„Vždyť nás podporují třeba i Bergerovi, kteří byli kdysi udáváním mlynáře Štěpánka velmi postižení. Pan Berger nám vypomáhal v infocentru, jeho příbuzní si u nás kupovali suvenýry. To vnímám jako obrovsky hodnotný přesah. Krásný příklad smíření. Je na každém z nás, jak se k minulosti a současnosti postaví. Můžeme se zamyslet, odpustit. Poučit se z toho, co bylo. Sám barák za svou minulost každopádně nemůže,“ uzavírá Mrzenová.
