Ilustrační foto
Vždycky jsem si myslela, že ve třiatřiceti už budu pár let rozumná, a tak nějak dospělá. Po ránu budu pít kávu na terase malého domečku a přitom házet tenisák zlatému retrívrovi, kterej bude chodit zásadně u nohy, hodně se usmívat, mít kolem čumáku šediny a všechno bude dávat smysl a mít jasný směr a cíl. Moje dny budou klidné a můj domov bude vonět santalovým dřevem.
Vždycky jsem si myslela, že ve třiatřiceti už budu pár let rozumná, a tak nějak dospělá. Po ránu budu pít kávu na terase malého domečku a přitom házet tenisák zlatému retrívrovi, kterej bude chodit zásadně u nohy, hodně se usmívat, mít kolem čumáku šediny a všechno bude dávat smysl a mít jasný směr a cíl. Moje dny budou klidné a můj domov bude vonět santalovým dřevem.
Jsem spíše emočně nestabilní a o dospělosti vím jen to, že je to mýtus a něco od osmnácti dál. Zlatého retrívra jsem viděla jenom v časopise, Mazánek chodí všude jinde, jen ne u nohy a Alfons vůbec netuší, co to tenisák je. Moje dny mají nálepku „nestíhám“ a doma až moc často hledám, co to tady zase smrdí.
Místo odstínů rtěnky a čtení knih permanentně řeším vyprazdňování někoho jiného a při ranní sprše si ve své hlavě režíruji malá dramata, ve kterých přednesu politikům a veřejnosti proslov, ze kterýho se posadí na zadek, všechno se změní a já už nebudu muset říkat ohranou větu „teď už bude všechno dobrý.“
Jsem totiž dočaskář …
Ilustrační foto
Jsem někdo, kdo říká „pojď dál, tady máš misku, pelech a mě, ničím nepodmíněnou lásku, i když tě neznám.“ Říkám „jsem tady“ těm, pro které tu nikdo jiný není.
Moje první dočaska přišla s tím, že nesmím odejít ani do schránky, už nikdy nepůjdu sama na záchod a spát budu jedině zavalená, s nalepeným zadkem na obličeji nebo se alespoň budeme držet za ruce. Počůrala všechno do půl metru od země, rozcupovala Mazánkovi nejoblíbenějšího plyšáka, rozbourala chod mých i tak neklidných dnů, nechala mě poprvé nahlas říci „tohle nezvládnu“, ale voněla příslibem změny a představou, že pokud teď všichni potáhneme za jeden provaz a na úkor svého klidu, voňavé domácnosti a nervů bez šrámu prostě zamakáme, svět zvířat se změní. A s ním i ten náš, protože jedno bez druhého není světem. Protože tohle musí být jen chybou z neznalosti nebo zanedbání, snad malej omyl, který ihned napravíme.
Nevím, jestli to byl Pepíno z útulku s vypíchnutým neošetřeným okem, Štefan po životě stráveném kdesi v množírně nebo Leonard, jeho zánět močového měchýře a třicet loužiček za hodinu, ale tam někde se MY ZAMAKÁME a BUDE DOBŘE zmenšilo na slibuju, že už TOBĚ BUDE DOBŘE, protože chtít víc asi zatím nejde.
Od té doby jsem přečetla stovky facebookových diskuzí, sledovala desítky politických rozprav, poslouchala ty, kteří by snad měli něco řešit a berou za to plat, padesátkrát pětkrát slyšela „tohle bych nikdy nedělal“ a taky už vím, kolik lidí se stále stěhuje, má alergii nebo těžké srdce, ale. Vím, že těch s pokřivenou duší a potřebou ublížit je strašně moc a těch, co ví, že týraný nebo opuštěný pes automaticky neznamená útulek a další život, naopak strašně málo.
Od té doby vím, že jen tak dobře nebude. Od té doby vím, co znamená stát tu, aby oni mohli žít. Vím, co znamená být jen někým na první chvíle. Jen zapomenutelným převozníkem za tím pravým domovem. Prvním malým krokem k „všechno už bude dobrý.“ Tím, kdo na začátku podá pomocnou ruku a pomůže zničené duši stát alespoň trochu rovně. Vím, jaké je říkat „nevím, co bude zítra,“ protože nevím, v jakém stavu přijede. Vím, že blechy na člověka jdou a existují dny, kdy se prostě návštěvy nezvou. Vím, že systém nefunguje a být politik neznamená všechno vědět, a přesto se lze vyjadřovat s jasným názorem. Vím, že z toho kolotoče nelze jen tak vystoupit, protože by to znamenalo tvářit se, že to neexistuje, vymazat pár let a to nevím, jak se žije. Vím, jak moc bolí pohled na duši, která strachy neumí udělat ani krok. Vím, že vztah mezi někým, kdo se učí být a tím, kdo říká, že už všechno bude dobrý, může být intenzivnější, než vztah s vlastním psem a při loučení se hodně smrká. Vím, jak se žije nelhostejnost. Důvěrně znám počůranej byt a vím, jak naslouchat příběhům o minulosti, které se vypráví beze slov. Vím, co znamená suplovat státní složky a jak moc nefungují.
A taky znám lidské ale. Ale, které nikdy ničemu nepomohlo, ale vyslovujeme ho až moc často.
A možná tam někde se zabořeným nosem v peřině, při hledání, co to tady zase smrdí, tenhle život začal dávat velkej smysl. Víc než klid na novou knihu nebo čistá podlaha.
Přesto ale vyslovím, že pokud by se svět točil alespoň trochu v pořádku, a lidé byli více lidmi, nestála bych tu. Stojím tu, protože někdo tu stát musí. Stojím tu, protože nechci číst „zemřel, protože tu pro něj nikdo nebyl.“
A věřím. Věřím, že i mně jednou někdo řekne, že teď už všechno bude dobrý. Teď už si můžeš jít číst nebo si dlouze vybírat z odstínů. Nic palčivějšího k řešení tu není. Všechno je v pořádku.
Ilustrační foto
