Díky záchovnému programu počty kozorožců dále stoupají. Zdroj: Pixabay
Symbolem nejstaršího italského národního parku je kozorožec horský, ale najdete tu i kamzíky, sviště či orly. Zdejší kdysi ohrožené populaci kozorožce se dokonce podařilo natolik zvýšit své počty, že se kozorožci mohli vrátit i na další místa Evropy.
Podle Mezinárodního svazu ochrany přírody patří Národní park Gran Paradiso mezi nejdůležitější chráněné oblasti na celém světě. Na své rozloze o více než sedmi stech kilometrech čtverečních se může chlubit padesáti sedmi ledovci. Jedná se o historicky první chráněné území takového rozsahu v Itálii. Podobně jako další italský národní park, Abruzzo, byl založen již v roce 1922 – jen o několik měsíců dříve.
Klidu v parku si užívají i kamzíci. Zdroj: Pixabay
V 19. století již v oblasti kvůli nadměrnému lovu zbývalo posledních šedesát kozorožců. Nebyli loveni jen pro zábavu, ale i proto, že lidé věřili, že části jejich těl mají léčivé účinky. Z jejich kostí se dokonce vyráběli amulety pro pověrčivé. Kvůli strmému úbytku jejich počtů tak Viktor Emanuel II., první král sjednocené Itálie a zároveň i majitel této honitby, rozhodl, že na půdě budoucího parku nebude již lov kozorožců povolen. Již v roce 1856 Gran Paradiso vyhlásil za Královskou loveckou rezervaci a pro kozorožce byly vystavěny zvláštní stezky, které se používají dodnes. Navzdory následnému vyhlášení národního parku zde však byli kozorožci loveni až do konce druhé světové války. Dnes se jejich počty znovu vracejí k původním hodnotám – v parku žijí téměř čtyři tisíce jedinců.
Z pouhých šedesáti jedinců jsou dnes téměř čtyři tisíce. Zdroj: Pixabay
Díky pečlivě plánové reintrodukci se tak kozorožci mohli vrátit i do Švýcarska. Zde však nejsou chráněni a naopak jsou častým cílem loveckých výprav. Proti tomu se však staví Světový fond na ochranu zvířat i další ochranářské organizace. K hlasování v referendu o zákazu lovu by mělo dojít na konci září.
Italský park je však i cílem vědců z trochu jiného oboru – ti zde zkoumají dynamiku populací brouků jakožto důležitých bioindikátorů udržitelného řízení parku a životaschopnosti zdejších ekosystémů.
