Je tu další pondělí a s ním i další příběh Laskavosti. Neobyčejného člověka, který byl oceněn titulem Laskavec a nadačním fondem Karla Janečka. Laskavcem se může stát každý, koho nominuje někdo z jeho okolí za dobročinnou činnost.
Je tu další pondělí a s ním i další příběh Laskavosti. Neobyčejného člověka, který byl oceněn titulem Laskavec a nadačním fondem Karla Janečka. Laskavcem se může stát každý, koho nominuje někdo z jeho okolí za dobročinnou činnost.
Jedním z Laskavců je i Kateřina Soukupová, která s manželem Petrem provozuje záchrannou stanici pro veverky Pinky.
„Vše začalo jednou divokou veverkou, která se zabydlela v okolí samoty, kde žijeme. Více než šest jsem ji den co den "stopovala", pozorovala, fotografovala a snažila se jí (i jejím potomkům) usnadňovat život. Své okouzlení a tisícovkami hodin postupně nabyté
Kniha, kterou Katka napsala je jedinečná. Není to žádná přírodovědná studie, ale pětsetistránkový román o životních problémech veverky, které se dají srovnat s těmi lidskými. A celosvětově unikátní je, protože mapuje mnoholeté pozorování divokého zvířete.
Podle svých slov nikdy neměla literární ambice, ale jako malá byla vášnivou čtenářkou knížek o zvířatech. „Vždycky mě mrzelo, že nevíte, jak příběh zvířecího hrdiny pokračoval dál. Kniha mapovala jen krátký výsek z jeho života. A tak jsem si pak s Pinky uvědomila, že si ten vysněný román mohu napsat sama," říká Katka.
KATEŘINA SOUKUPOVÁ
Je mámou veverčích mláďat na plný úvazek. Spolu s manželem založili v roce 2008 záchrannou stanici Pinky, kde se starají o veverčí mláďata. Na počátku bylo osudové setkání s divokou veverkou Pinky, kterou si Katka během sedmi let pozorování zamilovala. Každý rok přijmou do záchranné stanice cca 100 veverčat. Laskavá ošetřovatelka se již postarala o více než tísíc veverčat. Neexistuje žádný svátek, neexistuje dovolená, neexistuje konec pracovní doby…
Osmidenní veverčata, která se nám podařilo odchovat a vrátit do přírody v roce 2010 Zdroj: Pinky
Jak jste vnímala nominaci a kdo vás nominoval?
Za dvanáct let, co naše záchranná stanice funguje, jsme si jeli pro veverče k téměř tisícovce nálezců z celé republiky. A právě jedna z nálezkyň o několik let později poslala nominaci do Laskavce. Nebudu si vymýšlet - z nominace jsem byla především v rozpacích, necítím se totiž dobře, když jsem, obrazně řečeno: "středem pozornosti". Ale odhlédnu-li od pozornosti s oceněním spojené, udělalo mi radost a vážím si ho.
Jak vám záchranná stanice změnila život?
Od základu. Ročně nám (mluvím v množném čísle, protože mi se vším pomáhá manžel Petr) projde rukama kolem stovky veverčat, což pro názornou představu znamená od konce února do poloviny září, kdy se k nám veverčata dostávají, kolem patnácti tisíc jednotlivých kojení. Takže ráno vstanu, vypiju kávu, zahájím první kojící "kolečko", po něm pokračuji s roznosem potravy do voliér ke starším veverčatům, následuje druhé kojení a "tisíc" dalších veverčích povinností vlastně až do půlnoci, kdy kojím naposledy. Pokud tu tedy zrovna nemám nějaké opravdu maličké, ještě holé veverče, k němuž se musí s kojením vstávat i v noci.
Co byste vzkázali lidem v souvislosti s vaší prací? Co vás nejvíc trápí?
Netrápí nás nic, v záchranné veverčí stanici totiž s Petrem děláme to, co dělat chceme a o čem si myslíme, že má smysl. A vzkaz je jednoduchý - leží-li kdekoli na zemi samotné veverče nebo běhá-li malé veverče třeba v parku či na zahradě za člověkem, nenechte ho nikdy být, protože bez lidské pomoci zemře.
Jak podle vás může jednoduše pomoci zvířatům každý člověk?
Už jen misky s vodou rozmístěné na zahradě můžou nejen v suchých měsících zachránit život, či ho výrazně usnadnit, bezpočtu nejrůznějších živočichů. A pro divoké veverky je neocenitelné speciální veverčí krmítko. Zájemci o něm všechno potřebné najdou na našem webu.
Jak jste využili peníze od Laskavce?
Pokryly nám čtvrtinu ročního rozpočtu záchranné stanice, takže zjednodušeně řečeno, zaplatily převoz od nálezců k nám, krmení a léčbu pětadvaceti veverčat. Prostě přišly vhod.