Svátek zamilovaných, Valentýn
Den zamilovaných si lidé na celém světě připomínají 14. února. Koho ale doopravdy oslavují? Kým svatý Valentýn ve skutečnosti byl, je dosud zahaleno tajemstvím. Legendy a příběhy o jeho postavě mají nejrůznější scénáře, některé ani nesouvisí s láskou a zamilovaností. Kořeny dne svatého Valentýna jsou v Evropě a svou stopu v jeho historii zanechaly i české země.
Oslavy svatého Valentýna 14. února zakořenily i v Česku. Páry se obdarovávají zamilovanými kartičkami – valentýnkami –, chodí na romantické večeře a pánové ve velkém nakupují květiny, šperky a další maličkosti. Povědomí o tom, kdo byl svatý Valentýn, má ovšem málokdo.
ČTĚTE TAKÉ: Princ Harry neschvaloval bratrovi svatbu s Kate. William si prý nevybíral srdcem, ale rozumem
Kdy se svatý Valentýn přesně narodil, nikdo neví, údajně však v Terni. Stejné je to i s datem jeho skonu. U něj se uvádí hned tři roky: 269, 270 nebo 273. Datum úmrtí svatého Valentýna se odvozuje od slov papeže Gelasia I., který v roce 496 poprvé stanovil uctívání svatého Valentýna na 14. února. Prohlásil, že „patří mezi ty, jejichž jména jsou právem uctívána, ale jejichž činy zná pouze Bůh“.
Svátek svatého Valentýna až do roku 1969 katolická církev formálně uznávala v jedenácti případech. Kromě 14. února si den tohoto mučedníka lidé připomínali i 7. ledna, 2. května, 16. června, 31. srpna, 2. září, 25. října, 1., 3., 11. a 13. listopadu a 16. prosince. Nakonec římskokatolická církev stanovila jako den svátku v současnosti známý 14. únor. V Česku jej začali lidé více slavit až po roce 1989.
Byl knězem, či biskupem?
Nejčastěji se k postavě svatého Valentýna vážou dvě legendy. Historici uvádějí, že se v obou případech nejspíše prolínají životy dvou stejnojmenných světců.
- Kněz, který se postavil nařízení císaře
První legenda – ta, která dává „svátku zamilovaných“ větší smysl – se týká křesťanského římského kněze Valentýna, který žil ve 3. století našeho letopočtu. Vládce Říma, císař Claudius II. (historicky doložený vládce, známý také jako Claudius Gothicus) se rozhodl zrušit manželství i pouhá zasnoubení z prostého důvodu.
Obával se, že by muži chtěli zůstávat doma u svých žen a odmítali jít do boje. V té době potřeboval velkou armádu a navíc byl přesvědčen, že svobodní jsou lepšími vojáky než ženatí.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Milan Peroutka promluvil o dovolené na Maledivách. Na ohňostroj nám s manželem přestalo pršet, prozradil
Valentýn, který byl knězem, nařízení nedbal a tajně zamilované páry oddával. Jednou byl ovšem u obřadu přistižen a skončil v žaláři. To, že si dnes zamilovaní dávají květiny, není jen tak. Podle legendy Valentýn novomanželům věnoval kytice z biskupské zahrádky. Sám kněz mužům obecně radil, aby své ženy neopouštěli a do válek neodcházeli.
Pověst vypráví, že u dveří jeho cely se začaly objevovat drobné dárky a přáníčka od těch, které oddal. Byly to důkazy víry v sílu lásky. Údajně si navíc žalářníkova dcera vymohla, že uvězněného kněze navštíví. Ten se do ní zamiloval a v den popravy, 14. února, jí zanechal dopis nadepsaný „Od tvého Valentýna“ – jedná se o první možnou zmínku o „valentýnkách“.
Ta druhá v případě této legendy vychází z žaláře, kde byl Valentýn vězněn. Údajně měl oknem pozorovat orgie provozované Římany o Luperkáliích (viz níže) a v psaníčkách, která jim posílal po holubicích, je prosil, aby se chovali slušně a nehřešili. Tak či onak, 14. února měl být Valentýn popraven.
A co jsou Luperkálie? Jedná se o pohanský svátek, který se slavil ve starověkém Římě a spojoval se s pastevectvím, plodností a rituální očistou. Slavilo se 15. února. I k Luperkáliím se pojí dvě různé legendy. Podle té první se v předvečer svátku do „urny lásky“ vložily lístečky se jmény dívek. Každý mladý muž následně losoval a dívka, jejíž jméno bylo na lístku, se v následujícím roce měla stát jeho milou.
Druhá verze praví, že se jednalo o svátek ovčáků, který doprovázely zvířecí oběti a tanec. Během Luperkálií údajně v ulicích Říma běhali nazí muži a mrskali ženy důtkami, aby jim přinesly plodnost.
- Biskup, který se odmítl vzdát boha
Odlišné verze má i druhá legenda, která vypráví o Valentýnovi, coby mnichovi a posléze biskupovi, který zemřel kvůli svým léčitelským schopnostem. První verze vypráví, že se mu podařilo uzdravit syna známého rétora Kratóna. Podle legendy se za chlapce modlil, až jej Bůh vyslyšel a chlapce zázračně uzdravil. Římští senátoři Valentýna obvinili z nekalých praktik a na prefektův rozkaz byl uvržen do žaláře a sťat.
ČTĚTE TAKÉ: Mengele těsně unikl trestu. Odtajněné mise ukazují, proč nacistická zrůda zemřela na svobodě
Druhá verze hovoří o Valentýnovi, velmi ctnostném, počestném a moudrém mnichovi, který žil ve starém Římě. O jeho moudrosti se měl doslechnout sám císař, který ho povolal do paláce. Nešetřil chválou a neskrýval obdiv k jeho vědomostem. Problémem však byla Valentýnova „víra v pověry“, čímž poukazoval na křesťanství.
Valentýn se měl ohradit a za bláhového označil císaře. Ten proto nakázal městskému prefektu Astoriovi, aby na vzpurného mnicha dohlížel. Valentýn se dostal k prefektovi domů, kde se setkal s jeho krásnou, ale nevidomou dcerou. Astorius ho požádal, zda by se nemohl za dceřin zrak pomodlit, když je jeho víra tak mocná. Valentýn to z lásky k mladé dívce udělal a zázrak se opravdu stal: zrak se jí vrátil.
Zpráva o této události se velmi rychle rozšířila a brzy si o ní povídal celý Řím. Pohané ovšem odmítli na zázrak uvěřit, vtrhli do prefektova domu, Valentýna zajali a za městem popravili.
Třetí verze se liší jen málo – císař Claudius II. měl Valentýna uvrhnout do žaláře, nikoliv pověřit Asteria dohledem. Ve vězení se Valentýn modlil za Asteriovo obrácení a ten přišel, aby Valentina vyzkoušel. Řekl mu: „Je-li tvůj Bůh opravdu jediný pravý, jak říkáš, ať skrze tebe ukáže svou moc a mé slepé dceři vrátí zrak.“ Valentin přiložil svou dlaň na oči nevidomé a modlil se, až dívka prohlédla – v tomto případě však není žádná zmínka o tom, že by se do dívky zamiloval.
Asterius s celou rodinou uvěřil v Krista a požádal o křest. Zprávy o uzdravení slepé a o obrácení soudce se roznesly po městě. Křesťané se radovali, pohané zachvátil hněv, zaútočili na soudcův dům. Valentina vyvlekli ven, ztloukli ho a odvedli na Flaminijskou cestu, kde byl sťat mečem. Bylo 14. února.
Jsem nemocný láskou, má milovaná Valentýnko
I když vlastně nikdo nevěděl, o koho jde, už ve středověku získala postava svatého Valentýna, jako patrona zamilovaných, velkou popularitu. První historicky doloženou valentýnku-psaníčko poslal své ženě v roce 1415 mladý francouzský vévoda Karel Orleánský, který byl zajat v bitvě u Agincourtu a vězněn po mnoho let v londýnském Toweru.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Kvůli vzácné nemoci dívka rychle stárne. Bojím se, kdy to přijde, přiznává matka 3leté Adélky
Odtamtud posílal manželce milostné básně, psané francouzskou lyrickou formou, takzvaným rondelem, z nichž se přibližně šedesát zachovalo, a dodnes jsou k vidění mezi královskými listinami v Britském muzeu. Mimo jiné napsal: „Je suis desja d‘amour tanné, Ma tres doulce Valentinée“ – Jsem nemocný láskou, má milovaná Valentýnko.
Masově se den svatého Valentýna začal slavit ve Velké Británii, odkud pochází většina valentýnských zvyků, asi v 17. století. V polovině 18. století už se běžně dávaly malé dárky a ručně psané vzkazy mezi milenci a přáteli ve všech sociálních vrstvách.
A romantika? S tou nebyl svátek svatého Valentýna spojován od samotného začátku. Poprvé se tak stalo až ve 14. století v díle Geoffreyho Chaucera Ptačí sněm. Báseň o tom, jak si ptáci vybírají své partnerky, byla napsána jako pocta k zasnoubení patnáctiletého anglického krále Richarda II. s o osm měsíců starší princeznou Annou Českou, dcerou Karla IV.
Za lopatkou na Vyšehrad
Je zajímavé, že ačkoliv byl sňatek anglického krále s českou šlechtičnou uzavřen roku 1383 z politických důvodů, vzplanula prý mezi manželi velká láska. Podstatnější však je, že to byl právě Geoffrey Chaucer, působící tehdy u dvora jako diplomat, kdo patrně učinil ze svatého Valentýna patrona zamilovaných.
Není to jediná česká stopa v historii svatého Valentýna. Při opravách Královské kolegiátní kapituly svatého Petra a Pavla na Vyšehradě v roce 2002 byly ve starém depozitáři nalezeny čtyři barokní relikviáře, z nichž jeden v sobě ukrýval nevídaný poklad – skoro celou lopatkovou kost, která podle odborníků patřila svatému Valentýnovi.
Na lopatce byla restaurátory nalezena takzvaná autentika – značka, na které bylo uvedeno světcovo jméno. Podle odborníků je vyšehradský ostatek asi největší, který se dostal za hranice Itálie: většinou se totiž v případě relikvií jedná jen o malé úlomky kostí. Tuto relikvii si lidé mohou na Vyšehradě každý rok prohlédnout právě 14. února.
