Mengele těsně unikl trestu. Odtajněné mise ukazují, proč nacistická zrůda zemřela na svobodě

Jen si představte to dilema, které museli izraelští agenti řešit.

V jednom argentinském zapadákově po mnoha letech snažení našli skrývajícího se Adolfa Eichmanna, jednoho z organizátorů holokaustu. Měli ho přímo před sebou.

Ale tím to neskončilo.

Při stejné tajné operaci znenadání objevili i dalšího uprchlého nacistu Josefa Mengeleho, nenáviděného Anděla smrti, osvětimského lékaře, spoluzodpovědného za vraždu stovek tisíc lidí.

ČTĚTE TAKÉ: Bárta: Naše civilizace stojí na rozhraní. Budeme se muset o sebe postarat mnohem více sami

Také byl na dosah ruky. Od zdroje v Buenos Aires zjistili jeho adresu, od sousedů se dozvěděli, že se má za týden vrátit z cest. Stačilo chvíli počkat, pak jej jen sebrat a odtáhnout před soud do Tel Avivu.

Na smrt.

K trestu, který byl v jeho případě i tak zoufale krotký.

Byl by to fascinující triumf spravedlnosti. Proces s Mengelem by sice nevrátil k životu nedohledné zástupy obětí, přesto by v sobě nesl až biblickou sílu. Na slavnou otázku „Je-li toto člověk?“, kterou v názvu své osvětimské knihy položil Primo Levi, by odpověděl: „Je, jistěže je. Pokud se ale dopustí zvěrstev, musí nést následky.“

Jenže na tyhle následky v Mengeleho případě nedošlo. Izraelci ho nechali jít.

Proč?

Kdo chce víc, nemá nic

Zpravodajská služba Mosad celou věčnost pátrala primárně po Eichmannovi, přičinlivém Heydrichově pomocníkovi, který měl na starosti praktickou stránku vyvraždění milionů evropských Židů. V příběhu o pomstě za nelidské skutky Izraelcům paradoxně pomohly prvky navýsost lidské – soustrast a láska.

Soustrast? To když v dubnu 1959 známý lovec nacistů Simon Wiesenthal v novinách náhodou objevil smuteční oznámení o smrti Marie Eichmannové, Adolfovy nevlastní matky. Mezi pozůstalými byla uvedena i Veronika, bývalá Eichmannova manželka, která se měla v Jižní Americe znovu provdat za muže jménem Klement. To vypadalo na slibnou indicii.

A láska? Jistý zamilovaný mladík s příjmením Eichmann se prý někdy tou dobou v Buenos Aires před rodinou své dívky pustil do mudrování, jaká je to škoda, že se nepovedlo dokončit vyvražďování Židů. Dodal, že jeho otec byl v Hitlerově armádě váženým důstojníkem. Hovoru naslouchal i dívčin nevidomý tatínek, který měl s nacistickými koncentráky vlastní neblahé zkušenosti. Proto neváhal a napsal do Německa státnímu zástupci Fritzovi Bauerovi, který žhavou informaci záhy předal Izraelcům.

Zástupci židovského státu se pak ještě museli vyrovnat s řadou dalších překážek, přesto v Argentině Eichmanna nakonec našli a v roce 1960 se ho chystali sebrat. V naprosté tajnosti, bez sebemenší spolupráce místních úřadů, které o vydávání bývalých nacistů vůbec nestály.

A tehdy to přišlo.

V prapodivně zašmodrchané síti nacistů uprchlých do Jižní Ameriky narazili i na Mengeleho. Zničehonic. Ve chvíli, kdy už měli Eichmanna po únosu z periferní Garibaldiho ulice ukrytého v předem pronajatém konspiračním domě na druhé straně Buenos Aires.

Na první pohled to vypadalo jako zázračné požehnání, nenadálý Boží úsměv k národu, který si navykl spíš nepřízni osudu.

Přesto Izraelci zaváhali.

Jejich dlouhodobým cílem číslo jedna byl Eichmann. Symbol i hybatel nezměrného utrpení. Mengele? Jistě, další monstrum, svým způsobem ještě opovrženíhodnější. V Osvětimi přece rozhodoval, kdo z transportů zamíří do plynové komory. Na vězních páchal zvrácené pavědecké experimenty, malé děti byl schopen namáčet do vařící vody, dospělým operoval orgány bez narkózy.

Jenže pokusit se odvléct z Buenos Aires vedle Eichmanna i jeho? Protahovat operaci ve chvíli, kdy každý další den v Argentině zaváněl průšvihem? To vypadalo na šílený risk. Říká se přece: kdo chce víc, nemá nic.

A tak Izraelci nakonec unesli „jen“ Eichmanna.

„Kdybychom je chtěli dostat naráz, mohli jsme je oba ztratit,“ potvrdil pro New York Times po letech Rafi Ejtan, který byl jedním z jedenácti agentů vyslaných do Buenos Aires.

Verbování novinářů, uplácení nacistů

Eichmannovo zatčení se nedalo utajit, brzy o něm věděl celý svět. Mengele se proto už nikdy do svého argentinského domu nevrátil. Izraelci okolí neustále sledovali, byl už však fuč. Nejdříve utekl do Paraguaye, pak do Brazílie, skrýval se i v Bolívii.

Eichmanna telavivský soud v roce 1961 odsoudil k smrti, v červnu 1962 byl popraven.

Mengele spravedlnosti utekl, Izraelci ho už nikdy nedostali.

Přestože na něj má Mosad dodnes složku o tisícovkách stran, na nichž je bezpočet výpovědí od různých agentů i svědků, tajně pořízených fotografií, přepisů telefonátů. Přestože židovský stát na jeho dopadení vydal obrovské sumy peněz, verboval novináře, uplácel bývalé nacisty. Přestože se Mengele podle vyjádření svých přátel bál po zbytek života sebemenšího nočního šramotu, za každým stínem viděl izraelské agenty.

Přes to všechno zemřel v roce 1979 nikoliv na šibenici, nýbrž poté, co jej ranila mrtvice a utopil se v moři.

Chyťte ho, nebo zabijte

Paradoxní je, že se mu Mosad po velké akci z šedesátého roku dostal nablízko ještě minimálně jednou. V červenci 1962 objevila speciální jednotka na farmě blízko Sao Paula muže, který se Mengelemu výrazně podobal. Komando vedené agentem Cvim Aharonim, který byl dva roky před tím i u Eichmannova lapení, identitu osvětimské bestie ověřilo. Poslalo o tom zprávu do Izraele a čekalo na povolení k akci.

„Měli jsme skvělou náladu. Byli jsme si jistí, že před soud dostaneme i Mengeleho,“ řekl Aharoni po letech pro New York Times.

Dopadlo to jinak.

Židovský stát měl už tou dobou odlišné priority, strachoval se spíš kvůli tomu, že Egypt začal verbovat bývalé Hitlerovy odborníky k vývoji balistických raket. Šoa? Mengele? Ve světle válčení s Araby se hrálo spíš o aktuální existenci Izraele. Šéfové Mosadu proto nedbali ani na opakovanou urgenci dalšího operativce, který se roku 1968 v Brazílii také dostal k Mengelemu hodně blízko. Nadřízení měli Aharoniho následovníka dokonce za tak zbytečně horlivého, že jej raději stáhli do vlasti.

Když si pak izraelská generalita po letech na Mengeleho zase vzpomněla, už bylo pozdě.

Přišlo to s premiérem Menachemem Beginem, který koncem 70. let hřímal, že pokud není možné Mengeleho dotáhnout k soudu, pak musí být zabit. V roce 1982 Mosad dokonce reálně zvažoval únos dvanáctiletého syna jistého bývalého nacisty, od kterého Izraelci chtěli pod pohrůžkou chlapcovy smrti vymoci místo Mengeleho pobytu.

Už se však snažili zbytečně.

Do Jižní Ameriky se před téměř 80 lety uchýlilo 9 000 válečných zločinců hledaných mezinárodními tribunály, leckterého z nich si spravedlnost našla. Anděla smrti ne.

Dodýchal přesně před 45 lety, 7. února 1979.

Jako svobodný muž. A jako přesvědčený nacista.

MOHLO VÁM UNIKNOUT: Německo nebude financovat UNRWA