Zemřel komunistický premiér a ministr vnitra a zemědělství Lubomír Štrougal, bylo mu 98 let. Jeden ze symbolů normalizace byl více než 30 let členem vedení vládnoucí komunistické strany. Téměř po celou dobu normalizace, skoro 19 let, stál v čele federální vlády.
Po pádu komunistického režimu v prosinci 1989 se Štrougal, který nepatřil k nejtvrdšímu jádru komunistů, stáhl z politiky a odešel do důchodu. Členem KSČM se nestal. V posledních letech čelil trestnímu stíhání za podíl na zabití a zranění lidí na československých hranicích v době komunistické totality. Stíhání bylo zastaveno, protože podle znaleckých posudků nebyl schopen chápat smysl trestního řízení.
ČTĚTE TAKÉ: Prezidenti v uniformě: Major Klaus, hrdina Svoboda. Havel kvůli vojně předstíral psychopata
Štrougal byl rodák z Veselí nad Lužnicí. Do stranického aparátu se zapojil po absolvování studia práv v roce 1948. Na přelomu 50. a 60. let měl ve vládě na starosti zemědělství, poté byl do roku 1965 ministrem vnitra a v roce 1968 místopředsedou vlády.
Nesouhlasil se srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy a odmítl také pozici v chystané kolaborantské dělnicko-rolnické vládě. Brzy ale přešel na stranu normalizace. V lednu 1970 se stal na dlouhá léta předsedou federální vlády. Bývá považován za pragmatického a vzdělaného politika. Rád se také ukazoval na sportovních akcích, sport podporoval a byl znám jako skalní fanda Sparty.
Koncem 80. let stál Štrougal na straně reforem, jeho křídlo ale vnitrostranický boj prohrálo. Generálním tajemníkem ÚV KSČ se v prosinci 1987 místo nemocného Husáka stal Miloš Jakeš. Štrougal podal demisi v říjnu 1988. Po listopadových událostech roku 1989, během nichž byl odpůrcem tvrdého postupu proti opozici a navrhoval jednání s Občanským fórem, se vzdal poslaneckého mandátu a odešel z veřejného života. Jako osmdesátník vydal několik knih vzpomínek a úvah.
V únoru 1990 hodnotil čtyřicetiletou komunistickou diktaturu v Československu jako zklamání. „Mělo se to dělat jinak,“ řekl tehdy. Ve svých pamětech z roku 2009 pak kritizoval „ožebračením statisíců lidí“, které přinesl kapitalismus po roce 1989.
Ve vzpomínkách Paměti a úvahy z roku 2009 pociťoval lítost nad represemi v 50. letech. „Hluboce lituji všech, kteří byli nespravedlivě postiženi naší bezpečností a justicí nebo trpěli v důsledku nejrůznějších mimosoudních nátlaků. Nic na tom nemohu dodatečně změnit. Všem se upřímně omlouvám...“ Zároveň ovšem tvrdil, že za zločiny v 50. letech nelze vinit celou stranu.
