Ve věku 87 let zemřel ve středu světově proslulý dirigent Zdeněk Mácal. Za svou pětapadesátiletou kariéru dirigoval více než 170 významných orchestrů, řídil Berlínské filharmoniky, Královskou filharmonii v Londýně, Vídeňské symfoniky či symfonické orchestry v Chicagu a Bostonu. V letech 2003 až 2007 vedl jako šéfdirigent Českou filharmonii. O úmrtí Mácala z pověření rodiny informoval Filip Wágner
„Pozůstalí se rozhodli, že poslední rozloučení se uskuteční v rodinném kruhu,“ sdělil Wágner.
Mácal pocházel z Brna, narodil se 8. ledna 1936. Poprvé se výrazně zviditelnil v polovině 60. let na dirigentských soutěžích ve francouzském Besançonu a v New Yorku. Vedl Moravskou filharmonii v Olomouci a úspěšně spolupracoval s Pražskými symfoniky a Českou filharmonií. Zlom v jeho životě přišel po srpnové okupaci v roce 1968, kdy emigroval. Pro českou hudební veřejnost se pak na téměř 30 let „ztratil“, protože pro minulý režim byl tabu.
ČTĚTE TAKÉ: Kvůli vážné nemoci nemůže hudebník Karel Plíhal hrát na kytaru. Přišel o cit v prstech
Do vlasti se jako umělec vrátil v roce 1996. Vedle České filharmonie (ČF) pak obnovil spolupráci i se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Když poprvé po 28 letech stanul na Pražském jaru 1996 znovu před dirigentským pultíkem v Rudolfinu, byl jeho návrat senzací.
Šéfdirigentem nejprestižnějšího českého tělesa se stal v roce 2003, v září 2007 se nečekaně vzdal mandátu. Jak později uváděl, v ČF se „často cítil spíše jako host než jako šéf“. „Do všeho zde mluvilo příliš mnoho lidí,“ konstatoval.
V zahraničí působil v Nizozemsku, Švýcarsku a v Německu, a od roku 1982 především v USA. Deset let byl šéfem uskupení Milwaukee Orchestra a v letech 1993 až 2002 se zasloužil o umělecký vzestup symfoniků v New Jersey. Spolupracoval se spoustou špičkových orchestrů čtyř světadílů, s předními operními domy. Podílel se na realizaci nesčetných zvukových záznamů, mimo jiné nahrál kompletní Dvořákovy symfonie. V cizině, stejně jako na tuzemských pódiích, prosazoval českou hudbu.
Ve své dirigentské práci se zaměřoval na Gustava Mahlera, Johannesa Brahmse či Antonína Dvořáka. Provázelo ho však i dílo Leoše Janáčka, jehož je obdivovatelem. Proto také přijal čestnou funkci prezidenta Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj.