Rozhovor se zpěvákem Janem Smigmatorem
„Tři čeští Honzové a americká jazzová extraliga. Ohromný zážitek,“ shrnul své vystoupení ve vyhlášené newyorské Carnegie Hall uznávaný swingový zpěvák Jan Smigmator, který měl na této scéně možnost koncertovat letos v dubnu. Stal se třetím umělcem populární muziky z Česka, který v koncertní síni vystoupil. Přesto si, jak se posléze dozvěděl, může připsat jedno prvenství. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS prozradil, na který moment z celé události nikdy nezapomene, i to, kam by se nyní mohly ubírat jeho kariérní kroky.
Před půl rokem, na konci dubna, se vám podařil významný úspěch, a to vystoupit ve vyhlášené koncertní síni Carnegie Hall v New Yorku. Jak k této události vlastně došlo?
Myslím, že je to vše o tom, jak si člověk dokáže plnit své sny. Mám pocit, že odmala si je plním a jdu si za tím, co si v hlavě naprogramuji. A Carnegie Hall byla jedním ze zásadních snů. Ale samozřejmě podstatnou roli v tomto případě hraje talent, zkušenosti, kontakty, štěstí – to vše se sešlo. Díky tomu se mi podařilo 29. dubna vystoupit na této prestižní koncertní scéně, navíc v doprovodu naprosto fantastických muzikantů.
Kdo vás doprovázel?
Měl jsem to štěstí, že jsem za zády měl značnou část kapely mého pěveckého vzoru, amerického zpěváka Tonyho Bennetta, a také dva české muzikanty: Honzu Steinsdörfera, dlouholetého kapelníka zpěvačky Ewy Farné a v současnosti člena skupiny Chinaski, který hrál na piano, a Honzu Andra, který hrál na Hammondovy varhany. Jak s radostí říkám, byli jsme tam tři čeští Honzové a americká jazzová extraliga. Byl to pro nás ohromný zážitek.
ČTĚTE TAKÉ: S duší rebelky: Issová svému muži vylila na hlavu pivo. Prozradila, na co ji Ondříček balil
Do Carnegie Hall se však člověk nedostane takříkajíc za den. Jak vypadaly přípravy?
Dostat se do Carnegie Hall není vůbec lehké, od prvního kroku k finální realizaci utekly téměř dva roky. Navíc v době, kdy dozníval covid, bylo hodně koncertů rušených, a tak se musely přesouvat termíny. Svůj termín jsme ale dostali. Ve chvíli, kdy jsme měli podepsanou smlouvu, připravené náležitosti včetně pracovního povolení, jsem začal připravovat koncertní program, který vycházel z toho, co dělám celý život: swing, jazz, světové evergreeny, písně Velkého amerického zpěvníku. Pochopitelně došlo na písně z repertoáru Franka Sinatry, Tonyho Bennetta a všech mých velkých vzorů.
Jako takový bonbonek jsme coby přídavek zahráli jednu moravskou lidovou, Okolo Hradišťa, a ta měla ohromný úspěch.
A vzpomněl jste i na českou stopu skrze text?
Ano. Aby americké publikum slyšelo i něco jiného, než na co je zvyklé, tak jsem několik standardů zařadil s českými texty. A musel jsem samozřejmě zazpívat i několik svých písni. Přece jen, když zpíváte svou vlastní tvorbu, tak teprve pak nastane ta správná rezonance mezi publikem a umělcem. Tudíž zazněly i autorské písně. A jako takový bonbonek jsme coby přídavek zahráli jednu moravskou lidovou, Okolo Hradišťa, a ta měla ohromný úspěch.
Mnohdy umělce, kteří vystupují v zahraničí, podpoří také jejich nejvěrnější fanoušci tím, že ho za hranice doprovodí. Bylo tomu tak i ve vašem případě?
Musím přiznat, že většina publika byli Češi. Bylo pro mě obrovskou poctou, že většina lidí investovala svůj čas, finance, koupili si letenky a vstupenky a několik dní v New Yorku strávili. Byl to důkaz, že mě moji fanoušci mají opravdu rádi a jdou za mnou až na konec světa. Mimo to však dorazilo hodně Čechů – a potomků Čechů – kteří žijí v USA nebo Kanadě. A co bylo hodně zajímavé: dorazilo zhruba 160 Američanů, kteří si koupili vstupenku na naprosto neznámého zpěváka, o kterém se dozvěděli z plakátu na Carnegie Hall. Dokázal jsem je oslovit. A když jsem dozpíval, tak jsem měl stejný pocit, jako když dá český národní tým gól. Reakce publika byly bouřlivé, několikrát se sál postavil na nohy a dlouze aplaudoval vestoje. Musel jsem se vracet a přidávat – a zároveň sledovat hodinky, protože každá minuta v síni navíc je pěkně drahá.
Zpívat měl „v ledárně“
Zatím na koncert vzpomínáte jen v pozitivním duchu. Ale objevilo se například něco nečekaného, nějaký přešlap nebo selhání techniky? Ať už během příprav, nebo při samotném představení.
Popravdě, spolupráce s technickou složkou v Carnegie Hall byla jednou z nejlepších, jaké jsem kdy zažil. Takže k selhání techniky nedošlo. Co mě ale velmi zaskočilo, a byla to čára přes rozpočet, byla teplota v sále. Během zvukové zkoušky měl pokojovou teplotu. Jenže v USA jedou klimatizace všude naplno, a tak ji zapnuli. Během hodiny, než jsem vystoupil, se místnost ochladila o zhruba osm stupňů. V této ledárně mám odzpívat hodinu a půl dlouhý koncert? První dvě písně jsem se s tím psychicky vyrovnával, nakonec mě ale atmosféra v sále tak strhla, že teplota nehrála žádnou roli. Odzpíval jsem koncert, na který v životě nezapomenu.
Jaké pro vás vůbec bylo, postavit se před publikum v tak vyhlášené hale, jako je Carnegie Hall?
Celkem jsou tam tři sály, malý, střední a velký. Já si vybral zlatou střední cestu a vystupoval v tom, který má 600 míst. Má užasnou akustiku, klavír a byl otevřen před dvaceti lety. Ale vyprodat na Manhattanu, kde se děje tisíc nejlepších akcí denně, sál s takovou kapacitou, to je, si myslím, nelehký úkol i pro americké umělce. A nám se to povedlo. Byla to velká odměna za dva roky tvrdé práce a příprav.
Když se nyní vzpomenete na Carnegie Hall, jaký moment se vám vybaví jako první?
Bylo velice výjimečné, že jsem za zády měl kapelu Tonyho Bennetta. On sám tři měsíce po našem vystoupení odešel do muzikantského nebe, ve svých více než 90 letech. Ale ve chvíli, kdy jsem během tří písní z jeho repertoáru na něj zavzpomínal, jsem publiku řekl, že ho považuji za svůj největší vzor – a že mi je nesmírnou ctí zpívat v doprovodu jeho kapely. Věděl jsem, že je od nás vzdušnou čarou nějakých 400 metrů.
Neuvěřitelně vzácný okamžik: vědomí toho, že k sobě se svým vzorem máme tak blízko.
Chtěl jste ho mít v sále?
Byli s manželkou pozváni, ale jeho zdravotní stav už neumožňoval to, aby přišli. O samotném koncertu ale věděli. Že si mladý kluk z Prahy vypůjčil jeho fenomenální muzikanty. Ale osobně, tohle byl neuvěřitelně vzácný okamžik: vědomí toho, že k sobě máme tak blízko.
V Carnegie Hall jste byl měsíc před svým vlastním koncertem, a to abyste podpořil svou americkou mentorku Marilyn Maye. Dorazila na oplátku na vaše vystoupení?
Ano. Když jsem ji představil, povstala, zamávala mně i publiku, které ji odměnilo obrovským potleskem. Je jednou z posledních umělkyň své generace. Je jí 95 let a pořád koncertuje, cestuje, vyučuje... To, že se přišla podívat na svého žáka z Evropy, to pro mě byla obrovská pocta.
Na koncert se přišla podívat i Smigmatorova umělecká mentorka, legendární americká zpěvačka Marilyn Maye. Zdroj: Jan Smigmator
Jak už jste sám zmínil, dostat se do této newyorské koncertní síně není vůbec lehké. Vy jste se však stal třetím umělcem populární hudby z České republiky, který na této scéně vystoupil. Jenže to není jediný odkaz, který jste v Carnegie Hall zanechal...
Na začátku milénia zde vystupoval Karel Gott s Helenou Vondráčkovou, dorazil se svým sborem a orchestrem. A lidé se sjeli z celého světa. Po mém koncertě za mnou přišlo několik lidí, kteří byli i na jejich koncertě, a řekli mi, že si něco uvědomili. „Jsi první český sólista, která v Carnegie Hall vystoupil. Byla to one man show, vystoupil jsi jako jediný zpěvák, bez hostů, jen v doprovodu kapely.“ Bylo to pro mě obrovské překvapení. Bylo to skvělé zjištění a možná nyní budu trochu pyšnější, než jsem byl předtím.
Carnegie Hall je pro některé umělce vrcholem jejich kariéry. Jak to máte vy – kam byste nyní rád směřoval, ať už se jedná o jiné pódium, na nějž se postavíte, nebo směr, kterým se vydáte?
Zvládnout do 40 let vystoupit v této síni je obrovská věc a zároveň velký závazek. Všichni očekávají, co bude dál, co se bude dít. Pro řadu lidí je Carnegie Hall vrchol kariéry, vystoupit zde. A já to vnímám jako určitý přirozený vývoj hudební cesty, pro který je takový zářez nesmírně důležitý.
Ale?
Možná to bude znít jako rouhání, ale mnohem více toužím po tom, zpívat v jazzových klubech v New Yorku, na místech, kde má člověk publikum nadosah ruky, vidí každému do očí. Baví mě kontakt s publikem. Pro mě osobně by Carnegie Hall mohla zafungovat jako odrazový můstek, který mi pomůže získat angažmá v newyorských klubech. A nejen v nich, ale i v dalších amerických městech, kam bych chtěl třeba třikrát do roka jet a vozit Američanům americkou muziku. Trochu vozit dříví do lesa, ale ono i dříví v lese se občas hodí.
V úterý 24. října v show 7 pádů Honzy Dědka na Primě od 21:35 Smigmator pokřtí své nové album na LP a CD, které zachycuje právě jeho vystoupení v Carnegie Hall. Mimo jiné prozradí, jaké problémy měl se svým jménem nebo to, co mu poradil Karel Gott. Celý rozhovor pro CNN Prima NEWS si pak můžete poslechnout v přiloženém videu výše.
