Boj o všeobecné volební právo byl dlouhý, ale také krvavý. K rozhodujícím demonstracím za svobodné volby patřila ta z 28. listopadu 1905, kdy v centru Prahy demonstrovalo 200 tisíc lidí. Zákon o rovném volební právu nakonec císař František Josef I. podepsal 26. ledna 1907. Rovné ale úplně nebylo. Z hlasování byli vyloučeni vojáci z povolání, osoby nesvéprávné a v chudinské péči, vězni, lidé trestaní více než dvakrát za opilství a také veškeré osoby ženského pohlaví.
Pražská demonstrace za svobodné volby z 28. listopadu 1905 se obešla bez zásahu policie. Na katastrálním území dnešní Prahy v té době žilo 600 tisíc lidí a pouličního protestu se podle dobového tisku zúčastnilo neuvěřitelných 200 tisíc občanů. „Než královská Praha nebyla výhradním jevištěm ohromného vzruchu, dvěstětisícového průvodu, hromadného povzneseni myslí, velikého zápalu za myšlenku dvacátého století,“ upozornil tehdy deník Národní listy na to, že za všeobecné volební právo demonstrovali obyvatelé stovek obcí v Čechách, na Moravě i ve Slezsku.
Prolévání krve za svobodné volby
A leckde protesty skončily i tragicky. „Na Moravě měl včerejšek krvavý průběh. Ve Slavkově vypálena četnictvem salva do lidu, při čemž sedm osob těžce a 20 lehce zraněno; v Boskovicích prolita rovněž krev; v Olomouci došlo ke krvavým srážkám mezi policií, vojskem a lidem a podobně i v Brně,“ uvedly Národní listy. Je to paradox. Zatímco naši předci za možnost svobodně rozhodovat o podobě parlamentu nasazovali i život, v dnešní době nemá dlouhodobě zhruba 40 procent občanů o účast ve volebním klání vůbec zájem.
Jak se totiž posléze ukázalo, střelba do demonstrantů v moravském Slavkově z 28. listopadu 1905 měla i smrtelnou oběť. „Vzdálenost četníků od lidu byla 15 až 20 kroků! Všichni ranění mají rány v nohou, zastřelený nešťastný dělník Marek z Hodějic byl střelen do prsou. Někteří ranění po výstřelech padli na silnici, do vysoké vrstvy bláta. Dle doslechu řekl prý okresní komisař Hoebl, jenž asistoval: Jen ať střílejí dál,“ vylíčil demonstraci za svobodné volby deník Moravská Orlice.
Dav nesl obraz s lebkami
Za svobodné volby bojovaly v listopadu 1905 svorně všechny sociální třídy tehdejší české společnosti, jak to dokazovala i reportáž Národních listů z jihočeského Písku: „Z Písku. (Původní zpráva) Manifestace pro všeobecné rovné právo hlasovací měla v našem městě ráz vysoce důstojný. Veškeré obchody a dílny byly zavřeny, občanstvo všech tříd a stavů spojilo se s dělnictvem, takže manifestace měla ráz naprosté solidarity. V průvodu, jenž prošel ulicemi města s vlajícími prapory za důstojného klidu, kráčeli svorně s dělnictvem inteligenti, občané středních i majetných tříd.“
V Českém Dubu byli demonstranti ještě odvážnější a na čele průvodu nesli výmluvný obraz: „Pozornost budil obraz dvou lebek znamenajících rovnost lidstva, neboť na nich není znáti, která patřila králi a která žebrákovi.“ Masový rozměr měly tentýž den i protesty ve Vídni, Terstu, Lublani, Salcburku i jinde v tehdejším Rakousko-Uhersku. A podle Národních listů z demonstrací doslova „zářilo vítězství všeobecného práva hlasovacího“.
Opilcům vstup k urně zapovězen
Rovné volební právo bylo parlamentem skutečně přijato, a to zákonem na sklonku roku 1906. A císař František Josef I. zákon podepsal 26. ledna 1907. První svobodné volby ovšem úplně rovné nebyly. Podle přijatého volebního zákona k nim nesměli vojáci z povolání, osoby nesvéprávné a v chudinské péči, vězni či lidé trestaní více než dvakrát za opilství. Voleb se také mohli zúčastnit jen muži starší 24 let, ženy byly z hlasování vyloučeny.
Evropské volby
Neúčast žen ale nebyla tiskem téměř kritizována, údajně slabšímu pohlaví podle dobových norem prostě patřily jiné úkoly. Žena byla „ochránkyní domácího krbu“, nikoliv demokracie. Za volební právo žen se bojovalo umírněně, jeden z mála kritických článků se objevil třeba v Lidových novinách. Redakce si totiž všimla, že ve Finsku se v té době dostala do sněmovny i první poslankyně, což byl evropský průlom. „Malé Finsko, část barbarské Rusi, se takové reformy neleklo,“ uvedly Lidové noviny.
Od kurií ke všeobecným volbám
Připomeňme, že rakouský volební systém byl do roku 1907 postaven na takzvaném kuriovém systému a volební právo bylo podmiňováno určitými daňovými povinnostmi občana, přičemž jednotlivé sociální skupiny si odděleně volily své parlamentní zástupce (kurie venkovská či šlechtická, od roku 1897 i všeobecná). Například volič venkovské kurie musel prokázat, že platí alespoň osm korun přímé daně. Tento typ volen proto z hlasování vylučoval velkou část tehdejšího obyvatelstva.
První všeobecné svobodné volby v květnu 1907 vykazovaly vysokou volební účast, k urnám přišlo téměř 85 procent oprávněných voličů. Volební právo totiž nebylo jen právem, nýbrž povinností. Kdo se volbám vyhýbal, riskoval vysokou pokutu. Když demokracie, tak pro všechny, což dodnes uznává například volební systém Belgie nebo Lucemburska.
„Volič, který nedostavil se k volbě říšského poslance bez oprávněného omluvného důvodu, trestá se pokutou,“ uváděl rakouský volební zákon. Omluvou byla jen cesta mimo zemi, choroba, dopravní nehoda nebo porucha a podobné okolnosti. Výši pokuty při neomluvené volební účasti stanovil zákon až do padesáti rakouských korun, což byla slušná suma. Nový luxusní oblek stál tehdy 25 korun, na korunu vyšla láhev vynikajícího rýnského vína v zahradní restauraci a dělník na dráze si vydělal jen něco přes dvě koruny za jedenáctihodinovou šichtu.
Předobraz Evropského parlamentu
Novou podobu poslanecké sněmovny ve Vídni (Říšské rady, Reichsrat) po prvních svobodných volbách v roce 1907 tvořilo 516 poslanců. A o mandáty se v parlamentu podělilo téměř čtyřicet politických stran a bloků. Z celkového počtu 108 českých mandátů získali agrárníci 28 křesel, mladočesko-staročeské seskupení 26, sociální demokracie 24, klerikální strana 17, uskupení české státoprávní demokracie (národní socialisté, radikální pokrokáři a státoprávníci) 9, pokroková strana 2 a zbývající 2 mandáty získali neodvislí poslanci. Nejsilnější německou stranou se stala v českých zemích sociální demokracie, následovali agrárníci, pokrokoví, lidová německá strana a nacionální radikálové.
Za zmínku stojí i nové národností složení rakouského parlamentu, které bylo skutečným národnostním kotlem. V Evropě taková sněmovna neměla obdobu a přiblížil se jí až nynější Evropský parlament. V květnu 1907 bylo kromě Čechů, Slezanů a Moravanů zvoleno do rakouské Říšské rady i 79 Poláků, 32 Rusínů, 23 Slovinců, 12 Chorvatů a dva Srbové, celkem měla tedy sněmovna 256 slovanských poslanců. Německých poslanců bylo zvoleno 231, dále ve sněmovně zasedalo 19 Italů, šest Rumunů a čtyři sionisté.
