Všemi zapomenuté vesnice v severovýchodním pohraničí čekají spásu od populistů či extremistů. Ve Svatoňovicích v okrese Opava vyhrála poslední parlamentní volby v roce 2017 strana SPD, když získala 32 procent hlasů. V obci má volební právo 222 občanů, budou i druhý víkend v říjnu opět volit Okamuru? „Samozřejmě,“ říká 50letý Petr Valový. SPD, ANO a KSČM mají nadstandardní popularitu i v okolních obcích, které reportér CNN Prima NEWS také navštívil.
Kdyby 222 voličů ze zapadlých Svatoňovic mělo po posledních volbách sestavovat vládu, dopadla by následovně: V dědině zvítězila SPD (32 %) před ANO (25 %) a KSČM (13 %). Po sametové revoluci přitom v obci dlouho vyhrávali komunisté, ještě v parlamentních volbách v roce 2002 získali neuvěřitelných 40 procent hlasů. Ve Svatoňovicích se napřed dvacet let od „převratu“ snilo o návratu starých pořádků. Když se ale bolševici nedokázali znova chopit moci, vsadili na extremisty a populisty.
Evropské volby
Okamura zatočí s flákači
Jsem zvědav, koho bude volit první obyvatel Svatoňovic, kterého oslovím. Obec je rozhlehlá a působí liduprázdně, po silnici naštěstí přichází někdo v montérkách. „Volil jsem Okamuru a letos ho budu volit znova,“ netají se 50letý Petr Valový. „Rozhodně mě nezklamal,“ dodá. „Zrovna včera jsem Okamuru poslouchal a líbilo se mi, že chce sociální dávky včetně příspěvků na bydlení vyplácet jen tomu, kdo opravdu bude pracovat. Stačí, když bude dělat něco pro obec.“
Valový je naštvaný na všechny, kdo problémy zapomenutých vesnic v pohraničí nechce vidět a řešit. Od členů vlády až po starosty velkých měst. Zdejší region se nazývá Vítkovsko a údajně se stává „odkladištěm“ pro Romy, které ze svých katastrů vystěhovávají větší města. „Na celém Vítkovsku přibývá ubytoven, obchodníci s chudobou kupují vesnické bytovky a stěhují sem nepřizpůsobivé. Těm se vůbec nechce dělat,“ povzdychne si. Ale Okamura prý každého flákače dokáže přinutit k práci.
Tenhle volič SPD donedávna pracoval jako strážník v sousedním Budišově nad Budišovkou a denní režim sociálně slabých popisuje takto: „Vstávají v jedenáct nebo ve dvanáct, pěkně vyspinkaní. Pak se poflakují venku a dlouho do večera ruší slušné občany. Ať makají, když chtějí peníze, proč je mají dostávat nezaslouženě? A nejde jen o Romy, tady na Vítkovsku zneužívá dávky i řada našich lidí.“
Sudety vzor 2021
„Bída, svrab a vši,“ komentoval dobrý voják Švejk chudý venkov na Haliči, když táhl do války. Zbídačele působí i Svatoňovice, kde potencionální návštěvníky uvítá rozpadající se venkovské nádražíčko. Některé dveře jsou vyvrácené, okna rozbitá a zrezivělou pumpou u nástupiště tekla voda naposled asi za komunismu. Vesnici hyzdí několik zchátralých statků s propadlými střechami, neboť odsud se spíš utíká, než by se tu hledalo štěstí. Jisté je, že kdyby po válce nebyli vyhnáni němečtí starousedlíci, Svatoňovice by si uchovaly přívětivější tvář.
Druhým nejoblíbenějším politikem ve Svatoňovicích je premiér Andrej Babiš. Domorodcům se líbí jeho populistické řeči všeho druhu, důchodce pak potěšil i reálnými činy. „Oceňuji, že mi přidal. Nejméně třikrát nebo už kolikrát,“ tleská Babišovi důchodce Stanislav. Příjmení si nepřeje zveřejnit, s kamarádem Petrem Valovým si ale chvíli představují společnou vládu ANO a SPD. A ta představa se může i reálně naplnit.
Svatá trojice: Babiš, Okamura a Filip
V nedalekém Radkově minulé sněmovní volby vyhrálo hnutí ANO (44 %) před SPD (15 %) a KSČM (13 %). Místní vlastně „sestavili“ vládní většinu jako spojenectví ANO plus SPD či ANO plus KSČM. Jeden děkuje bohu, že stejně jako 404 voličů v Radkově neuvažuje i zbytek republiky. Bůh to má ovšem v obci těžké, KDU-ČSL nenechali radkovští do parlamentu vůbec projít. Zdejší svatá trojice se jmenuje Babiš, Okamura a Filip.
Radkov působí trochu méně zoufale než Svatoňovice. Na návsi dokonce čepují pivo, půllitr za méně než 30 korun. Hned u hospody ale chátrá pomník obětem první světové války. Nejsou to předkové dnešních obyvatel dědiny, nýbrž vyhnaných Němců, tak kdo by se přehnaně staral. Kostel je sice opravený, výraznou skvrnou na kráse Radkova jsou omšelé bytovky pod návsí.
Praskliny na fasádách jsou jen zalátány cementem, z oken je slyšet romská muzika. Obyvatele „paneláčků“ tvoří minorita i majorita. „Já budu volit Babiše,“ říká 31letý Vladimír Repaň, který postává u bytovek. Romové neznají odpověď, volební místnosti se asi vyhnou obloukem. Babiše preferují i další oslovení občané, v Radkově je to zřejmě pořád favorit číslo jedna.
V politice jsem úplně mimo
Existenci volební urny zcela ignoruje polovina oprávněných voličů v Radkově. „Přiznám se, že jsem úplně mimo. Politika mě nezajímá. Neznám předsedu žádné strany, neznám ani členy vlády, je mi to fakt jedno,“ prohlašuje 47letý Antonín Praženka, který u vzorově opraveného domu hrabe listí. Že se tak vzdává aktivní účasti na pluralitním demokratickém systému, je mu jedno. „Chci mít klid. Dělám ve stavebnictví, jsem slušný člověk.“ Škoda, že mu nedokážu vysvětlit, že zatímco mnozí slušňáci nevolí, k urnám chodí i lidé, kteří volí ne úplně slušné politiky.
V sousední Melči se v roce 2017 volilo podobně jako v Radkově. Zvítězilo ANO (45 %), druhá skončila SPD (17 %), třetí KSČM (13 %). Do sněmovny by ještě prošla ČSSD, zato ODS získala jen dvě procenta a KDU-ČSL něco přes tři procenta. Zdejších 508 voličů, to je nicméně pořádný vzorek toho, jak se volí v bývalých Sudetech.
Komunistická tradice v pohraničí
Je to i dědictví minulosti. Když odsunuté Němce v Sudetách vystřídalo jen do jara 1946 na 1,8 milionu Čechů, Moravanů, Slezanů či Slováků, všechny je ovlivnila komunistická ideologie. Centrální osidlovací úřad byl zcela ovládán lidmi z KSČ, která za přidělenou konfiskovanou půdu očekávala vděk při volebním klání. A to se také stalo při prvních poválečných volbách v roce 1946. „Zvlášť markantní jest úspěch komunistů v pohraničí,“ uvedl deník Práce po těchto volbách.
Osídlenci dali komunistům v moha obcích nadpoloviční počet hlasů, vždyť díky KSČ se z chudých bezzemků stávali malí sedláci, z prodavačů majitelé živností i menších podniků. „Prosadili jsme, že držitelům usedlostí, majícím na to nárok a schopnosti, bude usedlost, půda a živý i mrtvý inventář přidělen natrvalo do vlastnictví,“ chlubil se Klement Gottwald ve Znojmě před volbami v roce 1946. Osidlovací úřad pak skutečně během první půle roku 1946 přidělil asi 120 tisíc dekretů kolonizátorům pohraničí. A i když po únoru 1948 komunisti osídlencům polnosti zase sebrali, vděčnost straně zůstala. Až do nástupu Babiše a Okamury.
Politický dialog v řádcích řepy
„My jsme politicky rozdělený pár,“ říká 70letá Marie Lebedová z Melče, která s manželem zrovna sklízí úrodu řepy. „Vždycky jsem volila lidovce a opět budu.“ V místním chrámu sv. Antonína Paduánského, na jehož výstavbě se podílel slavný secesní architekt Joseph Maria Olbrich, má dokonce funkci kostelnice. „Babiše bych nikdy nevolila a nejsem vůbec ráda, že rozdává státní peníze na důchody, když má republika tak velký dluh. Vždyť to všechno budou muset splácet naši vnuci, a možná ani nedostanou vůbec žádnou penzi,“ kritizuje Babiše. A už teď slyší, jak vnuci budou žehrat: „Proč jste nám, proboha, nechali tolik dluhů?“
Její manžel František Lebeda si naopak růst starobních penzí nemůže vynachválit. „Babiš je dobrý, znova ho budu volit. A po tátovi by měla volit dcera i manželka,“ říká a obrací se na obě ženy. Ty zakroutí hlavou, volby jsou svobodné a nebudou se nikomu podřizovat. K parlamentnímu hlasování ale chodí v Melči jen polovina oprávněných voličů. „Opravdu jsem nenašla stranu, která by mi vyhovovala. A to jsem dost dlouho hledala,“ tvrdí Petra Chovancová narozená v roce 1984.
Volím Volného, kvůli dcerce
Petru Chovancovou jsem potkal u kostela, chrám býval kdysi hlavním místem setkávání a po nedělní mši svaté si farníci vášnivě povídali i o politice. Dnes se počet věřících v Melči počítá na jednotlivce a pan farář Peter A. Kerak nechce o spojení kostela a voleb diskutovat ani minutu. „Nezlobte se, tohle není téma pro kněze,“ říká.
Kromě kostela se vesničané scházívali v hospodě. Melčská restaurace je ale pro řadu místních příliš drahým špásem a raději pijí levné lahvové před konzumem. Kromě nevoličů tam najdu příznivce Babiše a Okamury, těmto dvěma pánům se tady podařilo přebrat většinu voličů komunistů. „Já to dám Volnému bloku, ten Volný je ještě lepší než Okamura. Dělám to kvůli sedmileté dcerce, ať má lepší budoucnost,“ uvažuje nad flaškovým pivem 49letý Jaroslav.
Od NSDAP k Okamurovi
„Já volím NSDAP,“ vstupuje do diskuse před obchodem muž středního věku. Napřed si myslím, že popletl zkratku nějaké menší strany, která jde do říjnových voleb. Ptám se tedy znova. „Vy tu stranu neznáte? Já jsem Sudeťák, tak mám právo volit NSDAP,“ odpoví. Josef Palzer se narodil v roce 1950 do jedné ze tří německých rodin (Palzerovi, Czerminovi a Schromovi), které se z nějakých důvodů vyhnuly odsunu z rodné Melče. „Táta bojoval za wehrmacht ve Francii a poté i v Leningradu, na konci války byl zajat Američany v Německu. Ze zajateckého tábora se vrátil až v roce 1948.“
NSDAP volit nemůže, to byl asi jen pokus o vtip. I když možná to ani nebyl humor, spíš skutečný postoj respondenta. Paradoxní totiž je, že Josef Palzer chce dát ve volbách hlas jiné nacionalistické straně, která se netají extremistickými postoji: „Dám to Okamurovi, ten se mi opravdu líbí,“ říká přesvědčeně. Cynicky řečeno, hlas pro NSDAP nakonec v Melči dostane Tomio Okamura.
